It's all in the stars (Minchan)

První setkání

„takže odcházíš?” Chan stál ve dveřích a sledoval Minha, jak skládá své věci do kufru.
Když ho sem nastěhoval, nebyl na tohle připravený. Nebyl připravený, že mu Minho tak rychle ze života zmizí.
Teď si jako blbec vyčítá, že s ním nezůstal v kontaktu. Všechno mohlo být jiné.

„nevidíš?” brunet se na Chana ani neotočil. Věděl, že by viděl smutný obličej. Oči plné slz a rozkousaný spodní ret, jak byl starší nervózní.
Věděl, že tenhle pohled by se mu nelíbil.
Možná by i rozměknul a pak by tu zůstal. Nechtěl to.

„je nutné, aby ses ke mně choval takhle? Když mě nemáš rád a nic ke mně necítíš, tak to aspoň nemusíš dávat tak moc najevo. I já jsem jen člověk, Minho” Chan si poraženě povzdechl a odešel. Ani nečekal na odezvu. Stejně by nepřišlo nic pěkného.
Jen ta představa, že teď už bude zase sám. Jen on a kočka, která mu bude nemile připomínat mladšího.
Ale nemohl se jí zbavit. Na to nemá srdce.

Minho zavřel kufr, s batohem na zádech a krabicí v ruce, opouštěl pokoj ve kterém nějakou dobu přebýval. Tohle byl konec a pravděpodobně začátek něčeho nového.
Se vším sešel několik schodů, aby se dostal do chodby. Krásně mohl vidět na zahradu, kde seděl Chan a v náručí hladil malé kotě.
Minhovi se ho lehce zželelo. Možná kdyby, ahh.
Prostě to tak asi má být. I oni jednou museli skončit nadobro.

☆☆☆

Minho seděl sám na školním dvoře a četl si svoji knížku. Nebyl oblíbený a ani nějak profláknutý jako někdo, koho šikanují. Prostě procházel střední školou s nějakým tím klidem.
Byl rád, že na sebe neupozorňoval. Neměl rád velkou společnost.
Tak nějak znal pár lidí a to mu stačilo. Ovšem o nich nemohl říct, že to jsou kamarádi. Asi tak jen známí.

Svoji hlavou byl někde v příběhu, kde si místo hlavního hrdiny představoval sebe. Byl do toho nesmírně začtený. Nikdy nebyl na romantiku, proto u něj najdete jen nějaké fantasy příběhy. Sem  tam nějaký komiks.

Děj byl napínavý a s každým řádkem se jeho dech zrychloval více a více. Nevnímal své okolí, i přesto věděl, že za nějakou půl hodinu mu začíná další hodina. Přesto ho to nijak neodrazovalo od jeho aktivity.
Spodní ret si nervózně okusoval, protože nevěděl, co očekávat. Možná se lekne, možná ne. Možná to bude jen nějaký zvláštní zvrat událostí.
I když si tím nebyl nějak moc jistý.

Minho se blížil ke konci napínavé chvíle, kde by se měl dozvědět, co se stane. Jenže na jeho rameni přistála něčí ruka a on s leknutím odhodil knihu a celý vystrašený se podíval na toho, kdo ho vyrušil.
Zvonivý smích, který mu narážel do uší a vytvářel líbeznou hudbu.
Když brunet spatřil tu osobu, která se ho drze dotkla, jeho dech se zadrhl. Nevěřil tomu, že někdo jako on, může jen tak volně chodit po světě.

„odpusť. Nechtěl jsem, aby ses lekl” dotyčnému se i tak smaly i oči. Takže člověk nevěděl, jestli to může brát vážně.
„nevěděl jsem, že někdy potkám někoho, kdo je tak zažraný do čtení knih”

„oh, já...” Minho úplně nevěděl, co říct. Bylo mu lehce trapně. Co si budem.

„jsem Chan” starší si sedl vedle Minha na lavičku a natáhl k němu ruku, aby si mohli potřást. Minho ji zdráhavě přijal a snažil se vytvořit lehký úsměv, který spíše vypadal jako škleb.

„Minho” brunet odpověděl a Chan pokýval hlavou

„pěkné jméno. Už jsem tě tu párkrát viděl. Sám tomu nevěřím, ale měl jsem potřebu se s tebou seznámit” Chan se uchechtl a podíval se před sebe. Bylo to divné, že? Prostě jen tak z ničeho nic. Potřeba poznat bruneta, který sedává sám a čte nějakou knihu

„to je milé” Minho se zvedl a došel si pro knihu, kterou od sebe odhodil. Nebyla nějak daleko, ale bál se, že byla poškozená. Naštěstí se nic takového nestalo.

„jsi celkem hezký. Nechce se mi věřit, že jsi pořád sám”

„je mi takhle dobře” Minho schoval knihu do batohu a posadil se zpátky na lavičku. Jistě že si chtěl číst, ale Chanova přítomnost mu to nedovolovala. Byl hrozně pěkný, vypadal mile a jeho tělo byl dobře stavěné. Oči měl nesmírně hluboké a jeho hlas byl uklidňující.

„pojď semnou po škole do toho nového bistra. Zrovna nedávno ho otevřeli, tak bych tam chtěl zajít. Mohli bysme to brát, jako zpečetění našeho přátelství”
Chan vypadal, že se těší a Minho neměl ve zvyku říkat "ne". Proto jen kývl.
Vlastně, co je špatného na tom, aby si udělal kamarády?
Navíc, Chan byl jen o rok starší. Nebyl problém, aby si rozuměli.
„fajn. Tak na tebe počkám před školou”

☆☆☆