It's all in the stars (Minchan)

Vzpomínkou k nejšťastnějším dnům

„kam chceš jít na své narozeniny?” Chan se zeptal Minha, když spolu stáli před školou a Minho měl oslavit své sedmnácté narozeniny. Chan se na něj líbezně usmíval a to Minhovi zastřelo mysl.

„hmm, co takhle zábavný park?” Minho navrhl, přesto se snažil přemýšlet dál, jestli nevymyslí něco lepšího.
Přesto Chanův obličej byl klidný a jeho oči se třpitily

„fajn, to zní dobře” Chan se stále usmíval a tím dostával mladšího do úzkých
„půjdeme tam” Chan chytil Minha za ruku a táhl ho od školy pryč. Sám by to přece nevymyslel lépe. A zábavný park znamená, že to bude čas plný srandy a konečně se oprostí od školních problémů.

Oba dva spolu strávili příjemný čas. Prošli několik atrakcí, snědli spoustu jídla, smáli se spolu.

Chan s Minhem se zastavili u stánku se střelnicí a koukali na výhry, které tam jsou.
Minho měl oči zapíchnuté na bílém měkkém a huňatém králíkovi. Byl větších rozměrů a Minhovi se líbil.
Chan to ovšem zmerčil. Viděl, jak se na to Minho dívá.
Chan si zaplatil tři pokusy a snažil se Minhovi toho králíka vyhrát. Mladšímu samozřejmě nic neřekl.
Chan vzal do ruky pušku a snažil se co nejlépe zamířit.
Minho ho se zájmem pozoroval. Lhal by, kdyby řekl že Chan nevypadal atraktivně. Vypadal a hodně.
Minho si ovšem nikdy netroufl Chanovi říct, že k němu něco cítí. Starší ho neustále bral jako kamaráda.

Během několika minut, kdy byl Minho značně vedle, Chan držel v rukách velkého králíka a otočil se na mladšího. Minho jen vykulil oči a úsměv se mu rozlil po tváři.

„všechno nejlepší” Chan natáhl plyšáka k Minhovi a mladší ho s radostí přijal

„děkuji”

☆
...

Minho opět seděl na zdi a nechal téct slzy po tvářích. Tak nějak tušil, že tenhle den už se nikdy zpátky nevrátí.
Byly to jen vzpomínky, které ho tlačily ke dnu a nenechaly ho svobodně dýchat.
Možná má Jisung pravdu. Minho by se měl oprostit od osoby, která mu lhala. Už se nikdy nevrátil a asi ani nevrátí.
Jenže, jak to měl udělat? Všechno co viděl. Všude kam šel. Všechno mu to připomínalo Chana. Osobu, do které se zamiloval a nechal ho odejít bez toho, aniž by mu to řekl.
Jeho srdce neustále puká. Je jedno, že to jsou už čtyři roky. Stále to bolí, jako kdyby se to stalo včera. Nejhorší je, že s tímhle Minho musí žít.
Musel se postavit na vlastní nohy. Najít si byt, práci a musí se snažit přežít. I když by nejraději byl ve své posteli a nikdy nevylezl.

Usnout v posteli a už se druhý den neprobudit. Až takhle moc byl zoufalý. Až tak moc nemohl zapomenout a až tak moc volal do hvězd o pomoc. Každou noc neustále to jedno a to samé přání a ta samá otázka...
Proč se prostě nemohl vrátit?

Proč se takhle vypařil? Musel?

Minho nevěděl, co dál dělat. Chtěl utéct od reality, která je až nesnesitelně bolestivá.

Hledět na hvězdy a možná zapomenout na to, co bylo. Nedívat se do minulosti a ani do budoucnosti. Prostě žít tímto okamžikem, jako to dělají jeho přátelé.

Chladná noc obepínala Minhovo tělo a lechtala ho na zátylku. Bylo opravdu chladno, ale nic na co by si brunet nezvykl.
Prostě se jen rozhlížel po nebi a hledal tu nejjasnější hvězdu. Jako kdyby mu měla dát odpověď, nebo mu nějak pomoct.
Jenže všude okolo bylo ticho. Tak velké a tíživé ticho. Žádná odpověď. Žádná pomoc. Prostě jen vzlyk, který unikl Minhovi z úst.