It's all in the stars (Minchan)

Otázka za otázkou

„cože?” Jisung vyjekl a nevěřícně koukal na Minha, který tuhle reakci jaksi čekal
„proč jsi to neřekl dřív?”

„neměl jsem čas” bruneta upil své kávy a podíval se z okna. Ano, právě teď řekl Jisungovi, že byl nucen se přestěhovat ke Chrisovi.
Nejdříve si to chtěl nechat pro sebe, ale jak by to asi dokázal? Jisung byl zvyklý, že když neměl co dělat, tak chodil Minha navštěvovat a zjištění že starší není tam, kde má být, ho značně šokovalo

„a co ta zeď? Chodíš tam ještě?”

„na to taky nemám čas a je to poměrně daleko” a to štvalo Minha nejvíc. Nebyl schopný se jít dívat na hvězdy už týden. Byl to nezvyk. Skoro jako kdyby mu Chris sebral kus života.
Nemohl si ani jít zavzpomínat.

„a co práce?”

„víš jak vypadá člověk, kterému se říká ocásek?” Minho se podíval na Jisunga a ten jen váhavě kývl hlavou
„tak nějak takhle. Neustále mu musím být za zadkem. Téměř mě nespustí z dohledu a cítím se spíš jako osobní strážce. Je to opravdu hodně příjemné”

„neděláš asistenta?” Jisung naklonil hlavu na stranu

„a to je přesně ono. Od kdy se musí asistent stěhovat k šéfovi? To přece nedává smysl”

„možná tě má rád” Jisung zavtípkoval a ani zlý pohled staršího ho nezastavil

„dej pokoj. Skoro se neznáme”

„a přesto spolu bydlíte. Nějaká vzájemná komunikace?”

„nic moc” to byla pravda. Minho se doma do žádné konverzace moc nehrnul. Přetrpěl to v práci, kdy mu nic jiného nezbývalo. Jenže teď si přijde jako puberťák. I doma se snaží Chrisovi vyhýbat co nejvíce to jde.
Byl stále naštvaný, že nemohl zůstat tam, kde byl. Byl naštvaný, že nemůže chodit tam, kam chodil.
Že by začal litovat toho, že se rozhodl takhle? A zjištění, že nemůže ani udělat krok zpět ho neuklidňovalo.
Asi by se rád vrátil do baru. Teď má sakra tak moc času a energie na přemýšlení a nemůže to unést.
Začaly se mu vracet zpět vzpomínky, motaly se mu do snů.
Takhle to nechtěl. Chtěl Chana po svém boku, ne ho mít jen v hlavě

„to je ale špatné. Chtělo by to zlepšit vztahy. Však víš, lepší komunikace. Trávit spolu více času, hmm?” Jisung věděl, že na tohle Minho není. Mluví jen v případě, že musí a soužití s Chrisem taky nebyla jeho volba

„jsme spolu 24/7 co víc chceš, abych sakra dělal? Občas mi připomíná Chana. Je úplně stejně vybíravý, občas bych ho něčím majzl po hlavě. Huh”

„kdyby to byl Chan, změnil bys názor?” dobrá otázka. Změnil by ho? Pravděpodobně

„ale on není Chan”

„pravda, není to Chan” ah, jak naivní Minho ještě bude?
Jisungovi ho bylo líto a hodně. Nedokázal se dívat na to, jak byl jeho hyung zaseknutý na jednom místě
„co takhle prostě na Chana zapomenout? Hmm? Teď je tu Chris, dokonce s ním i bydlíš. Dokonalá dvojka”

„ale dej pokoj” Minho protočil očima a věnoval se dál své kávě. Nechtěl nad tím ani přemýšlet. Byla sobota a byl pro něj celkem nezvyk, že měl volno. Obvykle byl buď ve večerce, nebo v baru. Takhle teď sedí v kavárně s Jisungem a nechává do sebe rýpat

„proč? Jestli takhle budeš pokračovat, tak budeš navěky sám”

„takhle se dá taky žít” brunet pokrčil rameny

„ale ne dlouho. Není to zdravé, každý z nás potřebuje někoho”

„ah, pořídím si kočku a zbytek je mi jedno” ale vlastně, když si to teď Minho uvědomuje. Za ten týden nebyl schopný ani jednou brečet. Nevěděl proč, když měl vzpomínky přímo před očima, ale ani jednou se citově nezhroutil. Bylo to zvláštní, ale tak nějak pěkně. Jako kdyby na něj měl Chris nějaký vliv a ani o tom neví.

„jistě. Co nevyřešíš sám, vyřeší kočka. Chápu”