It's all in the stars (Minchan)

Očividný

Minho seděl na molu a nohama houpal nad vodou. Jeho pohled byl zapíchnutý na nebi, kde se proháněly mraky. Bylo teplo, sem tam trochu pofukovalo, ale nic vážného. Kolem byl klid a čerstvý mořský vzduch dělal Minhovi dobře.
Vedle něj seděl Jeongin, který byl značně překvapený, že Minha vidí. Ale teď už oba sedí vedle sebe a pozorují nebe.
Bylo to uvolňující, nebo aspoň pro Minha.

Děda s jeho kamarádem seděl kousek od nich a chytali ryby.
Byl to pro něj klasický den, i přesto že s ním šel Minho

„ty, jak je možné, že jsi dostal dva týdny dovolené. Co to je za firmu, že si to může dovolit?” Jeongin se otočil na Minha, který jen tak pokrčil rameny. Nevěděl, jestli to všechno měl mladšímu říct, ale tak aspoň tohle by mohl

„prestižní. Dělám asistenta ředitele. Potřeboval jsem si odpočinout, tak jsem dostal dva týdny dovolené. Jsem za to rád, aspoň můžu trávit čas tady. Už jsem tu nebyl celkem dlouho, ale nic se nezměnilo”

„takže se nic nestalo? Vypadáš trochu nesvůj a hodně často se zamýšlíš”

„vlastně, stalo se. Jen nemám náladu o tom mluvit. Neustále přemýšlím nad řešením. Je to těžší, než jsem si myslel” Minho se na mladšího lehce usmál. Asi nemělo smysl, aby tím Jeonginovi zahlcoval hlavu. Je to jeho problém a neměl by tím někoho otravovat. I kdyby potřeboval poradit, stejně by to nakonec udělal podle sebe.
Nakonec byl rád, že má s kým být. Nepotřeboval mluvit o svých bolístkách.

„jestli chceš, můžeme si o tom popovídat. Třeba najdeme řešení spolu”

„jsi hodný, ale to je dobrý. Nějak to zvládnu sám”

Fakt?
Oh, těžko říct. Jak šel den, tak Minho se snažil na Chana nemyslet. Prostě si užíval den se svým kamarádem.
Dalo by se říct, že mladší je prakticky ještě jako dítě. Je mu devatenáct, ale Minhovi nebránilo nic, aby se s ním bavil. Ještě se i zasmál.

...

Bylo něco okolo desáté večer a Minho stále seděl na molu. Koukal na nebe posázené hvězdama. Asi to nebyl dobrý nápad. Jeho myšlenky neustále utíkaly ke staršímu.
Minho tak nějak přemýšlel, co Chan teď asi dělá.
Nevěděl, jestli udělal dobře, že odjel. Začalo mu být smutno. To upozorňuji, že je to teprve druhý den.
Druhý den, kdy se nevracel k Chanovi, ale do domu k babičce a dědovi.
Asi nemá úplně smysl přemýšlet nad tím, kam se vrací.
Horší je, že si nedokáže pořádně uvědomit, co cítí. Bylo mu smutno, to ano. Ale zákonitě to nemusela být láska.

Chybí mu ten pocit, že není zase sám. Sice neměl úplně tušení, že čeká na osobu se kterou bydlí, ale bylo to lepší než nic.

☆☆☆

„až skončíme střední školu, tak budeme bydlet spolu” Chan objal Minha okolo ramen a šli spolu pomalu na zastávku. Starší ani nevěděl, jak moc Minhovi nabíhá husina z něj.
Každá zmínka o budoucnosti, o společné budoucnosti, pohnula mladšímu se srdcem

„nepřemýšlej moc dopředu. Nikdy nevíš, co se může stát” brunet si nechtěl dělat falešné naděje. Bál se, že když to bude brát moc vážně, tak nakonec bude zklamaný

„nebuď labuť. Myslím to vážně. Nastěhuju si tě k sobě a budu tě opečovávat. Tak jak si zasloužíš” Chan se zastavil a přešel před mladšího. Své dlaně položil na Minhovy tváře a zadíval se mu do očí. Jako kdyby chtěl, aby mu mladší věřil každé slovo.
Což mladší se o to snažil, jen se bál reality
„nemluvím jen tak do větru”

„jasně chápu” Minho si povzdechl. Chan mu byl až moc blízko. Bylo až neuvěřitelné, že se mladší dokáže nějak ovládat.
Ano.
Byl zvyklý, že se tohle dělo. Nebylo dne, kdy by se ho Chan nějak nedotknul. Ovšem, Minho nevěděl, jak dlouho to jeho srdce bude zvládat.

„nechápeš. Říkáš to jen pro to, abys mě tím utvrdil a umlčel. Ale podívej. Zasloužíš si víc, než co máš teď. Copak chceš umřít sám?”

„ah” Minho setřásl Chanovy ruce
„myslíš, že chci umřít zítra, nebo ještě dneska?” brunet se zamračil

„jen vtípkuju, dobře?” Chan s lehkým úsměvem chytl Minha za ruku a zmačkl jí
„není možné abys umřel sám. Podíval jsi se někdy do zrcadla? Velké hnědé oči, které nosí celý vesmír. Sladké rty, krásný obličej a dokonale stavěné tělo. Ten tanec ti prospívá”

„ale kušuj”

„proč? Myslíš, že lžu?”

„jak víš, že jsou sladký?”

„už jsem je ochutnal, ale jestli chceš, tak můžu klidně znova. Nedělá mi to problém” Chan se začal nebezpečně přibližovat. Pocit toho, že chce mladšího políbit byl větší a větší

„Uh. To je dobré, budu ti věřit” brunet se odtáhl a sklopil hlavu. Bylo mu trapně a rozhodně se necítil dobře. Nechtěl Chana dále adresovat, jen jako kamaráda. Ne po tom, co ho několikrát políbil. Bylo toho moc.
Jen ta představa, že si starší někoho najde a Minho by to musel sledovat. Ne, to nepřipadalo v úvahu.

„bojíš se?”

„čeho?”

„mi dát pusu. Bojíš se, že nás někdo uvidí?” Chan měl na tváři úšklebek. Jako kdyby chtěl mladšího vyhecovat.

„kdo by se zajímal”

„nevím. Třeba někdo jo. Pak by se to mohlo dostat k tvým rodičům. Co by se stalo?”

„asi nic moc” Minho pokrčil rameny

„ale stále se bojíš. Jsi srab? Bojíš se mi dát pusu na tvář?”

„Chane, prosím přestaň. Není to vtipné” brunet zakňučel a chtěl pokračovat v cestě na zastávku. Tohle nedával. Byl srab?
No, jak se to vezme. Nebál se toho, že je někdo uvidí. Bál se toho, že mu Chan ublíží

„já se nebavím. Jen jsi očividný, proč s tím prostě něco neuděláš?”

„jako s čím? Myslíš si, že tě mám rád jinak, než kamaráda? Neblbni”

„jen říkám, co vidím. Minho”

☆☆☆