It's all in the stars (Minchan)

Noc plná diamantů

Muž s tmavě hnědými vlasy seděl na zdi, která oddělovala kraj města od louky. Byl už večer a tmavá obloha ukazovala krásu třpitících se diamantů. Byl to jako poklad na dlani.
Brunetův pohled byl zapíchnutý přesně tam. Lehký jarní vánek mu čechral vlasy a něžně ho hladil po tváři.
Nohama houpal ve vzduchu a kochal se tou krásou, kterou mu tato noc nabízela.
Chodil sem pravidelně. Ne jednu noc tu sedával a koukal na hvězdy.
Proč?
Aby si připomněl jednu osobu, kterou nadobro ztratil. Nevěděl jestli ji ještě někdy uvidí, ale silně doufal, že ano.
Nevěděl, co se stalo. Nevěděl, kde ten dotyčný zrovna je a co dělá.
Jen uvnitř sebe doufal, že je zdravý a nic mu nechybí.

Stejně jako teď on, který sedí a jen vzpomíná. Vzpomíná na ty společné dny, které spolu byli a užívali si volnosti.
Nedokázal zapomenout na ten velký a vlídný úsměv.
Bylo až žalostné, že po tak dlouhé době nedokáže zapomenout.

Minho ve snaze rozehnat myšlenky si poraženě povzdechl.
Měl by snad přestat na tu osobu myslet?
Má smysl vůbec čekat, že se stane zázrak a bude stát před ním?

Brunet jen pokroutil hlavou a nepřestával se dívat na nebe. Bylo to uklidňující a přesto bolestivé.
Poslední co si pamatuje je jen bezmocný pláč a bolest na hrudníku.
Popisuju to, jako kdyby mu někdo umřel, že?
Ale ono to tak není. Kolikrát je horší, když vás někdo opustí a vy víte, že se kdykoliv může vrátí, ale nevíte kdy. Nevíte kde je, co dělá, nebo jak se má. Nevíte, jak se změnil, nebo jestli je stále naživu.

Minho nachvilku zavřel oči a nasál čerstvý vzduch. Tráva okolo téměř neslyšně šustěla a sem tam v dálce slyšel troubení aut. Kraj města, ale bylo to až přehnaně blízko centru.
Přesto Minho nic nenamítal a užíval si tu svobudu.
Sám.

V tomto pochmůrném světě byl takřka sám. S velkou dírou v rdci, kterou ještě nikdo nedokázal zaplnit, a přesto ho to bolelo úplně stejně. Kolik noci probrečel a dělá to stále. Stále si zoufale přeje aby se vrátil. Stále pláče a přeje si aby všechno bylo jako dřív. Už to jsou čtyři roky. Nedokázal se oprostit od člověka, který naprosto zmizel. Neměl ho ani jak kontaktovat. Minho ani nevěděl kam jel. Prostě, jako kdyby jeho existence byla jen pouhým snem, ze kterého se jedno ráno Minho probudil s pláčem.

Jenže, on je reálný. Teda pro Minha byl reálný. Pamatuje si to teplo pod každým dotekem. Pamatuje si ty nevyřčené city, které uvnitř sebe schovával až do samého konce, a přesto zůstal naivní. Naivně totiž věřil, že se mu jednou bude moct vyznat a všechno bude dobré.

Minho natáhl ruku k nebi a prohlížel si ji v návalu třpitu hvězd. Snažil se být klidný a jen tak se nezaobírat zbytečnostma. Prostě dělal to samé, co každou noc tady. Koukal se na hvězdy a trochu přemýšlel.
Dokonce i nahlas.

„když se vrátí, pozná mě? Potkáme se vůbec? Změnil se hodně? Našel si někoho, koho miluje?” a na poslední otázky můžu říct, že ano. Změnil se hodně a našel někoho koho miluje. Přesto, sama neznám odpověď na ty první dvě.
Sám Minho se změnil. Už to nebyl ten slabý hoch, který nosil brýle a ulízanou pátku, když se znali. Změnil se a dospěl. Vlasy měl sice husté, ale střapaté. Jeho rysy jsou více mužské a vypadal naprosto jinak. Bál se, že se změnil tak moc, že je k nepoznání. Puberta si s ním pohrála. Nutno dodat, že celkem pěkně.