It's all in the stars (Minchan)

Schůzka zrušena

Jsem si jistá, že wattpad semnou hraje nějaké hry.
Teď mi to ukázalo, že je tahle kapitola nezveřejněna, přitom je ahh, jako what?
Co to má sakra znamenat?
Nechápu, asi jsem mimo, nebo já nevím.

„musíš zapomenout~, musíš zapomenout~” Jisung všelijak máchal rukama Minhovi před očima, jako kdyby ho chtěl zhypnotizovat. Minho ho plácl po ruce a těžce vydechl

„přestaň” starší protočil očima

„nechápu proč jsi nás sem pozval, když máš rande s mužem se zeleným čajem” Jisung si pomlaskl a opřel se o Hyunjina, kterému to bylo očividně jedno

„není to rande a navíc řekl, že vás můžu vzít s sebou. Něco se ti nelíbí?” Minho se na svého kamaráda zamračil a trpělivě čekal na Chrise, který by měl co nevidět přijít

„mám tak trochu špatný pocit” Hyunjin se zadíval z okna ven. Všichni spolu seděli v kavárně a měli krásný výhled z okna. Čehož Hyunjin využil

„proč?” Jisung se na něj otočil a lehce se zamračil. Tohle tu nebylo poprvé a Jisung se bál, že se něco stane a nevěděl co.

„nevím. Počkáme a uvidíme” Hyunjin pokrčil rameny a v zápěti nasadil milý úsměv. Minho při pohledu na něj jen nadzvedl levé obočí. Taková změna nálady. Huff

„ty, přestaň mě strašit” Jisung bouchl Hyuna do ramene

„třeba to nic nebude. Nebuď labuť a dej si svůj dort” Minho posunul před Jisunga talířek se sladkou pochutinou, zároveň s tím co Hyunjin říkal.

„jo jo, jistě. Nic to nebude” Jisung chytl do ruky vidličku, nabral si kousek dortu a agresivně ho snědl. Minho i Hyunjin se nad tím museli zasmát. Bylo to k popukání. Tvářičky nejmladšího se s každým soustem zvětšovaly.

O zhruba půl hodiny později, kdy byl Minho už lehce nervama napnutý, mu cinknul telefon. S těžkým povzdechnutím ho vzal do ruky a odemknul. Pohledy jeho kamarádů, se zaměřily na Minha, který nevypadal nějak šťastně, ale na druhou stranu mu to bylo jedno. Byla to přece jen schůzka o nic nešlo. Žádné rande a už vůbec nebyl do Chrise zamilovaný. Proto se jen uchechtl. Aspoň si mohl se svými kamarády v kavárně popovídat a nemusel být doma. Nehledě na to, že stejně večer musí do baru

Chris

Odpusť. Nestíhám, něco mi do toho vlezlo, snad se potkáme jindy

„chcete ještě něco sladkýho, nebo půjdeme domů?” Minho se na ně podíval zpátky. Když už je vytáhl ven, tak by se o ně měl aspoň postarat

„nepřijde, co?” Jisung se opatrně zeptal a Minho kývl hlavou
„tak proto nechceš randit. Strach z odmítnutí, nebo tohle”

„nemělo to být rande. Jisungu” Minho zakňučel a opřel se o opěradlo sedačky

„to je přece jedno, nemyslíš? Co bys dělal, kdybysme tě odmítli? Byl bys tu sám a vypadalo by to divně. Ahh, ten chlap” Jisung se zamračil. Nelíbilo se mu to, ale něco mu přišlo zvláštní. Když ho naposledy viděl, tak tomu nedával moc velkou váhu. Ale ta podoba, ta zatracená podoba. Ty hnědé oči a ten nos. Proč mu to připomíná Chana? Bylo to až nezvykle zvláštní. Ale kdyby to byl Chan, nechal by Minha čekat? Nebyl by to on, kdo by tady seděl už dvacet minut předem?
Je pravda, že se Minho změnil a celkem dost. Ale jeho obličej je stále stejný. Není možné, aby ho nepoznal

„nerozčiluj se” Hyunjin položil dlaň na Jisungovo stehno a snažil se ho uklidnit. Jisung měl vždycky vůči Minhovi ochranářský pud. Byl s ním, když se tenkrát zhroutil, když Chan odjel.

☆☆

„Chane kde jsi?” Minho držel telefon u ucha a chtělo se mu brečet. Chan už měl patnáct minut zpoždění. Měli spolu jít do kina na nový film, který chtěli oba vidět

„přímo za tebou” Minho slyšel lehké uchechtnutí. Telefon dal od ocha a otočil se. Chan tam stál v plné kráse. Na tváři mu pohrával úsměv a oči se mi třpitily.
„odpusť, že jsem přišel pozdě. Něco mi do toho skočilo, ale snažil jsem se sem dostat, co nejdříve. Víš, že bych ti dal vědět předem, kdyby se měnily plány”

„vím” mladší si povzdechl a našpulil rty. Neměl rád čekání a rozhodně ne, když nevěděl jestli dotyčný přijde nebo ne.

„promiň, že jsem tě nechal čekat. Už se to nebude opakovat. Slibuji” Chan chytil Minha za ruku a dal mu letmý polibek na pravou tvář. Minho ztuhnul.
Sice to nebylo nic, na co by neměl být zvyklý, ale občas ho to překvapí. Stejně jako ho za pár dní překvapí Chanův odchod.
„pojď, ať to ještě stihneme. Nebo chceš jít jinam?”

„ne ne, to je dobrý” Minho se musel vzpamatovat. Tohle jeho křehké srdce nedávalo. Nejhorší je, že chtěl víc. Jenže to dostat očividně nemohl.

☆☆☆