Just romantic (Hyunsung)

10.

Jisung zaparkoval auto na parkovišti, které náleží kavárně. Oblékl si kabát, pro který si původně jel a rychle s potřebnýma věcima opustil auto. Zamkl ho a deštěm utíkal ke dveřím od kavárny.
Není to tak dlouho, co mu přišla zpráva, že už tam mladší je. Takže si byl jistý, že nebude čekat a strachovat se, jestli vůbec opravdu přijde.
Jisung otevřel dveře a s pozdravem vešel. Chvíli hledal pohledem mladšího, než ho zahlédl sedět u jednoho stolu u okna. S úsměvem na tváři se k němu rozešel.
Měl takovou radost, že mohl mladšího opět vidět
„ahoj Inie" Jisung ho pozdravil, když si sedal na místo naproti mladšímu. Jeongin Jisunga obdaroval velkým úsměvem, který vždy dokázal Jisungovi rozjasnit jeho den.
„ahoj Sungie. Jsem rád, že tě znovu vidím. Jsem celkem zvědav, kolik věci se změnilo. Kdy naposled jsme se viděli?" Jeongin se zapřemýšlel a v hlavě se snažil najít vzpomínku na ten den, kdy se naposledy viděli
„no je to asi víc jak půl roku? Těžko říct, poslední dobou nevnímám jak rychle ten čas utíká. Ještě nedávno jsme byli na střední škole" Jisung se slabě usmál. Mrzelo ho, že už není školní docházka jeho každodenním životem. Co by dal za to bezstarostně znovu chodit do školy a jen je starat o své kamarády a sem tam o učení. No, byl sice líný, ale chytrý, to se musí nechat.
„nebudu lhát, taky jsem to nepostřehl. Ale ještě stále jsme mladí. Není potřeba se stresovat a teď mi řekni, co je nového? Co táta? A co tvůj přítel? Naposledy když jsem ho viděl, tak byl stále tak přátelský jako vždycky" mladší byl opravdu zvědavý a nikdo mu to neměl za zlé. Jak by také mohl?
„táta se má fajn, je neustále zaneprázdněný, ale občas spolu zajdeme někam jako rodina. Dokud nezačne mluvit o práci. Znáš ho. Nedá mi pomalu ani volno, ale neděle to vždycky jistí. A Hoyun? Je to dva dny zpátky, co se semnou rozešel" Jisung se tím faktem, že je sám, úplně zaobírat nechtěl. Snažil se to hodit za hlavu a přemýšlel nad tím, že by si užíval. Ale to není jeho povaha, navíc na to nemá ani čas
„to si děláš srandu. To neudělal. Jsi vpohodě?" In byl celkem překvapený. Vždycky je viděl, jak jim to spolu klape a nemají žádný problém. Nikdy je neviděl se pohadat, ani nic podobného. Měli dobrý vztah, teda aspoň to tak v jeho očích vypadalo
„snažím se být v pohodě. Teď už s tím stejně nic neudělám. Chan má pravdu, nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem" Jisung jen pokrčil rameny a svůj pohled přemístil na obsluhu kavárny. Dívka, když spatřila Jisunga, lehce kývla a pomalu šla k nim. Ano i tady ho každý znal. Nebylo téměř místo, kde by Jisung nebyl obvyklým hostem. Bavíme se tedy jen o podnicích s jídlem a pitím.

„tak co mohu nabídnout?" dívka se vřele na oba usmála a čekala na objednávku.
V tomto počasí by bylo nejlepší si dát něco teplého, nebudeme lhát. Venku stále prší a lehce se zatemnilo. Nehledě na to, že už se blíží pátá hodina. Navíc je podzim a všechno okolo vypadá tak smutně. Jisung pobídl Jeongina, aby si objednal první. Dělali to tak vždycky. Nehledě na to, že byl mladší. Prostě se to tak Jisungovi líbilo a cítil se lépe
„jednu horkou čokoládu, bych poprosil" In řekl nahlas svoji objednávku a dívka kývla, v zápěti se otočila na Jisunga, který chvíli přemýšlel, co by si dal. Jeho každodenním nápojem je americano, ale když si ho dá teď, tak pravděpodobně pak neusne. To samé, když si dá horkou čokoládu. Bylo to moc cukru, který by ho nabudil a měl by moc energie. Jisung si povzdechl a podíval se na dívku, která stále čekala na jeho objednávku
„dám si zelený čaj bez cukru" dívka si zapsala objednávku a s prozbou o strpení, odešla

„když už jsme u toho, jak se má Chanie hyung?" nebyl nikdo, z Jisungových kamarádů, kteří by neznali Chana. Kdo by neznal toho kluka, který uhranul Jisungovo srdce. Byli obeznámeni s tím, co mezi sebou měli
„má se dobře. Teda, aspoň to tak vypadalo. Včera slavili Minhovy narozeniny a dneska odpočívají" Jisung odpověděl. Neměl vůbec tušení, co by mu měl říct. Chan se nikdy nějak moc nevzpovídal ostatním, ani Jisungovi. A to si mladší myslel, že mu řekne všechno, co ho trápí. Nestalo se tak ani jednou
„bylo to velký?" Jeongin věděl, že Minho nikdy nebyl na žádné velké akce, ale když se opil, tak ho nikdo nedokázal zastavit
„kde že. Stařící seděli na zadku a jen pili. Teda, Minho to dost přehnal, než jsem odešel, tak jsem byl svědkem toho, jak třískl hlavou o stůl. Byl jsem z nich nejvíc střízlivý. Ještě jsem nejakýho cizího chlápka táhl domů. Cítil jsem se trochu jako chůva. Rok od roku, je to slabší a slabší. Začínají stárnout. Neumíjou si užít" Jisung se uchechtl nad vzpomínkou, co všechno se včera dělo. Vlastně už mu ani tolik nevadil fakt toho, že málem skončil s Hyunjinem v posteli. Ale teď? Je dost možné, že se už neuvidí. Tak jak si Jisung přál. Vlastně v to stále trochu doufal. Nechtěl se znovu na někoho vázat, když věděl že nemá tolik času na jiné lidi. Natož na sebe.
„co bys chtěl, Chan nikdy nějak moc nepil. By se muselo něco stát, aby chlastal jako duha" Jeongin měl pravdu. Chan kdyby mohl, tak na chlast ani nesáhne, ale když už měl někdo ty narozeniny, tak shledal přípitek, velmi rozumným rozhodnutím
„a teď mi pověz, kdo byl ten chlápek, jsem zvědavý. Někdo koho znám?" Jisung jen pokroutil hlavou v nesouhlas
„už jsem o něm mluvil tak často, že mi to přijde trapný se opakovat, ale že jsi to ty a vidím tě jednou za sto let. Tak udělám výjimku" Jisung si povzdechl a In povytáhl obočí. Čekal na to, co ze staršího vyleze
„potkali jsme se včera ráno, když jsem šel z kavárny se svoji horkou kávou a spěchal jsem do práce. Narazil jsem do něj a kafe vylil na sebe. Můžu říct, že byl milý, dokonce i fešný, ale já opravdu spěchal. Chtěl abych mu aspoň řekl jméno, ale nestalo se. Chtěl mi dát peníze za zničenou košili, ale odmítl jsem a řekl, že jestli si to chce odčinit, tak ať mě pozve na kafe, až se znovu potkáme. Večer, když jsme šli slavit Minhovy narozeniny do klubu, tak jsem ho tam potkal, byl dost napitý, ale pamatoval si mě. Nakonec, protože jeho kamarádi ho nechtěli odvést domů a on se ode mě nechtěl odtrhnout, tak jsem ho odvedl domu. Jediný co vím, tak to kde bydlí a jeho jméno, který jsem z něj vytáhl" Jisung vysvětlil v krátkosti svoji nešikovnost a velmi skvělý den
„wow, byl opravdu tak hezký? Jak se jmenuje?" Jeongin vyzvídal dál
„jemenuje se Hyunjin, jako kdybych potkal modela, vůbec bych se nedivil, kdyby byl. Hnědý vlasy po ramena, dokonalý hnědý oči, ten nos a ostré rysy. Byl vysoký a opravdu hodně pěkný, aah. Co mám dělat? Nechci se znovu zamilovat, nemám čas na vztah. Dost silně doufám, že ho už neuvidím. Je to jen dva dny co jsem dostal kopačky, nechci se hnát do vztahu" Jisung byl trochu zoufalý. Když si vzpomene, že chvilku po rozchodu, potkal někoho, kdo se mu líbí. Tak se mu chtělo brečet. Naštěstí to bylo jen v hlavě a ne srdce, které by si poručilo.

🍁

Společně strávený čas v kavárně utekl hodně rychle. Jeongin spěchal zpátky do Busanu, takže se nemohl zdržovat déle, než se zdržuje. Potřebuje stihnout vlak, ať je to jak chce. Proto teď už oba stojí před kavárnou
„odvezu tě domů jestli chceš" Jisung se nabídl. Moc dobře věděl, že cesta autem je téměř o dvě hodiny delší, jak vlakem, kde má přímý spoj a dostane se tam za tři hodiny.
„to je dobré, pojedu vlakem. Vždycky si tam odpočinu. Znáš to" Jeongin se usmál. Nechtěl brát Jisungovi jeho jediný volný den. Už nemá moc času sám pro sebe.
„ale neblbni. Nemám co dělat, tak mě neodmítej" Jisung rozhodil rukama. Ještě stále pršelo a nechtěl aby v tomto počasí mladší cestoval sám.
„na to kašli. Měl bys odpočívat. Když pojedu vlakem, tak tam budu dřív, jak s tebou" mladší si zkontroloval čas na hodinkách a počítal, kolik času ještě má. Než vlak odjede
„tak mě nech, tě aspoň odvézt na nádraží. Prší a nechci abys zmokl" Jisung byl neodbitny. Což nebyla žádná novinka. Vždycky byl takový, proto Jeongin kývl. Na druhou stranu bude mít aspoň jistotu, že vlak stihne a nebude mít problém se domů dostat.
Jisung se rozešel na parkoviště s Jeonginem vedle sebe. Oba dva nastoupili do auta a Jisung vyjel na silnici. Cesta na nádraží netrvala dlouho, protože to daleko nebylo. Jisung se soustředil na cestu, protože déšť neustával a blbě viděl přes okno, I když měl zapnuté stěrače.
„kdy zase přijedeš?" Jisung se optal a stále koukal před sebe
„nemám tušení, asi za dva týdny nejdříve. Taky nemám moc času. Ale rád bych přijel, stoprocentně se vrátím na vánoce" Jisung jen kývl, na náznak, že rozumí
„tak se nezapomeň ozvat, až přijedeš, ať můžeme zase někam zajít"

Po chvilce oba dva dojeli na parkoviště před nádraží. Jisung vylezl z auta s Jeonginem aby ho doprovodil na vlak.
Vešli do budovy. Jeongin si to mířil rovnou k pokladnám pro jízdenku a hned v zápěti, ho Jisung doprovázel na peron, aby mladší bezpečně nastoupil do vlaku a mohl odjet domů.

Jisung s povzdechem, že je opět sám, odcházel z nádraží a snažil se dostat domů, aby si ještě chvilku odpočinul, než bude muset jít znovu do práce.