It's all in the stars (Minchan)

Pravda

Minho se po obědě vrátil "domů" a unaveně sebou plácl v obýváku na gauč.
Byl vyšťavený z toho, jak každý oběd u jeho rodičů probíhá. A už jen ta vzpomínka na to, co mu řekla jeho matka. Brrr.
Proč by se měl ženit, když nechce. Nejsme v době, kdy si své ano řekli už v osmnácti a měli děti.

„až potkáš Chana, tak mu řekni, že ho zveme na oběd. Třeba příští víkend. Hmm?”

Ovšem že na to Minho musel kývnout, ale co měl jako teď dělat?
Jen tak přijít za Chrisem a říct mu 'příští víkend jdeš semnou na oběd k mým rodičům a budeš dělat, že mezi náma něco je'
Ah ne, to je naprostá hloupost. Nemůže to udělat takhle. Musí si s ním normálně promluvit. Jiná možnost není. Leda, že by zase lhal a řekl, že neměl čas.
Proč si to tak zkomplikoval?
Jasně, to byla vidina toho, jak mu matka někoho dohazuje. Což, to tu už taky bylo.

„už jsi doma?” známí hlas vytrhl Minha z jeho přemýšlení. Mladší sebou trhl leknutím a otočil hlavu na pravou stranu. Stál tam Chris v obleku a sledoval Minha, který nevypadal zrovna v dobré náladě

„jo. Už jsem doma” brunet vydechl a zase se zadíval před sebe na vypnutou televizi

„půjdeš ještě do studia?” Chris si sedl vedle mladšího který nejeví žádný náznak toho, že by mu to vadilo. Bylo mu to prakticky jedno. Nehledě na to, že tohle je Chrisův dům a mohl si tu dělat co chtěl

„ne. Zdržel jsem se u rodičů a teď už nemám náladu někam chodit” Minho odpověděl. Byl značně znechucený z toho, co musel poslouchat od své matky. Jen Chris si byl jistý, že nastal pokrok, protože s ním Minho zase tak nějak mluvil a nebylo to jen o práci
„ale ty jsi doma dřív, než jsem si myslel”

„hmm, dneska se nic moc nedělo. Nemělo smysl tam být dlouho”

„jasně, chápu” brunet se pomalu otočil na staršího, který nevěděl co má čekat. Bude mu mladší něco vyčítat? Bude na něj naštvaný? Nebo něco takového?
„víš, měli bysme si promluvit”

„je to kvůli tomu, co se stalo naposledy?” Chrisovi se nazdrhl dech. Co teď?

„ne, to není ono. Vlastně, to taky trochu, ale jen obloukem” starší jen pokýval hlavou a pobídl Minha, aby pokračoval
„fajn. Emmm, nevím kde úplně začít a z který strany to bude nejlepší, každopádně jsou to dvě věci. Jedná z nich je víc důležitá než za druhá”

„fajn, začni tou méně důležitou. Však to nic není”

„víš, že jsem byl na obědě. Ah máma trochu rýpala, že bych se měl oženit a usadit. Prostě blbosti a než mi stihla někoho dohazovat, tak jsem ji řekl, že se s někým už scházím” Minho svůj pohled odvrátil, aby se na Chrise nemusel dívat. Kdo ví, co by v jeho tváří viděl

„scházíš?” proč to Chrise ranilo? On vlastně ani nevěděl úplnou pointu toho, o čem Minho mluví. Přesto mu to lehce ublížilo

„nescházím, ale jim jsem řekl, že jo”
Minho si hrál se svými prsty na klíně a chtěl utéct, ale teď přece nemohl. Co začal, by měl dokončit

„takže?”

„řekl jsem jim, že se scházím s tebou......... Chane”

„cože?” starší se polekaně postavil na nohy a koukal na Minha. Připadal si divně. Co se teď stane? Jak se vůbec stalo tohle

„jenže to je teď vedlejší” Minho se postavil taktéž a vzhlédl ke staršímu
„chci si promluvit o tom, že jsem tě prokoukl aniž bys mi to řekl sám. Což mě mrzí”

„já” starší nevěděl co říct. Byl jako v pasti.

„nechci slyšet výmluvy, buď přímočarý a mluv pravdu. To je to jediné, o co tě žádám” Minho měl slzy v očích. Netušil, že jejich první setkání bude v baru a vůbec, že mu starší nic neřekne

„fajn. Máš pravdu, jsem Chan” Chris rozhodil rukama. Cítil se pod tlakem, ale měl na to právo?
„nic jsem ti neřekl, protože jsem si myslel, že jsi zapomněl. Myslel jsem si, že jsi se oprostil od minulosti a začal jsi žít fajn život. Že jsi si našel někoho, koho máš rád a jsi šťastný. Nakonec jsem jen čekal, jestli mě poznáš”

„už nějakou dobu jsem tě podezíral a mrzí mě, že jsi mi nic neřekl, hned jak si zjistil, kdo jsem”

„ublížil jsem ti, nemohl jsem jen tak přijít a říct ti 'hej, jsem zpátky. Jsi nadšený?' takhle to přece nefunguje. Spíš jsem se bál, že mě odmítneš a pošleš někam. Přiznávám, pozvat tě na rande nebylo moc moudré a chápu proč jsi odmítl. Ja jen...” Chris se zastavil v mluvení a koukal na uslzeného Minha, pro kterého tohle bylo daleko horší

„jo máš pravdu, asi bych nebyl zrovna nadšený. Ale myslíš si, že touhle cestou je to lepší?” Minho posmrknul

„chtěl jsem si k tobě najít cestu zpět. Asi to nebyl úplně dobrý nápad, co?”

„možná... Nevím. Spíš mi řekni, proč jsi se neozval a nemohl jsem tě ani kontaktovat?”

„chtěl jsem abys zapomněl. Nevěděl jsem, jestli se ještě vrátím, nebo ne”