Ráno jsem nemohla kvůli slunečnímu svitu, které proudilo i přes tenké závěsy spát. Navíc Chad chrápal a pohled na jeho svraštělý obličej díky polštáři mě spíš rozesmíval. Kdyby ležel na zádech, pokusila bych se ho vzbudit, ale takhle to nemělo cenu.
Ihned mě bombardovaly holky zprávami, jak se mi líbila svatební noc. Byla to společná konverzace nás čtyř, takže jsem nemohla ignorovat všechny ty jejich narážky, jak jsme prošukali celou noc.
,,Nebylo vůbec nic. Přišel na hadry a pozdě. Já už spala."
,,To si děláš legraci!"
,,A to ses tak těšila!"
,,Tak mu to vynahradíš teď ráno."
To byla moje první myšlenka, ale sotva jsem se na něho podívala, všechen ten pocit mě přešel.
,,Holky asi si budu muset pořídit kapesního kamaráda."
Vážně jsem to v zoufalství napsala.
Na snídani jsem šla sama. Potkala jsem se tu s několika lidmi ze svatby a měla jsem chuť jim vmést do ksichtu, že kdyby mu dali pokoj a pustili ho se mnou na pokoj, možná bychom si tu noc plnou vášní užili. Oni nic nechápali. Jen jsem se přiblble usmívala a myslela si svoje.
Když jsem se vrátila do pokoje, praštila jsem schválně dveřmi, abych ho vzbudila. Něco zamumlal a otevřel oči.
,,Ty vole, moje hlava." zamručel, otočil se na záda a chytil se za hlavu.
,,Dobře ti tak, kdybys se mnou odešel včas, nebolela by tě hlava, ale něco jiného." postavila jsem se nad něho a trochu vyčítavě si ho prohlížela.
,,Omlouvám se. Kluci mě nenechali odejít."
,,Jistě. Nechtěli ti asistovat i při svatební noci?" zamračila jsem se na něho.
,,Mrzí mě to. Jo!"
První den v manželství a už jsme se pomalu hádali. Tohle nezačínalo moc dobře.
Naznačila jsem mu jasně, že tohle přehnal. Já se zachovala jako oddaná žena a těšila se na jeho přítomnost, zatímco on se zachoval jako bych mu byla ukradená.
Zabalila jsem si věci a beze slova zmizela. Možná to nebyl zrovna moc rozumný přístup na novomanželku, ale vzala jsem si taxíka a odjela do svého bytu. Měla jsem smlouvu do konce měsíce s tím, že se pak nastěhuju k Chadovi, ale chvíli jsem uvažovala nad tím, že si ten byt nechám na trucování. Možná ho budu potřebovat. Možná by nám to víc klapalo, kdybych si dělala hezké chvilky sama se sebou a robertkem.
Telefony od rodičů jsem ignorovala. Nechtěla jsem v ten okamžik předstírat, že je všechno v pořádku. Dokonce ani na Chada do telefonu jsem nehodlala být milá.
,,Kde jsi?"
,,V bytě. Užívám si novomanželské samoty."
,,Co to děláš? Vždyť už jsem se ti omluvil. Vezmi si taxíka a přijeď do domu." poznamenal klidně.
,,Ty si vůbec neuvědomuješ, že jsi mi zkazil nejhezčí den mého života. Těšila jsem se na tebe a ty jsi dal přednost kamarádům. Ublížilo mi to a to jsme manželé jen pár hodin."
,,Dobře, Avril, co mám udělat? Vzít si tě ještě jednou, abych to napravil? Byla to jen svatební noc. Takových budeme mít ještě hodně, tak to nezveličuj. Neměla to být naše první noc spolu, tak nerozumím o co ti jde."
Ani já jsem nerozuměla o co mi šlo. Měl svým způsobem pravdu. Sex jsme měli před svatbou a rozhodně jsem si to chtěla dopřávat mnohem častěji i po svatbě.
,,Zrušil jsi líbánky kvůli práci. Zrušil jsi svatební noc kvůli kolegům. Tak co mě ještě čeká?"
,,Nebudeme se hádat po telefonu. Prostě přijeď a promluvíme si osobně."
,,Mám si sjednat schůzku u tvé sekretářky?"
Praštila jsem mu s telefonem. K čertu se vším!
Do domu jsem se vydala až večer. Trucovala jsem jako malá holka. Chad na mě čekal s romantickou večeří na terase a všude byly svíčky. Do ruky mi hned vtiskl obří kytici, kterou jsem mu spíš chtěla omlátit o hlavu. Usmíval se jako by se nic nestalo.
Odhodila jsem kytici na druhý stůl a zatvářila se vážně.
,,Kyticí to nespravíš."
,,Ani večeří?"
Ze všech těch svíček a romantiky se mi křížily i prsty u nohou. Bylo to takové klišé, které na mě nefungovalo. Vždycky se říká, že v páru je jeden ten, co je romantik a ten hodný, zatímco já jsem si právě připadala jako mrcha.
Aniž bych mu cokoliv odpověděla, vrhla jsem se na jeho rty. Samozřejmě, že mi polibky vřele opětoval, ale sotva jsem sjela rukou k jeho klínu, už mě zastavil.
,,Mám šílený hlad. Čekal jsem na tebe. Dáme si nejprve jídlo?"
Beze slova jen s povzdechem jsem se nechala usadit ke stolu a s nechutí se pustila do jídla. Sledovala jsem, jak se ládoval, zatímco já se v jídle spíš šťourala. Zula jsem si lodičku a napadlo mě to trochu okořenit. Zajela jsem mu chodidlem mezi nohy a sledovala ho. Zarazil se a podíval se pod stůl. Zatvářila jsem se co nejvíc smyslně a pomaličku si rozepínala svetřík.
Spolkl sousto a nechápavě mě sledoval. Jako by snad potřeboval vysvětlit, o co jsem se právě snažila. Vstala jsem a popošla kočičí chůzí až k němu. Odhodila jsem svetřík a pustila se do plátěných kalhot, které jsem si před ním svlékla, zatímco se na mě zaraženě díval. Hodlala jsem se mu posadit na klín, když mu začal zvonit telefon.
,,Musím to vzít. To je z hotelu."
Stála jsem před ním jako pitomec, ale nedala jsem se odradit. Zatímco něco povídal do telefonu, klekla jsem si a začala mu přejíždět po stehnech. K mému překvapení mě odehnal. Naznačoval mi, abych počkala.
Využila jsem tedy čas, kdy mluvil do mobilu, abych si sundala podprsenku a pověsila mu ji na krk. Laškovně jsem si ho k sobě přitáhla, když konečně dotelefonoval. Civěl na mě jako panic. To myslel vážně? Popadla jsem už trochu vztekle jeho ruce a položila si je alespoň na boky. Usmíval se a pečlivě hypnotizoval každý kousek mého těla.
Sklonila jsem se k němu a snažila se ho dostat z kalhot. Zvedl jen ruce a smál se. Poposedl si trochu dopředu a nadzvedl pánev, abych ho svlékla alespoň ke kolenům. Začínal být vzrušený, ale nebylo to na okamžité nasednutí. To myslel, sakra, vážně? Právě jsem mu dělala striptýz, hladila sebe i jeho a on byl tak napůl?
Ještě trošku jsem ho musela připravit rukou a pak to konečně šlo. Podíval se mi do obličeje jako by nechápal co dělám. Nasedla jsem si na něho a zavřela oči. On ty svoje přivřel a pozoroval můj výraz. Proč mi, zatraceně, civěl do obličeje? Nemohl se dívat třeba na moje kozy?
Se zavřenýma očima jsem kroutila boky a snažila si to užít.
,,Kotě, zpomal nebo se udělám hned." Zakňoural.
,,Vydrž to chvíli. Já už budu."
Nevydržel to! Cítila jsem, jak to dole začalo víc klouzat a jeho úd začal měknout. To nemyslel vážně!
,,Ještě nejsi?"
,,Ne!" zamračila jsem se na něho a přestala po něm jezdit, protože to nemělo cenu.
Byl jako vyfouklý balónek.
,,Říkala jsi, že už budeš."
,,Jo, ale zase ne tak brzo."
,,Tak mi dej chvíli." podíval se kamsi mezi nás na měkouše a vzal štěstí do svých rukou.
Trvalo to dalších několik minut, ale nakonec se mu to podařilo. Připadala jsem si trochu jako spíš po dvaceti letech manželství a ne po jednom dni.
