Just romantic (Hyunsung)

18.

První týden utekl Jisungovi jako voda. I když neměl co na práci, tak doma sledoval televizi, nebo odpočíval v posteli. Necítil nějakou zásadní změnu. Byl stále unavený, ale byl rád, že může být doma.
Občas zašel do kavárny, nebo navštívil Chana doma, aby taky mohl vidět Minha.
Jenže dneska byl tak líný, že se blíží čas oběda a on stále leží v posteli. Kouká na strop a přemýšlí. Vlastně to je věc, kterou dělá pořád. Nikdy se nedokázal zbavit myšlenek na dlouhána s perfektní tvářičkou.
Jisung byl sebou až téměř znechucený. Přál si, aby mu zmizel z hlavy, ale to je místo kde zůstal. Za ten týden ho sice neviděl, ale neustále na něj myslel, jako kdyby to byl jediný způsob, jak přežít.

Jisung rozlámaně vylezl z postele a pomalu se plazil do kuchyně, aby si udělal své startovní kafe.
Napustil vodu do konvice a vrátil ji na své místo, aby se voda mohla vařit. Do hrnečku si nasypal kávu a šel prohlédnout ledničku, aby našel něco k jídlu. A nebyl překvapený, když nic nenašel. Lednička byla téměř prázdná, nebylo tam nic, co by se dalo jen tak sníst. Jisung si povzdechl, nechtělo se mu do obchodu. Hlavně ne mezi lidi. To je nepřípustné, nemá na to náladu.
Když konvice cvakla, Jisung si zapařil kávu a s ní odcházel do obývaku na gauč. Hrneček dal na stolek, zapl televizi a sedl si na gauč.
Samozřejmě, že v televizi nedávali nic zajímavého. To samé stále dokola, nebo zprávy. Nuda.

„možná by to chtělo si udělat výlet” Jisung se opřel o opěradlo a vydechl
„možná do států, zmizet a už se nikdy neobjevit” ale jak víme, to nemohl. Nemohl tu nechat svého otce. Byli sami, neměli už nikoho o koho by se opřeli. Zbyli si.
„a nebo ne. Stejně se zachvilku vracím do práce” Jisung se zvedl z gauče a šel se převléct. Měl by si jít nakoupit, jinak ještě umře hlady. Také by si dal něco sladkého a ne, cukřenka nestačí.

🍁

Jisung před sebou tlačil vozík a prohlížel si regály. Zrovna stál u zeleniny. Snažil se do sebe občas nacpat něco zdravého. Ne že by mu to dělalo problém, to rozhodně ne. Jen, je tak trochu vybíravý.
Jisung už měl v košíku zhruba to, co nutně potřebuje. Byl si jistý, že s tímhle pár dní přežije. Možná celý týden, ale dva určitě ne. Sem tam, tam hodil něco nezdravého, potřebného, nebo nezbytného. Slíbil, že se o sebe postará, tak tak chce udělat.

Jisung si to zrovna mířil ke chlaďáku s masem, když uviděl tu velice známou vysokou postavu, s dlouhými vlasy a úsměvem, pod kterým by padl každý. Jisung se začal cítit znechuceně. Proč jen, když už si myslí, že to bude dobrý, tak se to zvrtne?
Jisung si jen povzdechl a s myšlenkou, že si ho nebude všímat, šel vybrat maso.
„jen dělej, jako že tu nejseš” Jisung si zamumlal a naklonil se, aby si mohl vybrat. Byl zvyklý nakupovat maso s Minhem, ale tentokrát to chtěl risknout sám.
Chvíli na ty kousky koukal. Nebyl moc nadšený, ale horší byl pocit, který obklopoval jeho žaludek a hrudník. Bál se, že přijde něco nepříjemného. Jako třeba Hyunjin.

Rozhodně se tomu nemohl jen tak vyhnout. Hyunjin stál deset metrů od něj a koukal, jako kdyby nevěřil vlastním očím, že ho vidí.
Co si budem, ještě nikdy neviděl Jisunga v teplákách a lehké bundě. Vypadal tak obyčejně, ale pěkně.
Hyunjin ho nechtěl nějak rušit, sice byl sám, ale když si vybaví, že pokaždé když se setkají, nedopadne to dobře, tak nechtěl dráždit hada bosou nohou.
Na druhou stranu s ním chtěl mluvit. Možná chtěl začít od znova. Byl si jistý, že ten den v zasedačce udělal hloupost. Vrhl se na naprosto cizího člověka. Vlastně by to nebylo ani nic divného, jen Jisung nesdilel to stejně nadšení. Teda až na těch prvních pár sekund.

„Jisung?” Hyunjin hlesl, ale dostatečně nahlas pro Jisungovy uši. Menší se nechtěl otáčet, ani nijak reagovat. Ale jeho zvědavost byla silnější. Jako vždycky.
Pomalu se tedy otočil na Hyunjina, který stále stál na tom samém místě a dával menšímu prostor. Přeci jen, jejich poslední setkání bylo na nic. Nechtěl se s ním hádat, že mu dýchá jeho vzduch.