Just romantic (Hyunsung)

26.

Jisung zhruba před půl hodinou opustil byt. Černé rifle, černý rolák a dlouhý kabát. Hyunjinovi slíbil, že se pokusí vrátit se dříve, než odejde na směnu do večerky.
Teď momentálně stál před dveřma, velmi známého bytu. Byl nervózní? Byl. To nemohl popřít. Bál se, že ho Chan odpálkuje.
Taky se bál, že na něj bude i Minho koukat úplně jinak.
Neskutečně dlouho váhal, jestli na ty dveře zaklepe, nebo ne. Už dlouho nebyl takhle nervózní. Ani když měl zasedání s cizíma lidma. Teď to bylo ovšem jiné. Šel za osobou, které jednou svěřil své srdce a teď i sám sebe. Ano neřekl nijak nic moc ofenzivního, ale znělo to tak trochu, jako kdyby Chana už nepotřeboval. Což není pravda.

Jisung se zhluboka nadechl a třikrát zaťukal na dveře. Ani vlastně nevěděl, jestli tam někdo je. Ale i tak čeká.
Hlavu měl sklopenou a oči přišpendlené na svých botách.
Dveře se pomalu otevřely a Jisung hlavu zvedl, aby viděl kdo to je. Když se setkal s Minhovýma očima, polil ho ještě větší strach, ale než stihl něco říct. Na tváři staršího se rozlil milý úsměv. Popravdě řečeno, naprosto chápal Jisunga a i Chana. Nechtěl se v jejich vztahu přiklánět ani na jednu stranu. A věděl, že dříve či později Jisung přijde. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod.
Jisung se na Minha lehce usmál, přesto měl stále stažený žaludek. To nejdůležitější na něj čeká v obýváku na gauči

„je Chan ještě doma?” Jisung se zeptal, ale ne nějak nahlas. Minho byl rád, že ho vůbec slyšel. Viděl, že má Jisung strach. Už ho nějakou dobu přece znal

„hmm, sedí v obýváku” Minho pokýval hlavou a ukázal prstem do útrob bytu

„já...” Jisung začal, ale vlastně ani nevěděl co říct. Proto si Minho jen povzdechl

„já vím, běž za ním” starší více otevřel dveře a pustil Jisunga dovnitř. Ten s lehkým váháním kývl na znamení díků a překročil práh do bytu. Sundal si boty, vysvlékl kabát, který pověsil na věšák a pomalu s Minhem, který šel za ním, šel do obývaku. Hlavu opět sklopenou s provinělým výrazem. Nemohl se zbavit toho pocitu, že Chanovi opravdu ublížil.
Pomalu došel ke gauči a zastavil se, na což si Minho sedl do křesla a podíval se na Chana, který bojoval sám se sebou. Jisungova vůně, která se rozlehla okolo, ho utvrdila v tom, že mladší opravdu přišel a nenechal to jen tak. Vždycky byl takový.

„posadíš se, nebo tam budeš jen tak stát, jako tvrdé y?” Minho byl trošku nesvůj, když viděl že oba jeho nejbližší jsou v takovém rozpoložení. Jisung si tedy sedl na druhý konec gauče, jak seděl Chan, aby mu dal prostor a neuzurpoval ho.

„odpusť mi to” Jisung zašeptal, když si na klíně hrál se svými prsty. Úplně nevěděl, co by měl říct. Bylo to všechno tak náhlé a ani se nepřipravil na to, že sem půjde se omluvit.
„byl jsem na tebe zlý a řekl ti věci, které jsem neměl” neposedné slzy začaly opouštět jeho oči. Bylo mu to tak líto a nemohl to zadržet. Snažil se své emocí vypouštět ven slzama. Bál se, že by mohl opět říct něco špatného

„ne, to já udělal z komára velblouda. Máš pravdu, nejsi malé dítě a víš co zvládneš a co ne. Přehnal jsem to, bál jsem se o tebe a stále se bojím. Z mého pohledu Hyunjin není ideální pro tebe, ale ty ho pravděpodobně znáš jinak” Chan si povzdechl a podíval se na Jisunga, který měl stále sklopenou hlavu a díval se na svůj klín. Viděl, jak mu ukapávají slzy z tváří
„ty mi to promiň. Nemohl jsem snést, že jsi mi řekl, co ostatní viděli a jen to používali proti mně. Máš pravdu, jsem slabý, nedbám sám na sebe. Ale pro vás se snažím být silný a snažím se vás ochránit. Řekl jsi to dobře. Jsem na okolí moc hodný, ale nikdy se mi to nevrátilo v dobrém. Jen mě mrzí, že jsi to musel vidět zrovna ty. Jsi někdo, pro koho jsem si slíbil, že budu silný ať to stojí cokoliv, nakonec jsem to nezvládl a jen tě považoval za toho zranitelného teenager, kterým jsi byl. Promiň”
Chan se přísunul k Jisungovi a vtáhl si ho do objetí. Nemohl koukat na to, jak mladší potichu brečí. Jisung aniž by si to uvědomil, tak mu z úst utekl vzlyk. Byl zase tam, kde předtím. Brečel. Poslední měsíc nedělal nic jiného a připadal si slabý.

„nechtěl jsem ti to říct” mladší zašeptal a bořil svůj obličej Chanovi do hrudě

„ne, jsem rád že jsi mi to řekl” Chan hladil Jisunga po zádech a lehce s ním pohupoval do stran
„aspoň vím co změnit”

.....

„máš ho u sebe?” Chan se zeptal, když už byl Jisung v klidu a normálně seděli vedle sebe

„hmm” Jisung pokýval hlavou a podíval se Chanovi do tváře. Věděl, že z toho není nějak šťastný

„spali jste spolu v jedné posteli?” možná si připadal jako u výslechu, ale nic na co by nebyl u Chana zvyklý

„ne, spal na gauči. Sám od sebe” Jisung mu odpověděl popravdě. Nemělo smysl mu lhát

„možná...”

„dej jim čas Chane” Minho poprvé za celou dobu, se pustil do jejich konverzace.
„jsou dospělí a jsem si jistý, že to Jisung zvládne, ať se bude dít cokoliv. A jsem si jistý, že dnešek ráno taky zvládl” Minho mrkl, když se sem tam po očku koukl má Jisungovu spodní čelist, kde se mu zbarvoval flíček, kterého si doma nevšimnul

„co se dělo ráno?” Chan zmateně koukal na Minha. Neměl tušení o čem to mluvil

„Jisung ví”

„co víš?” Chan se otočil na Jisunga a čekal, co z něj vypadne

„nic” Jisung zčervenal a hlavu sklopil. Zkousnul si spodní ret a rozhodně nechtěl mluvit o tom, co se dělo ráno

„lžeš, ty mi lžeš. Podívej se na mě” Chan ho chytil za bradu a hlavu mu nadzvedl. Jeho zorničky se zvětšily když zbystřil to, o čem mluvil Minho. Červený flíček na Jisungově čelisti
„tak nic, jo?”

„komár” Jisung řekl sebejistě a křivě se usmál. Jistě, že tomu Chan nevěřil. Jak by taky mohl. Do komářího kousnutí to mělo daleko

„jo jo komár s dlouhýma nohama, tmavě hnědýma vlasama po ramena a uličnickým kukučem” Minho se zasmál
„kdyby vypadali romáři takhle, tak si od nich tu krev nechám sát. Ale vzhledem k tomu, že takhle vypadá akorát Hyunjin, tak bych řekl, že máme smůlu”

„hyung, nedělej to” Jisung zakňučel. Už byl zvyklý, že si z něj Minho utahoval kdykoliv mohl, nebylo to nic nového

„já nic nedělám, jen se dělím o fakta”

„tak se uklidní, ať jste dělali cokoliv, tak nám do toho nic není. Každopádně, stalo se něco?” Chan nadzvedl levé obočí a byl zvědavý. Kdežto Minho měl na tváři stále ten samý provokativní úsměv

„ne” Jisung zašeptal celkem přešle. Snad jako kdyby mu to vadilo, či co. A taky že mu to vadilo. Byl na Hyunjina naštvaný, že vůbec začal něco, co nedokončil

„ne? To se divím” Minho si pomlaskl

„já taky. Prej se bál, že by mi to vadilo. Pff” Jisung seděl na gauči se založenýma rukama na hrudi a protočil oči. Kdyby mu to vadilo, tak by na sebe nenechal ani sáhnout

„nevadilo ti to?” Chan naklonil hlavu a stále pozoroval Jisunga. Měl nafouklé tváře a koukal před sebe

„jasně že ne. Kdyby mi to vadilo, myslíš, že bych měl na krku tohle?” Jisung chytl za lem roláku a odhalil zakrytý krk, který byl posázený červenýma až nafialovělýma flíčkama, které mu udělal ráno Hyunjin

„proč tak rychle rosteš. Ještě nikdy jsem tě takhle neviděl, nikdy” Chan se dotkl krku mladšího a povzdechl si. Jisung už byl ve fázi života, kdy ho nebude už nejvíce potřebovat, dělal si co chtěl a jak chtěl.

„každej z nás se mění hyung. Neovlivníme to” Jisung pokrčil rameny
„neni na tom nic špatného. Ale to že jsem vyrost ještě neznamená, že nejsi pro mě důležitý a že tě ve svém životě nechci. Ať se bude dít cokoliv, vždycky budeš můj nejoblíbenější člověk”
Jisung se usmál a chytl Chana za ruku

„a co já?” Minho se na ně uraženě díval a našpulil rty

„ty samozřejmě taky” Jisung pokýval hlavou. Nemohl ho odsunout do pozadí. On a Chan byla dvojka, které se nemohl jen tak vzdát

„jen doufám, že si ty slova, který tu teď říkáš, budeš pamatovat” Chan, věřil že se na ně Jisung nevykašle. I když sem tam řekl něco, čeho pak litoval. Ale stále měli své místo v jeho životě. Nevěděl by, co bez nich dělat.