It's all in the stars (Minchan)

Polibek

O další týden později, kdy se nic moc nezměnilo, Minho byl schopný opět sedět na té zdi. Jak se sem dostal? Ze studia to sem měl blíže, jak od Chrise, takže toho využil.
Pohled na hvězdy ho uklidňoval. Mohl na ně takhle koukat věčně. Ani nevěděl, jestli sem šel dneska brečet.

„není vtipné, jak se mi otočil život vzhůru nohama?” Minho se uchechtl a sledoval onu nejjasnější hvězdu na obloze
„mám pocit, že jsem ho našel, ale nechci si dělat falešné naděje” ano a ten pocit ho neopouštěl. S každým novým dnem, je to silnější a silnější
„je tolik očividný. Nebo to snad dělá naschvál?”
Ale může se Minho mílit?
Může?
Jenže ten nos. Ty oči a rty. Všechno vypadá tak stejně. Jeho rysy, dokonce i mluva a hlas. Vypadal možná trochu jinak, ale kdo by se za čtyři roky nezměnil? Určitě je to on. Brunet si tím chce být jistý

☆☆☆

„jak někdo může říct, že jsi ošklivý?” Minho si prohlížel Chan z blízká a kochal se tím, co viděl. Miloval ty hnědé hluboké oči plné třpitu. Miloval ty velké a červené rty, které musely být zaručeně měkké

„oh Minho. Říkají, že mám velký nos, ne že jsem ošklivý”
Chan se uchechtl a nechal mladšího, aby si ho dál prohlížel

„to je to samé”

„hmm? Jsem ošklivý?” Chan si hraně dal ruku na hrudník do míst, kde je srdce a odtáhnul se od Minha dál

„nejsi ošklivý. Jsi velmi pohledný”

„ty taky” Chan sundal mladšímu brýle a s úsměvem na tváři, si mladšího prohlížel, jako obrázek. Minho bez brýlí vypadal značně jinak, ale stále roztomile a pěkně. Bylo těžké si od něj udržet odstup

„já ne” Minho se začervenal a sklopil hlavu. Neměl rád, kdy mu někdo říká něco takového. Sám se nikdy pěkným neshledal. Proto pro něj bylo nepohodlné, když někdo jiný ano.

„ale ano, jen se podívejme na ty červené tváře a ty oči” Chan uchopil mladšího obličej do dlaní a sladce se na něj usmíval. Minhovo srdce bilo rychleji než by mělo, přesto nebyl schopný se odtáhnout
„a ty rty. Vsadím se, že budou měkké a jemné, ale podle poslední zkušenosti, se tak jevily”

„vsadíš se?” Minho rychle mrkal. Starší vždycky mluvil takhle. Až to mladšímu ubližovalo, protože si dělal jen falešné naděje

„nech mě to vyzkoušet a uvidíme” lehký úšklebek a mrknutí levým okem

„to nemůžeme”

„proč ne? Bojíš se?”

„nebojím” Minho zašeptal. Jeho obličej byl stále v obklopení dvou teplých dlaní

„ale bojíš”

„ne, nebojím”

„tak mě přesvědč” Chan věděl po čem jde. Jako obvykle. Nehledě na to, že to skončí zlomeným srdcem na obou stranách

„Chane, to není dobrý nápad”

„nedívej se na to, jestli je to dobré nebo ne. Hmm?” starší se přiblížil ještě o něco blíže. Jejich nosi se dotýkaly a Minho cítil teplý dech na jeho obličeji. Dělil je jen kousek
„nech mě zjistit, jestli se pletu nebo ne”
Chan nečekal na nějakou odpověď. Věděl, že by mladší dlouho rozmýšlel a nakonec by odmítl.
Chan spojil jejich rty v jedny a až teď čekal, jestli se mladší odtáhne, nebo ne. I když s tím, že ho Chan stále drží, tak by to moc nešlo.
Minhovy oči se pomalu zavíraly a on mohl konečně pořádně cítit ty dva polštářky. Chtěl si tenhle moment užít a zapsat do paměti, protože věděl, že zítra se budou chovat, jako kdyby se to nikdy nestalo.
Starší pomalu pohnul rtama a polibek se snažil prohloubit. Snažil se do něj dát ty emoce, které stejně jako Minho, nemohl dát jen tak najevo. Nebo jako mohli, ale báli se.
Minho samozřejmě aby nebyl pozadu, se do polibku přidal. Jeho ruce se spojily Chanovi za krém a utekla mu neposedna slza z oka. Realita byla tak krutá, nevěděl jestli tohle zvládne, ale chtěl.
Chtěl ty rty cítit, než to všechno zmizí.

Oba se od sebe zachvilku odtáhli a Chan opřel své čelo o čelo mladšího

„jsou sladší a jemnější víc, než jsem si myslel”

☆☆☆