Just romantic (Hyunsung)

23.

Normálně jsem z tohoto příběhu tak znuděná a vám to cpu. Občas přemýšlím, že bych to přestala psát, ale pak si zase říkám, že bych to dopsat měla. Každopádně, pokusím se s vývojem děje něco udělat 👌

Jisung odjakživa zbožňoval procházky, hlavně když měl chvilku času a mohl si pročistit hlavu. Bylo to jako odpoutaní se od starostí. Nemusel posedávat v místnosti se čtyřmi stěnami a neustále koukat do počítače, který ho jen značně unavoval.
Jenže teď nebyl sám. Po svém boku měl vysokého muže s dlouhými hnědými vlasy. Muže, který ho přesvědčuje, že ho miluje a klidně se změní. Přesto, Jisungova důvěra stále nebyla tak silná, aby tomu slepě věřil.
Jasně, asi by si dal říct. Ale stále by si držel určitý odstup aby hned nepropadl šarmu, toho druhého, úplně.

Hnědé, žluté a červené listí se válelo na chodníku v parku a vytvářely krásný barevný koberec. Jisung měl podzim rád, byl tak uklidňující a ničím rušený. Možná občasným deštěm a větrem, ale to bylo tak všechno.
Okolo v parku nebylo moc lidí, takže tu bylo lehké ticho. Jen sem tam byl slyšet ne moc hlasitý dětský křik z hřiště, které bylo nedaleko.
Byl všední den, takže to znamenalo, že spoustu lidí je v práci a několik děti a studentů ve školách.
Jen Jisung se nad touhle myšlenkou pozastavil.

„připoutal jsem si tě k sobě na celý týden a ani nepomyslel na to, že máš taky práci" Jisung z ničeho nic promluvil do ticha, které panovalo mezi níma. Cítil se trochu provinile a blbě. Přece jen, Hyunjin má také svůj život a nemůže se jen tak zdáchnout z práce

„ah jo to" Hyunjin se uchechtl a poškrábal na zátylku. Zastavil se v chůzi a otočil se na Jisunga
„s tím si nelam hlavu. Jak můžeš vědět, tak pracuju tak, že prodávám svoji tvář firmám. Sem tam si jdu přividělat na noční směnu do večerky a jinak pracuju jako florista v matčině obchodu. Takže je to dobré"

„ale stále je to týden. Měl bys do práce chodit, abys pak neměl problémy" Jisung na Hyunjina koukal zpátky. Když se tak zamyslel, tak ho to ze začátku opravdu nenapadlo.
„už teď jsi byl u mě přes noc a jsi semnou druhý den bez přestávky"

„a není to dobře? Nebo si chceš snad vyzkoušet, jaké by to bylo, kdybysme spolu něco měli a oba dva bysme chodili do práce?" na Hyunjinově tváří se vytvořil úšklebek. Ale toho si Jisung nevšímal, protože vyšší uhodil hřebíček na hlavičku. Chtěl vědět, jak by to bylo.

„jo, to chci vědět. Přece jen, nebyli bysme oba doma celý den. Oba máme povinnosti o které se musíme postarat. Chtěl bych vědět, jak by to chodilo kdybysme spolu chodili a dělali při tom věci, které nás živí" Jisung se se podíval Hyunjinovi do očí s vážným výrazem na tváři. Nežertoval. Už měl tolikrát zlomené srdce, že už mu asi bylo jedno, že se to stane znovu.
Na Hyunjina narazil, jako kdyby to byl osud. Sice pěkně špatný osud, ale tomu se nikdo nevyhneme, že? Pak ho potkával všude, to přece nemůže být náhoda. A když už mu dal šanci, tak proč mu nedat šanci ještě takovou? Co by se stalo, kdyby to spolu zkusili? Zkusili by spolu žít, jak normální dospělí lidé. Ať se teda Hyunjin předvede, jak moc Jisunga miluje

„myslíš to vážně?" Hyunjin několikrát rychle zamrkal. Byl zmatený. Nečekal, že se dočká takové odpovědi a už vůbec ne od Jisunga. Nic nenamítá. Každý vztah si přeci musí projít nějakou zkouškou, aby věděli jestli to stojí za to. Jestli spolu vůbec mají být

„naprosto Hyunjine. Žertoval jsem snad někdy o vážných věcech?" Jisung z vyššího stále nespouštěl oči. Cítil, že by z jeho tváře mohl vyčíst více, jak ze slov. Začínal si být pěkně jistý, že to chce risknout. Věděl, že jeho nejbližší se na něj budou dívat jako na blázna. A nakonec potvrdí Seungminova slova, která tenkrát vypustil z úst v kavárně. Ale co je život bez riskování? Občas musíme udělat něco, abysme se posunuli dál a všechno bylo tak, jak má.