It's all in the stars (Minchan)

"únos"

Minhův život je jako špatný vtip. Jako horská dráha, kdy se zasekl na tom nejvyšším místě a nemůže dolů.
Věděl, že pláčem nic nezmůže, ale nějak své emoce musel dostat ven. Nechtěl tím zatěžovat své přátelé a ani okolí. Jenže uzavření do sebe, není to nejlepší řešení.

Minho po šichtě v baru zase seděl na zdi. Na to, že bylo pozdní jaro, tak obloha byla naprosto čistá a hvězdy byly krásně vidět.
Minhův rozmazaný pohled se zaměřil na tu úplně nejjasnější hvězdu na nebi a posmrkl. Slzy se mu kutálely po tvářích, jedná za druhou.

„řekl jsi mi, že mi ukáže světlo a směr. Tak proč pořád bloudím? Proč tě nemůžu najít?” Minho zavzlykal a nesnažil se ani nijak utišit. Okolo něj nikdo nebyl, takže neměl důvod.
Každou chvilkou jeho srdce pukalo více a více. Den co den to bylo horší.
„proč na tebe nemůžu sakra zapomenout?.... Proč?...” Minhův hlas se zlomil a jeho hlava se sklopila. Jeho celé tělo se třáslo pod návalem pláče a silných vzlyků
„vrať se..” brunet zoufale zašeptal. Už nevěděl co dělat. Myslel si, že za tak dlouhou dobu, si ho nebude pamatovat a naprosto zapomene. Není to tak.
První láska se prostě zapomenout nedá, nebo aspoň ne úplně.

....

Minho si to pomalu kráčel zpátky do města. Oči zarudlé od place a byl unavený. Okolo už nikdo nebyl. Ulice byly prázdné a světlo bylo jen z pouličních lamp.
Brunet měl ruce strčené v kapsách od mikiny a snažil se dostat v klidu domů. Nikdy se mu nestalo, že by na něco narazil. A dnešek nebyla výjimka. Bylo něco málo po jedné hodině ráno. Seděl tam déle, než si myslel.

Už byl v půlce cesty, když ho ze zadu ozářila světla auta. Minho tomu nedával moc velkou váhu. Občas se prostě stane, že někdo v tuhle hodinu jede domů, nebo někam jinam. Proto nebyl překvapený.
Jenže auto zpomalilo a jelo krokem, přímo vedle Minha.
Byl už dospělý, nevypadalo to, že by ho chtěl někdo unést. Nebo si to aspoň myslel.
Minho posbíral veškerou odvahu a zastavil se. Otočil se na auto, které mělo zatmavená skla a lehce se naklonil. Auto zastavilo a okýnko u spolujezdce se otevřelo.
Minho chvíli mžoural, než se mu naskytl pohled na Chrise.
Brunet zavřel oči a úlevně vydechl

„vyděsil jsem tě?” starší se uchechtl a naklonil se tak, aby viděl na Minha

„ale vůbec, je úplně běžné, že v tuhle hodinu jede auto vedle mě a zastaví se, když se zastavím já.... Jasně, že jsi mě vyděsil” Minho se zamračil a překřížil ruce na prsou. Co by dělal, kdyby to nebyl Chris? Už jenom ta představa, že by mu chtěl někdo něco udělat, byla hrozná

„promiň, tak si nastup. Odvezu tě domů” Chris poplácal rukou na místo vedle sebe

„to je dobrý, už je to kousek. Zvládnu to pěšky”

„ale no tak. I když je to jen kousek, tak mě nech tě odvézt” starší našpulil rty a Minho nakonec souhlasil

„fajn, ale běda ti, jak mě uneseš” Minho otevřel dveře a Chris se lehce smál

„neboj se, to nemám v úmyslu”

„jenom aby” mladší nasedl. Zavřel dveře a zapnul si pás. Na jednu stranu byl rád, že nemusel jít pěšky. Na druhou stranu to bylo uklidňující a vzduch dokonale čistý.

„myslel jsem si, že už budeš doma. Směna se protáhla?”

„ještě jsem si někam zašel” Minho se rozhodl pro pravdu. Mělo smysl lhát? Nemělo. Stejně je to jedno
„ty? Z baru jsi odešel celkem brzo, nečekal jsem, že na sebe ještě narazíme”

„měl jsem ještě nějakou práci. Musel jsem to vyřešit”

„ohh” Minho chápavě pokýval hlavou
„na konci ulice do prava, je to hned z kraje” Minho ještě dodal, když si uvědomil, že staršímu neřekl, kam má jet

„už jsem se chtěl zeptat. Jinak bych si tě odvezl domů”

„oh, říkal jsem žádný únos. Musím ráno do práce” mladší připomněl svá slova, než nasedl do auta. Bylo až vtipné, jak pohodlně se cítil

„hodil bych tě tam” Chris pokrčil rameny, skoro jako by to nic nebylo. Jako by mu nevadilo mít doma cizího člověka

„není potřeba”

„divím se, že i o víkendu jdeš pracovat. Měl bys mít nějaký den volno” Chris neustále koukal před sebe na vozovku a Minho naopak na svůj klín

„Večerka je přece 24/7, takže tady si na víkendy nehrají”

„nechtělo by to nějakou lepší a stálou práci? Jak dlouho ještě budeš schopný brát noční směny v baru a hned ráno jít do další práce?” Chris na Minha rychle kouknul, než se začal dívat zpátky na silnici

„není to tak jednoduché” Minho si skousl ret a poté se podíval na staršího
„nejedeme už nějak dlouho?”

„upss, asi jsem zapomněl odbočit. Jedeme ke mně” starší na Minha mrknul a vytvořil se mu velký úsměv, který mladšího umlčel. Samozřejmě, že Minho chtěl odporovat, ale neměl na to sílu
„koukám, že ti to stejně nevadí”

„nechci se dohadovat, jsem unavený”