Just romantic (Hyunsung)

24.

Jisung seděl doma na posteli. Hlavu v dlaních a nechával neposedné slzy, aby opouštěly jeho oči. Uvědomění toho, že s ním Chan už pak nepromluvil a vlastně se v kavárně neukázal do té doby, dokud Jisung neodešel, ho bolelo.
Chan byl jediný člověk, který se o něj staral a to Jisung oceňoval. Jenže měl prostě potřebu říct, aby byl starší více sobecký. Nemyslel to nějak zle. Nechtěl aby se od něj distancoval.
Nečekal, že se Chan zachová takhle.

Jisung potichu posmrkával a neposlouchal nic, co se dělo okolo. Bylo mu to jedno. Tiché vzlyky se rozléhaly po jeho pokoji a slzy mu smáčely dlaně. Kolena měl přitažená k hrudi a vypadal, jako malé klubíčko neštěstí.
Neměl absolutně ponětí, že ho mezi dveřma někdo pozoruje a ten někdo je Hyunjin, který se vrátil z práce a pobral nějaké věci ze svého bytu, aby mohl být s Jisungem. V náručí měl malého černobílého chlupatého psa a nechápavě koukal na Jisunga, který se třásl pod návalem vzlyků.

Bylo to už podruhé co takhle menšího viděl a celkem se bál, že za to opět mohl on. Hyunjin pomalu pustil Kkamiho na zem a šel k posteli. Nelíbilo se mu, že Jisung brečí. Chtěl vědět co se děje a vlastně co se stalo, když byl v práci. Konkrétněji, dneska byl jen v květinářství. Směnu ve večerce má až zítra.
Hyunjin si sedl na postel a dlaň pravé ruky položil na Jisungovy záda. Mohl naprosto dobře cítit, jak se menší třese.
Jisung vylekaně zvedl hlavu a otočil se směrem na toho, kdo se opovážil ho vyrušit ze své smutné chvilky.
Jistě, že to byl Hyunjin. Nikdo jiný neměl přístup do jeho bytu. Ani Chan ne.
Jisung na vyššího koukal se začervenalýma očima a stále mu tekly slzy. Dost se divil, že měl ještě co brečet. Jenže s tím, co se stalo. Bylo dost těžké přestat.

Hyunjin otevřel pusu, že něco řekne, ale byl zastaven rychleji, než to vůbec srihnul. Jisung se mu vrhl do náruče a začal brečet ještě víc, než do teď.
Právě si Hyunjin mohl říct, že to nebyla jeho vina a cítil se trošku lehčeji. Pomine li ten fakt, že mu Jisung brečí v náručí.
Hyunjin omotal ruce okolo jeho těla a více si ho na sebe namáčnul. Hladil ho po zádech a snažil se menšího uklidnit. Neustále měl potřebu vědět, co tak špatného se stalo, že věčně zarputilého Jisunga viděl brečet.
Hyunjin věděl, že Jisung se většinou pohyboval v okruhu svých přátel, nebo byl v práci. Mohl těžko říct, že by tušil co se děje.
Hyunjin s Jisungem houpal do stran, aby mu dal komfort a pocit bezpečí.
Byl celkem překvapený, když ho Jisung objal a bral jako podporu. Nemyslel si, že i přes Jisungovo rozhodnutí, to půjde tak rychle. Tak raději nic nenamítal a Jisunga ve své náručí přijal.

„chceš mi říct, co se děje?" Hyunjin zašeptal, když byl Jisung potichu a jen sem tam posmrkl. Třeba se dočká odpovědi a nebude muset naléhat

„já.." Jisung se zajikl, když měl začít mluvit o tom, co se dělo. Jen opět ta vzpomínka na Chana, který odešel se smutkem ve tváři, ho nutila znovu brečet

„pomalu, nikam nejdu. Máš čas" Hyunjin Jisunga stále hladil po zádech. Neměl v úmyslu ho pustit do té doby, dokud to nebude chtít sám.

„řekl jsem něco, c-co ublížilo Chanovi, i-i když jsem t-to myslel dobře, ale už mi n-nedal prostor se mu omluvit"
Jisung se při vysvětlování zadrhával. Popravdě, jeho pláč neustál, ani trochu a chtělo se mu brečet ještě víc. Jenže, ono to snad už ani nejde. I kdyby si oči vyplakal, stále necítil žádnou úlevu. Neustále se v mysli vracel do kavárny a k tomu, co řekl
„jen jsem mu chtěl říct, že je se svým chováním až moc zranitelný. Jenže jsem to řekl asi blbě a on odešel, byl smutný a ani se na mě pak už nepodíval. Nevrátil se do té doby, dokud jsem neodešel"

„možná jen nechtěl, abys viděl jeho slabiny. A když jsi mu řekl, že o nich víš, tak se bál, že nakonec nebude dobrý v ochraně, kterou ti dával. Je to těžké. Nemůžu za něj mluvit, ale hádám že v tom hraju roli, že?" Hyunjin se snažil přijít s dobrou myšlenkou. Jenom přece, občas Chana viděl a taky viděl, jak se k Jisungovi chová. Byl by hloupý, kdyby si myslel, že ho Chan odkopnul. Byl si jistý, že Chan jen nechtěl, aby se Jisung cítil špatně.