It's all in the stars (Minchan)

"máš rád hvězdy?"

Minho si u barového pultu povzdechl. Už tu byl zase. Noc co noc v baru, jako obsluha.
Opravdu by si měl najít pořádnou práci, tohle nikam nevede. Ani tohle a ani večerka mu nedá na pořádné živobytí.
Bylo to něco hrozného, ale nechtěl to říkat ostatním. Pořád se tváří, jak má skvělý život, ale není to pravda. Měl by se posunout dál a začít žít, jako normální dospělý člověk. Chodit do dobré práce. Koupit si dům, nebo aspoň pořádný být. Přemýšlet nad rodinou, nebo si najít přítele či přítelkyni. Je smutné, jak se nedokáže oprostit od člověka, který mu ublížil.

„Minho.... Minho” Minho se dostal ze svých myšlenek, ze kterých ho probral jeho kolega
„máš tu zákazníka” kolega kývl hlavou k pultu a Minho se otočil. Byl překvapený, nebudeme lhát.

„Chris”

„jo to jsem já. Když už jsem nemohl dojít do kavárny a nechal jsem tě tam čekat, tak jsem si myslel, že bych mohl zajít sem, že tě tu najdu” starší se lehce usmál a cítil se malinko provinile, že nemohl za Minhem do kavárny dojít

„to nic. Konec konců, je jen pár míst, kde se můžu nacházet... Dáš si něco?”

„něco nealkoholického by šlo? Jsem tu autem” Chris se poškrábal na zátylku a nervózně se usmál

„jsi v baru, ale jestli je to tak, tak ti můžu nabídnout čistou vodu, nebo ledový čaj s plátkem citronu a kostkama ledu”

„tak v tom případě, poprosím ten čaj” Minho na výběr jen pokýval hlavou a mířil si to do chlaďáku, pro láhev s čajem. Do sklinky dal pár kostek ledu a nalil tam nazlátlou tekutinu. Na prkýnku ukrojil tenký plátek citronu a přidal ho do pití

„prosím” Minho dal nápoj před Chrise a ten se na něj vděčně usmál. Roztomilé ďolíčky si našly cestu ven a to Minha odměkčovalo. Měl by na Chrise být naštvaný, ale nejde to. A hlavně ne po tomhle.
Minho zatřepal hlavou a nemohl moc otálet, byl v práci, už několikrát byl pokáraný za to, že se s někým vybavoval a nedělal co měl.
Proto vzal do ruky hadřík a snažil se co nejlépe utřít pokapaný pult před sebou

„máš rád hvězdy?” ovšem, že tato otázka Minha zarazila. Pomalu se na Chrise otočil a naklonil hlavu na bok. Byl překvapený, proč se vůbec ptal na tohle?

„proč?” Minho přivřel jedno oko a podezíravě sledoval staršího, který se najednou usmál. Zajímavé

„jen se ptám. Každý máme něco a hvězdy jsou přeci jen krásnou kreací” Chris pokrčil rameny a upil svého nápoje

„ah. Ano, mám rád hvězdy” Minho tedy odpověděl na otázku, která mu byla položena několik sekund předtím, možná před více jak minutou.

„nějakou specifickou?”

„popravdě, dvě” Minho přestal dělat co měl a opřel se o pult, aby na Chrise viděl lépe

„které?” starší si zkousl spodní ret a pozoroval Minha, který neměl ani potřebu přemýšlet nad svojí odpovědí

„snaha mě více poznat?” Minho zvedl levé obočí a s tím i pravý koutek rtů mu šel nahoru

„možná, i snaha se cení, ne?”

„to je pravda, i to se cení” Minho pokýval hlavou. Vlastně měl takový zvláštní pocit. Cítil se, jako kdyby byl slepý a hluchý. Něco mu nesedělo

„kam chodíš sledovat hvězdy?”

„hmmm, koused od majáku je hvězdárna. Když mám náladu, jedu se tam podívat, mám tam rodinu”

„jenom hvězdárna?”

„ovšem, že ne” Minho se uchechtl a hrál si s hadříkem
„někdy se dívám z mostu, který je v parku. Jenže pod návalem světel okolo, toho není moc vidět. Nebo z okna bytu” Minho se snažil vymyslet ještě nějaké místo, nechtělo se mu říkat, že si chodí sedat na zeď a tam sleduje hvězdy.

„ještě někde?”

„kdekoliv, kde to jde. Kousek za městem je stezka a tam víčnělek, když je pěkné počasí, tak jdu i tam. Od tam tud je krásně vidět i Seoul”

„víš o tom, že lidi kteří mají rádi hvězdy, obvykle uvnitř sebe něco skrývají? Většinou bolest a zklamání. Mají potřebu neustále přemýšlet a tohle je jediný způsob, jak se oprostit od reality. Hvězdy jsou něco jako poklad nebe, nemůžeme se toho dotknout, ale smíme to obdivovat z dálky...”