It's all in the stars (Minchan)

Musíš zapomenout

„měl by sis najít někoho, jako je on” Jisung si pomlaskl a vzápětí našpulil rty

„proč prosím tě?” Minho na něj koukal se zvednutým obočím. Neměl náladu na řeči o vztazích, nebo něco takového, ale Jisunga nemohl jen tak odpálkovat

„hodili byste se k sobě. Podívej. Ty jsi takový jemný, nedobitný, občas protivný jak prdel, ale hodný. A on je hrozně sexy. Naprosto perfektní pár”

„ah, mlč už. Nedává to smysl a zadruhé, už odešel. Nic o něm nevíme a pravděpodobně ho už neuvidíme” Minho upil své kávy a snažil se potlačit protočení očí. Jisung byl ale chytrý, že?
Vypadávala z něj jedna blbost za druhou, jako normálně. Všechno mu přišlo normální. Nikdy si s ničím nedělal moc velké starosti. Jeho život je jen velké, buď a nebo. Nic víc, nic ním. I jeho vztah s Hyunjinem začínal stejně. Buď mě bude mít rád, jako já jeho. Nebo na to kašlu a najdu si někoho jiného.
Jenže ten dlouhán mu samozřejmě propadl a celkem rychle.
Ta veverka, co sedí před Minhem, je až nezdravě roztomilá. Pak se tedy není čemu divit.

„půjdeš si tam dneska zase sednout, co?” Jisung na něj už ani ne zvědavě, no ani ne překvapeně koukal. Bylo mu to více než jasně. Ani ptát se nemusel, ale udělal to

„jo”

„protože jste tam chodili spolu?”

„možná, je to to jediný, co mi zbylo. Aspoň to mi neberte” Minho si povzdechl a zavřel oči. Jak jen nemůže zapomenout, už je to tak dlouho. Měl by se prostě už posunout dál a zapomenout. Asi tak stejně, jako to udělal on. Prostě odejít a nechat všechno za sebou. Ale proč je to pro Minha tak těžké? Proč?
Oh já vím.
První láska.

„hyung, občas mě překvapuje, jak moc citlivý jsi. Lhal ti, Minho. Lhal a ty se stále nedokážeš posunout dál”

☆

„opravdu musíš?” Minho se na Chana díval s naprosto ublíženým výrazem. Nechtěl věřit tomu, co mu starší řekl

„jo, ale slibuju ti, že se brzy vrátím” slzy tekly Minhovi po tvářích a nebyl schopný se k tomu nijak vyjádřit. Cítil, že takhle to nebude. Cítil, že to není úplná pravda, ale chtěl tomu věřit. Chtěl věřit tomu, že se Chan za pár měsíců vrátí a že Minho nebude sám. Chtěl tomu věřit a snažil se

„opravdu?” Minho měl v očích plamínky naděje. Které stejně postupem času uhasnuly.

„opravdu. Vrátím se za tebou, co nejdříve to půjde” lhal mu. Věděl, že Minhovi lže, věděl to. Už se nevrátí. Jenže, nechtěl to mladšímu říkat, nechtěl. Ublížil by mu ještě víc.

„proč ti nevěřím?” Minho plakal dál a snažil se na Chana dívat pořádně, jenže proudy slz mu to nedovolovaly. Všechno viděl tak rozmazaně

„musíš mi věřit Minho. Musíš. Je to to jediné, o co tě žádám. Věř mi, že se vrátím a nezapomeň na mě, hmm?” Chan pohladil Minha po tváři a v zápěti odešel do auta, které na něj čekalo, aby mohl i s rodinou odjet. Řekl mu to na poslední chvíli, kdy Minho nebyl schopný nic dělat.
Jen padnout na kolena s rozbitým srdcem a hlasitým pláčem, který dával jasně najevo, jak moc je zlomený. Jak moc mu to ublížilo.

☆

„já vím, ale slíbil jsem mu, že na něj nezapomenu” Minho se tu vzpomínku snažil rozdýchat. Jak ho to moc bolelo ještě teď.

„ne Minho. On svůj slib porušil. Nevrátil se, takže ty nemáš důvod na něj čekat. Nemáš důvod si ho pamatovat a nezapomenout. Nikdy se za tebou nevrátil. Tak se už vzpamatuj” Jisung už měl plné zuby toho, koukat má svého kamaráda, který neustále truchlí nad někým, kdo se pravděpodobně už neukáže. Koho už asi nikdy neuvidí a zbude jen pouhou vzpomínkou a etapou v jeho životě

„ale co když prostě zapomenout nechci a chci věřit, že se vrátí? Že přijde?”

„nepřijde hyung. Nebuď naivní. Měl by ses konečně schopit. Jsi dospělý a máš své povinnosti, které jsou nutné, abys udělal. Nezáleží na tom, jestli se vrátí. Začni žít pořádný život. Měj dobrou práci a ještě lepší vztah. Zapomeň na někoho, kdo ti lhal a nebyl schopný dodržet svůj slib. Zapomeň”