It's all in the stars (Minchan)

Jako někdo koho znám

Bar byl překvapivě klidnější než obvykle. Minho stál za pultem a utíral skleničku na whisky, koukal okolo sebe a sem tam na lidi u stolů, nebo na ty, co sedí před ním.
Hudba hrála tiše, byla intimní a klidná.
Minho si unaveně zívnul a už se mu chtělo domů.
Teď litoval toho, že šel vůbec tancovat. Takhle mohl být odpočatý a připravený na noční směnu.
Což teď už je ostatně jedno.

Dveře do baru se otevřely a po schodech scházel muž v černém saku, bílém triků, černých upnutých kalhotech a společenských botech.
Minho jen zavadil pohledem a více se nezajímal.
Muž si sedl k pultu a zvědavě koukal na obsluhu, teda na Minha a jeho kolegu, který se momentálně věnoval někomu jinému.
Minho se s lehkým povzdechem na zákazníka podíval a nasadil jemný úsměv, aby nevypadal nepříjemně.
Hlavu hned poté naklonil na stranu, když zjistil, že je to muž z kavárny. Jaká náhoda, že?
Minho zatřepal hlavou

„co vám mohu nabídnout?” Minho se optal a čekal na odpověď

„hmm, dám si jen sklenku červeného vína. Mám po pracovní schůzce, potřebuju se uvolnit”

„to bych tedy doporučil něco silnějšího”

„nepiju moc alkohol, takže tohle postačí”

„dobře, jak je libo” Minho kývl hlavou a opustil ho, aby mohl jít pro láhev červeného vína.
S lahví se vrátil, otevřel ji a vzal sklenici. Červenou tekutinu naléval v naprostém tichu, které bylo rušeno jen tichou hudbou a sem tam konverzací mezi lidmi.
Sklenici s vínem podal svému zákazníkovi a chtěl odejít, přesto ho zastavil.

„nepotkali jsme se už?” muž s ležérně upravenýma světle hnědýma vlasama koukal na Minha se zkoumavým pohledem. Jako kdyby se už někdy viděli

„oh asi nedávno v kavárně” Minho odpověděl a dál se věnoval své práci. Sklenice pečlivě utíral a neustále se koukal okolo sebe

„ah... no jistě, už si pamatuju” muž pokýval hlavou a upíjel svého vína. Přitom nezpouštěl zrak z Minha, který si toho všimnul

„mám něco na tváři pane?”

„ne, jen mi někoho připomínáme. Toť vše”

„ah. Je to tak?”

„ovšem... Je smutné, že si už ani nepamatuju, jak vypadá. Či jestli si mě pamatuje” těžký povzdech vyšel od může před pultem a Minho úplně nevěděl co říct. Byl na tom stejně. Úplně stejně postrádal někoho, koho má rád, ale nic o něm už neví. Má jen několik vzpomínek

„jsem si jistý, že si vás určitě pamatovat bude. Aspoň podle jména”

„myslíte?”

„ovšem. Nevypadate jako někdo, na koho by se dalo jen tak zapomenout” Minho si muže více prohlédl. Hluboké hnědé oči, do kterých nedávno hledět. Na pohled hebké vlasy a velké rty. Větší nos, ale dokonale řezaná čelist

„možná máte pravdu”

„možná ano” Minho odložil utěrku a chtěl něco dodat, jenže byl přerušen

„Minho hyung!!” Jisungův hlas se rozezněl po baru a několik pohledu spočinulo na jeho drobné postavě. Rychle seběhl schody a za ním Hyunjin, který jen vrtěl hlavou nad svým přítelem.
Oba došli k pultu a Minho se na Jisunga pohoršeně podíval.

„Jisungu, tady nejsi v hlučném klubu, ale v prestižním baru. Doufám, že víš jaký v tom je rozdíl”

„odpusť, ale nemohl jsem se dočkat až tě uvidím. Seungmin říkal, že se za tebou dneska zastaví. Viděli jste se?” Jisung sedl na židli vedle muže, se kterým Minho do teď mluvil

„viděli jsme se pár dnů zpátky. A se Seungminem jsem mluvil. Mimochodem, ahoj Hyunjine”

„ahoj Minho hyung” vyšší se lehce usmál a sedl si vedle Jisunga

„ah, jen se podívej jak je slušně vychovaný. Do teď nic neřekl a ty tu tak moc hlučíš” Jisung nad Minhem jen protočil očima

„vždyť jsem tvůj nejlepší kamarád” Jisung udělal štěněčí oči a když už viděl, že mu Minho chce něco říct, tak začal mluvit dál
„no, až po tom, co tě tu nechal čekal, už se neobjevil a ani neozval. A ještě ti lhal. Takže ber to takhle, že já jsem lepší. Že jo?” Jisung drkl loktem do muže po své levici a vysloužil si pohled s nadzvednutým obočím
„oh, špatná strana. Pardon” Jisung před sebou machal rukama

„neměl dneska moc cukru?” Minho se podíval na Hyunjina a ten jen zavrtěl hlavou
„tak proč je tak hyperactivní? Jisungu, nemůžeš takhle obtěžovat zákazníky, to se nedělá”

„tak se hned nečil, už jsem se omluvil. Ale jestli chceš, tak to udělám znova” Jisung se otočil znovu na muže po jeho levici a chtěl začít mluvit, jenže slova mu zůstala uvíznutá v krku

„já čekám” Minho měl překřížené ruce na prsou

„není to ten chlapík z kavárny? Ten s tím zeleným čajem?” Jisung naklonil hlavu

„to teď není podstatné” Minho se zamračil. Bylo to jako s dítětem, které neumí poslouchat

„oh, nevěděl jsem, že váš kamarad je tak akční. Je to osvěžující” muž se usmál a na tváři se mu vatvořily dva libezné ďolíčky. Minho zůstal zírat, nemohl se toho pohledu nabažit. Jak moc to bylo roztomilé.

„to sice ano, ale je to nemístné. Měl by se klidnit” Hyunjin plácl Jisunga do ramene a poté si očním kontaktem vyměňovali názory

„omlouvám se za něj, on není nevychovaný, jen neví kdy by měl přestat dělat blbosti a chovat se jako dospělý člověk” Hyunjin se nahnul tak, aby na muže viděl

„to nic” další úsměv a další důvod nezpustit z něj oči. Přesto, Minho je v práci. Měl by být ve střehu a ne pozorovat svého zákazníka, jak se usmívá a vytvářejí se mu ďolíčky na tvářích

„umm, objednejte si něco, nemůžu se tu s váma jen tak vybavovat na prázdno”