Just romantic (Hyunsung)

2.

Jisung po nějaké chvíli, bez ohlášení, stál před dveřma velmi známého bytu a čekal, až mu přijde Chan otevřít. Ten se pomalu plazil už v pyžamu ke dveřím a s povzdechem otevřel. Neměl na nikoho náladu, chtěl se dívat na televizi a jíst popcorn. Ale byl vyrušen. Ovšem, když zmerčil, že mu před dveřma stojí Jisung, okamžitě se vrátil zpátky do reality a vtáhl mladšího do bytu. Jisung k němu nikdy nepřišel bez ohlášení. Dokonce dostal i důvod. "co kdybys dělal něco nepříčetného a já zrovna přišel?"
Takže nebylo zase tak špatné, mu dát vědět, že přijde. Ale teď? Byl jako tělo bez duše. Naprosto bezmocný.
Až teprve se za ním zavřely dveře, tak vypukl v silný pláč. Tělo se mu třáslo, zněl tak zníčeně a zlomeně. Skoro, jako kdyby mu někdo zabil někoho blízkého.
Chan nebyl ani překvapený z toho, co má Jisung na sobě. Moc dobře věděl, že šel dneska na večeři. Proto si dokázal domyslet co se mohlo stát. Mladšího vtáhl do objetí a hladil ho po zádech.
Jisungovy slzy se vpíjely do jeho trika a bylo srdce rvouci, poslouchat ten pláč, který naznačuje, že je všechno zatraceně špatně. Jisung pevně objímal Chana, aby se ujistil, že mu neuteče a dal volný průchod svým emocím.
„šššš" Chan s ním houpal ze strany na stranu a stále ho jemně hladil, aby ho uklidnil. Přesto Jisung byl raněn tak, že to nedokázal. Nevěděl, jak se uklidnit „jen se vyplač. Uleví se ti" Chan mu konějšivě šeptal do ucha. Nechtěl takhle mladšího vidět, ještě nedávno byl jeden velký úsměv, který byl jasnější, jako samo slunce v pravé poledne.

Po nějaké době, Chan Jisunga odtáhl do obýváku na gauč, aby se posadil a mohl mu všechno říct. Sice to nebude asi žádná sláva, protože mladší stále brečí, ale aspoň nějak „podívej, když mi to řekneš, tak se ti i z toho trochu uleví. Nedrž to v sobě Hanie" Chan mu chytil ruku a dodával tak trochu kuráže.
„rozešli jsme se" Jisung zašeptal, když si koukal na nohy a snažil se, si znovu nepřipustit, jak bolestivé to bylo a je.
„co ti řekl?" Chan tak nějak tušil, že se stalo zrovna tohle, ale chtěl znát důvod. Nechtěl jen koukat na Jisunga, který je úplně na dně „že už nám to neklape a že už nějakou dobu přemýšlel nad rozchodem" Jisung vzlykl a setřel si slzy, které mu tekly po tvářích a smačely mu tak i jeho košili „ten hajzl. Každopádně, aspoň ti to řekl do očí" Chan stále držel Jisunga za ruku a palcem hladil její hřbet. Jisung si přál mít takový vztah, jaký měl Chan s Minhem. Vždycky se nějak dokázali dohodnout. Ačkoli byli každý jiného názoru. A když už je řeč o Minhovi „kde je Minho?" Jisung se porozhledl okolo, ale nikde ho neviděl „chvilku předtím než jsi došel, tak šel do večerky něco koupit. Znáš ho" Chan se lehce usmál a Jisung kývl. Minho byl vždycky hodně aktivní co se týče jídla. Proto to Jisungovi nebylo divné „ještě mám otázku" Jisung vzhledl k Chanovi a setřel si pár posledních slz. Má vůbec smysl nad tím dál brečet? Pohodlněji se posadil a popřemýšlel, jestli nemá zkusit někoho jiného. Jenom přece mu začalo být blbé, otravovat tyhle dva. Každopádně mu byli nejblíže „mohl bych tu přespat? Okolo oběda hned odejdu" Jisungovi se v očích zračila prozba „můžeš tu být jak jen dlouho potřebuješ" Jisung děkovně kývl a otočil svůj pohled na televizi. Nebyl překvapený, když tam jel nějaký animák. To bylo Chanovi podobné a vlastně, na uklidnění nervů, to nejlepší co může být „oh, podíváme se spolu, ne?" Chan nabídl, když viděl, jak se Jisung snaží nasměrovat svoji pozornost jinam a dělá dobře „můžeme" Sung zašeptal a nohy si poskládal do tureckého sedu, přesto se stále držel Chana, který mu dával komfort a pocit bezpečí.
Jisung byl tou pohádkou doslova zaujat, jenže nebyl v tom rozpoložení, že vydrží dlouho vzhůru. Na televizi se už snažil koukat ze všech sil. Zajímalo ho to, ale když zavře oči, tak usne a nedozví se konec. Jenže, jeho psychická únava byla daleko silnější a Jisung odpadl. Hlava mu padla na Chanův klín a Jisung spokojeně oddechoval. Sem tam se lehce zavrtěl, ale nic co by ho nenechalo klidně spát.

Za dalších dvacet minut, kdy Chan hladil Jisunga ve vlasech, se otevřely vchodové dveře a Minho se vrátil domů. Mívá ve zvyku volat do útrob bytu, že už přišel. Ale jeden pár bot navíc, ho donutil mlčet. Hlavně po přečtení zprávy, kterou mu Chan poslal. Minho za sebou opatrně zavřel dveře a zamknul. Vyzul si boty a šel do obývaku. Ovšem ze zadu viděl pouze Chana, takže byl lehce zmatený. Když přišel blíže, slyšel lehké oddechovaní. Nakoukl na gauč a viděl spícího Jisunga, na klíně svého přítele. Minho nebyl naštvaný. Byl rád, že Chan zvládl Sunga uklidnit. Všichni vědí jaká horká hlava to je „jsem zpátky" Minho potichu broukl, aby upoutal pozornost Chana, který koukal na televizi a hladil mladšího. Na znamení, že Minha poslouchá, na něj otočil hlavu a usmál se „koupil jsem mu čokoládovou zmrzlinu, ale jak vidím, jak si ji můžu sníst leda tak sám. Jaká škoda" Minho se posadil do křesla „ale je dobře, že aspoň usnul. Kdo ví co by vymýšlel. Každopádně, ještě lepší je, že došel sem. Takhle máme jistotu, že neudělá žádnou hloupost" Minho ještě dodal. Měl trochu strach co se děje. Když četl zprávu od Chana „jo. Nesl to dost těžce. Rozbrečel se až tady, vydržel to dost dlouho, ale na druhou stranu nebylo dobré, aby to v sobě dusil. Je mi ho líto. Nemám to srdce mu říct, že jsem mu to říkal, protože byl šťastný. Ale je to aspoň zkušenost. Třeba si nakonec najde někoho, kdo ho bude mít rád, tak jak on jeho" Chan koukal na spícího Jisunga a pak přesunul svůj pohled na Minha, který vypadal mírně znechuceně „stejně jsem ho neměl rád, náfuka jeden. Kdyby to bylo na mně, tak mu ten jeho obličej zmaluju a nakopu zadek. Jak si může vůbec dovolit ranit něco tak něžněho" Minho se dál mračil. Samozřejmě, ani Chan ho neměl rád. Ale vzhledem k tomu, že ho měl rád Jisung, tak to tolerovali. Teda, aspoň trochu. Minho to snášel hůř, byl na něj doslova alergický „víš, ne všechno se řeší násilím brouku. Teď je na nás mu vštěpit do hlavy, že je to za ním a před ním je pouze blýskavá budoucnost. Jinak bude truchlit ještě další tři roky"