KRÁSNÝ OMYL

Panelák

Mery sice věděla, že David pracuje jako dětský kardiochirurg v Praze, ale nevěděla v jaké nemocnici. Zkusila si ho pro to vyhledat na internetu  a náhodou zjistila, že pracuje v motele na dětském kardiochirurgickém oddělení. Mery neotálela ani chvíli a vydala se tam. Jakmile dorazila na sesternu, tak se jí ujmula nějaká milá sestřička.

S: ,,Dobrý den, potřebujete něco?"

M: ,,Dobrý den, já bych potřebovala mluvit s panem doktorem Hofbauerem."

S: ,,A vy jste?"

M: ,,Marie Černá."

S: ,,Promiňte paní Černá, ale pan Hofbauer tady dnes není, budete muset přijít jindy."

M: ,,Aha dobře, děkuju."

Mery už byla na odchodu když ji zastavil jeden docela pohledný doktor s ruským přízvukem.

R: ,,Promiňte, že jsem poslouchal, ale vy jste Mery?"

M: ,,Ano, odkud mě znáte ?"

R: ,,David se mi o vás jednou svěřoval."

M: ,,Vážně?"

R: ,,Ano.. mám mu něco vyřídit nebo tak?"

M: ,,Já bych s ním potřebovala mluvit osobně."

R: ,,Tak on tady dnes není, ale měl by být doma, tak jestli chcete můžu vám dát adresu."

M: ,,To byste byl moc hodný."

Roman dal Mery adresu a ta odhodlaně, ale přesto nejistě jela na místo. Když tam dorazila, uviděla klasický panelák. Nějaká babička ji dole otevřela a tak Mery nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo. Vystoupila a hledala zvonek s názvem ,,Hofbauer,, obešla už tři a až na posledním ze čtyř bytů uviděla nápis ,,Hofbauer,, Mery se zhluboka nadechla a zazvonila. Když nikdo neotvíral, tak zazvonila ještě jednou. Po chvilce se pomalu začaly otvírat dveře. Stála za nimi malá krásná holčička a nesměle se na Mery koukala. Marie nemohla uvěřit svým očím.

J: ,,Dobrý den."

M: ,,Ahoj... máš tam někde tatínka?" Nervózně jsem se zeptala té kouzelné holčičky, co byla nejspíš Davidova dcera.

J: ,,Tatínek je zase nemocný, nemůže se zvednout." Řekla sklesle.

M: ,,A nechceš, abych se na něj podívala? Jsem zdravotní sestřička." Usmála jsem se na holčičku.

J: ,,Já se ale bojím, že mi něco uděláte. Nesmím otvírat cizím lidem a nemůžu je pouštět domů." Opatrně na Mery mluvila.

M: ,,Neboj se, neublížím ti. Přišla jsem tatínkovi něco říct, ale když je nemocný, tak mu pomůžu ne?"

J: ,,Tak jo." Malá nejistě pootevřela dveře a pustila Marii dovnitř. 

Mery pomalu pokračovala bytem, až došla do obýváku, kde uviděla Davida ležet na gauči. Vypadal hrozně. Jakoby byl v nějaké depresi.

M: ,,Davide?" Přišla jsem k němu blíž a čupla jsem si k němu. ,,Davide?" Pohladila jsem ho po vlaseh.

D: ,,Mme -mer- mery... co co tady děláš. Raději běž běž pr-pryč, nech-ci ti-ti ublížit." 

Vykoktal ze sebe David a polozavřenýma očima se díval na Mery. Mery se otočila za sebe, kde uviděla holčičku jak se smutně na Mery dívá a svírá v ruce plyšáčka.

M: ,,Jak se jmenuješ?" Usmála jsem se na holčičku.

J: ,,Jmenuju se Julča.. Julie."

M: ,,To je krásné jméno...já jsem Mery...Marie." Zkusila jsem s malou navázat kontakt. Pousmála se a přišla ke mě blíž.

J: ,,Tatínek má takovou nemoc. Vždycky takhle leží a je smutný a říká nehezké věci a potom má najednou moc dobrou náladu. Chodí sem babička, ale teď se ji nemůžu dovolat a mám tady sama strach."

M: ,,Neboj já ti pomůžu.." Už mi asi došlo co má David za nemoc. Bylo mi jeho i té malé hrozně líto. ,,A kde máš maminku?"

Co Julie Mery odpoví?