Just romantic (Hyunsung)

17.

Druhý den Jisung zaparkoval auto na parkovišti a vystoupil. Ze zadního sedadla vzal kytici bílých lilií.
Jisung je kupoval vždycky když sem šel.
A zrovna dneska je nutno dodat, že by se musel stydět, kdyby sem nešel.
Jisung prošel bránou a vešel do velkého areálu. Byl tu klid, nadmíru příjemný klid, ale cítil se smutně.
Bylo mu smutno z toho, že musel chodit navštěvovat svoji matku sem.
Dnes je desáté výročí její smrti.
Začal pociťovat naprostou prázdnotu v srdci. Přiznejme si to, každé dítě, potřebuje mámu, což Jisung ji už deset let nemá.

Pomalu došel k náhrobku, který patří jeho mámě. Nikdo tu nebyl, takže se cítil, že má aspoň trochu soukromí.
Jisung si klekl před hrob, kytici zapíchl do vázy a zapálil svíčku, která se tu nacházela.
Bylo mu do breku? Bylo. Měl pocit, že mu občas chybí její objetí, její hřejivá slova. Měl naprosto dokonalou rodinu a teď mu zůstal jen otec. Brzy bude mít na krku i firmu. Nejraději by se toho zřekl, ale nebylo by to vůči jeho otci fér. Proto se snažil držet zuby nehty.

Jisung se lehce usmál, věřil že jeho máma se teď má dobře a nic jí netíží
„mami" Jisung stále klečel na zemi a bylo mu celkem jedno, že je mu zima. Chtěl vyjádřit nějakou tu úctu
„chybíš mi" hnědovlásek sklopil hlavu
„nevím co mám dělat, začíná to být všechno těžké. Kdybys tady tak mohla semnou být" Jisung si koukal na ruce, které se mu lehce třepaly, protože začal brečet. Nechtěl to, chtěl být silný, ale neměl být pro koho a ne zrovna teď
„už je to deset let a občas mám pocit, jako by se to stalo včera, kdy jsi najednou nebyla. Nebudu ti vyčítat, že jsi nás tu nechala. To určitě ne. Jen já opravdu nevím, co mám dělat" Jisungovi tekly slzy po tvářích, byl nešťastný. Nemohl popřít, že se jeho život odebírá špatným směrem
„víš, vždycky ti říkám co všechno se změnilo, ale bojím se, že když ti to řeknu teď, tak od tebe odeženu ten klid, který si zasloužíš. Jenže, kdybys tady byla, tak by ses mě zeptala" Jisung si setřel mokré tváře, ale slzy mu stále tekly
„nikdy jsem ti nepřišel říct, že mám rád muže. Vím, že bys mě podpořila stejně, jako táta. Nikdy jsem si nemohl přát lepší rodiče...na střední škole, moje první známost byl Chan. Jsem si jistý, že ho neznáš, ale jestli se na mě občas díváš, tak určitě víš kdo to je. Nebyli jsme spolu dlouho, ale ukázal mi co je to mít někoho opravdu rád. Zůstali jsme kamarádi, je mi oporou, jsem rád, že se spolu dál kamarádíme... Ale víš, nedávno jsem dostal kopačky od člověka, se kterým jsme byl rok a půl. Myslel jsem si, že je to ten pravý....řekl mi, že nemá smysl v tom vztahu pokračovat. Neměl jsem na něj čas, chodil jsem pomáhat otci, nemám mu to za zlé. Jsem rád, že s ním můžu být, je to moje jediná rodina. Jenže, to dopadlo takhle.... Více vtipné je, že hned druhý den, když jsem odcházel od Chana do práce, tak jsem narazil na muže, který uhranul mé srdce, jak pateticke, že?.... Neznáme se dlouho, párkrát jsme se potkali a já se asi zamiloval na první pohled, jen ten člověk není pro mě... Vypadá jako model, dostane každou holku na kterou si ukáže a já jen naivně doufal, že nebude takový, jaký jsem si myslel... Když už jsme u něj, měl jsem s ním spolupracovat, měl být naším ambasadorem, byl to celkem velký projekt....kvůli mně se to zrušilo, nepohodli jsme se a podepsal papír o odstupu z projektu... Ještě předtím mi slíbil, že se kvůli mně změní, ale já tomu nevěřil a stále nevěřím... Měl jsme důvod, proč jsem na něj už nikdy nechtěl narazit, jen mám asi smůlu.... Takže teď momentálně opět truchlím. Jsem sám, nikoho nemám. A nechci otravovat kamarády.... Vlastně ani nedokážu popsat své pocity... Láska na první pohled je zlá, opravdu hodně.... Kdybys tady teď byla, určitě bys mi poradila, že?" Jisung si povzdechl, když přestal mluvit, nebo spíše se snažil šeptat, aby nenarušil ostatním jejich klid. Ne nadarmo se říká, že na hřbitově mrtví odpočívají
„neměl bych se vzdát a najít si dívku? Založit rodinu a zapomenout na to, co se teď děje?... Možná jen přeháním" Menší se uchechtl, svoji dlaň pravé ruky položil na náhrobní desku a nechal své slzy, aby dál opouštěly jeho oči. Vždycky se tu vyplakal. Bylo to jediné místo, kde to nedokázal v sobě držet
„jsem asi moc citlivý... Táta mi dal na čtrnáct dnů volno, abych si odpočinul a udělal si pořádek v životě... Ví o tom všem co se stalo... Myslel si, že já a ten dlouhán, bysme se k sobě hodili... Možná tak ve snu, nebo v jiném životě... Popravdě, ještě stále jsem se nezbavil toho pocitu, že mi bylo ublíženo... Nehledě na to, že mě políbil... Byl jsem tak moc slabý, že jsem se mu tam rozbrečel a prakticky ho poslal k šípku. Možná kdybych byl trochu silnější a dal mu šanci, tak by bylo všechno jiné" Jisung si byl jistý, že ze sebe dostal všechno, ale jen necítil tu úlevu, kterou by možná mohl cítit. Prostě jen brečel. Byl tak extrémně zlomený. Nezmohl se na nic jemného, než jen klečet a brečet. Co měl teď dělat?
Možná se zvednout a jít domů. Jenže, tady se teď cítil v bezpečí. Opravdu chtěl své mámě říct, že je všechno okay a nic se neděje. Jenže by lhal a to nechtěl.
„byl bych rád, kdyby se tu dneska objevil i táta, aby tě přišel navštívit... Jsem si jistý, že nezapomněl. Měl to poznamenané v kalendáři. Jen možná přijde trochu později, nebo zapálí svíčku doma. Chybíš nám a hodně. Táta odvedl dobrou práci a pokusil se mě vychovat. Udělal všechno, co bylo v jeho silách... Ještě nechci odejít, ale už bych měl. Slíbil jsem Chanovi, že si u něj dám kávu. Otevřel si kavárnu, chodí k němu hodně lidí. Jsem na něj pyšný... Mohla bys na něj občas dohlédnout? Je pro mě důležitý, stejně jako všichni ostatní" Jisung se postavil. Už ho boleli kolena.
„doufám, že odpočíváš... Zase přijdu, o to se neboj. Jen nevím kdy..." menší se zhluboka uklonil a pomalu opouštěl hřbitov.
Ještě stále utíral slzy, které mu neposedně utíkaly z očí. Máma mu chyběla. Když byl mladší, tak mu dávala veškerou lásku a vštěpovala mu do hlavy, že pravou lásku si nevybíráme sami hlavou, ale naše tělo si ji vybere samo srdcem. A je jedno jestli je to holka, nebo kluk. Na tom nezáleží.