Každá bolest potřebuje čas, ale moje bolest nepřecházela ani po měsíci. Denise s Malcolmem byli v domě podle Amber čím dál častěji a znepokojovalo mě vyprávění o tom, jak spolu trávili večer nad vínem.
Každý chlap měl své potřeby a já se strašně moc bála toho, že se spolu vyspí a jemu se to zalíbí. Dojde mu, že ona je všechno, co potřebuje. Je matka jeho syna a zároveň už se znají.
Brad se o mě dál snažil, ale já ho ignorovala a bylo znát, že Amber to těšilo. Jenže mně bylo čím dál tím hůř a hůř. Potřebovala jsem Chada a potřebovala jsem se k němu přitulit.
Zatímco jsem s pláčem okupovala volný pokoj u Miley v bytě, přemýšlela jsem nad tím jak dokonalé to bylo, když jsme spolu začínali.
Byl tenkrát nezvykle chladný leden. Obvykle tady v Houstonu bývalo okolo patnácti, ale ten víkend bylo snad pod deset stupňů a všichni jsme chodili v bundách a kabátech. To ponuré počasí snad i vystihovalo, jak jsem se po rozchodu s Robertem cítila.
Robert mě nechal po tolika letech a já najednou nevěděla, co s časem. Všechen jsem trávila s ním a cítila jsem se sama. Holky se mě snažily brát ven, ale měly i svoje starosti. Občas jsem tedy chodila na bar sama. Utřídit si svoje myšlenky a přemýšlet nad tím, co jsem udělala špatně. Proč vlastně se se mnou Robert rozešel a dal přednost své kolegyni.
Seděla jsem ten večer na barové stoličce a poručila si asi čtvrtého panáka rumu, když se opodál posadil vysoký chlápek s tmavými vlasy a strništěm. Poručil si hned pivo a k tomu panáka zlaté tequily. Hleděl jen před sebe a jakoby ho zajímala každý rýha na černém pultu. Hrál si se skleničkou, když mu někdo volal. Telefon vypnul a zasunul ho zpátky do kapsy od kabátu.
Tvářil se nešťastně a jako bych se v něm poznávala. Rozhodně tu totiž neseděl, aby někoho nabaloval. Spíš utápěl žal asi jako já. Jenže u něho se to zdálo být čerstvější než u mě.
Možná jsem na něho hleděla až moc, protože otočil hlavu a naše pohledy se na okamžik střetly. Bylo to jen pár vteřin a pak uhnul opět ke své sklence, aby ji vypil do dna. Otočila jsem se ke svému rumu a udělala to samé. Když se pak objevil barman, současně jsme na něho zavolali.
Chad tenkrát mávnul rukou, aby nejprve obsloužil dámu a až potom jeho. Už je to, že mě nazval dámou ve mně vzbuzovalo, že je slušný zdvořilý a nejedná se o žádného alfa samce.
,,Jste tu sama?" sledoval dění okolo mě, aniž by změnil výraz v obličeji.
,,Bohužel." natočila jsem se k němu čelem a čekala, že to rozvine naši konverzaci.
On však jen přikývl a napil se piva.
,,A vy?"
,,Ani bych teď nebyl dobrý společník." semkl pevně rty a nakláněl skleničku, po které se přelévala tekutina po jejích stěnách.
,,I vy máte špatný den?" poznamenala jsem s povzdechem.
Na delších chvíli se na mě zadíval a pak odpověděl.
,,Nevěřím, že tak hezká slečna může mít špatný den."
,,Nejen den, ale celý měsíc. Dostala jsem kopačky po pěti letech."
Chad se začal usmívat až jsem se zarazila, co na tom bylo k smíchu.
,,Tak to jsme na tom stejně. Právě jdu od soudu. Definitivně jsme se rozvedli."
Mezi nás se postavila nějaká žena a její znuděný výraz rozzářil pohled na Chada. Snažila se nenápadně stáhnout tričko níž, aby ukázala větší část výstřihu, ale Chada nezajímala. Viděla jsem, jak se k němu natočila a něco na něho promluvila, ale on dopil pivo do dna a sesedl z židličky.
Myslela jsem, že prostě půjde pryč a ke mně se zamířil jen rozloučit, ale on se postavil zády k té ženě a čelem ke mně.
,,Tak to chce panáka." mávnul na barmana, který právě obsloužil ženu vedle něho.
,,Jsem Avril." podala jsem mu ruku a on ji jen tak lehce stiskl ve své hřejivé dlani.
Měl pěstěné a pěkné ruce. Možná jsem na to měla úchylku, ale hodně jsem se na mužské ruce dívala. Sevřel mi dlaň a pak se opřel předloktím o bar. Byl vysoký a v tom společenském oblečení vypadal jako nějaký politik. Slušelo mu to a musela jsem uznat, že měl jisté charisma.
Moc se neusmíval, ale zdálo se, že mě bral vážně. Nedíval se na mě jako spousta jiných chlapů. Prostě mě nechtěl sbalit a přivést si mě k sobě. Jen potřeboval společnosti, aby se necítil osamělý.
,,Chad. Rád tě poznávám."
Vlastně jsem neměla tušení, do čeho jsem se namočila. Ten chlap mě nebalil, ale tvářil se přátelsky. Povídal si o všem možném. Zpočátku tak nevypadal, ale nakonec se i usmíval a bavil mě nějakými historkami. V tu chvíli by mě vlastně ani nenapadlo, že bych s ním něco měla. Prostě jsme jen seděli jako dva známí a řešili všechno jen ne naše rozpadlé vztahy.
Když nás barman v podstatně vyhnal, že bar zavíral, rozhodl se, že mě vyprovodí taxíkem. Ani mě nenapadlo ho tahat k sobě domů, ale když jsem vystoupila, s úsměvem mi vlepil pusu na tvář a poznamenal něco o tom, že by mě zase třeba někdy rád viděl.
Trošku drze jsem si vzala jeho telefon z vnitřní kapsy kabátu a napsala do něj svoje číslo.
,,Až budeš chtít přijít na jiné myšlenky. Zavolej nebo napiš."
Nevěděla jsem o něm nic kromě jména. Neměla jsem tušení, co dělal, kde bydlel, že má syna nebo cokoliv praktického. Mluvili jsme jen o svých zájmech, filmech, jídle a přátelích. Bylo to příjemné. Neřešili jsme jeho práci, rodinu ani problémy.
