My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

1.

Ahoj!!

Věnováno WooYoungie02 něco mi říká, že máš Wooyounga nejradši, tak snad tě to potěší 😊

Jung Woooyung, 24 let, obyčejný zaměstnanec restaurace. 

Skončila mi směna. Sklidil jsem po sobě všechny věci a čekal na kluka, který mě měl střídat, Lee Felix. Štíhlý středně vysoký kluk a věčně s úsměvem na tváři. Jako vždy měl zpoždění. Byl fajn, jen na tu nedochvilnost. O deset minut později prolítl dveřmi. Pozdravil ostatní a omluvil se za svůj pozdní příchod. Hned na to se ztratil vzadu. Měl štěstí, že tu nebylo tolik lidí, jinak už by ho Mingi hnal.

,,No nic, když už je Felix tady, jdu domů." oznámil jsem a už se otáčel na patě, že vyjdu, když v tom mě zastavila ruka zmíněného.

,,A já myslel, že tu zůstaneš déle..." prohodil na oko smutně Felix a udělal na něj psí oči.

,,Proč bych to dělal?" zmateně jsem se optal.

,,Přeci kvůli mě, ne? Samozřejmě jen vtip. Chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš dnes zajít do klubu. Je pátek a zítra ani jeden směnu nemáme." nadhodil s nadějí v hlase Felix.

,,Mám plány s Yeosangem, takže nevím, jestli přijdu..." snažil jsem se to zamluvit. Nijak jsem neměl chuť na takovou hromadu lidí a neustálý hluk všude kolem.

,,No jestli máš plány s Yeosangem, tak ten tam má dnes večer namířeno. Nehraj herečku a pojď taky. Dlouho si s námi nikde nebyl." pořád to zkoušel.

Dobře jsem si naběhl, prolítlo mi hlavou.
,,Fajn, možná se tam na chvilku zastavím." poraženě jsem hlesl a tentokrát se opravdu vydal na cestu domů.

Po dvaceti minutách jsem dorazil. Žil jsem si boty a a ihned si to namířil do sprchy. Smrděl jsem jako gyros, což jsem před Yeosangem opravdu nechtěl. Rychle jsem se osprchoval a převlékl do čistých věcí. Následně jsem si sedl na pohovku a spokojeně vydechl.
,,Konečně si můžu aspoň na chvíli odpočinout." řekl jsem si pro sebe. Na chvíli jsem zavřel oči a vzpomínal na středoškolské časy. Ale zavzpomínal jsem tak moc, až jsem nakonec usnul.

Probudilo mě až doslova násilné klepání. Komu takhle hráblo? Povzdechl jsem si a nechtíc se vydal ke dveřím. Nejdříve jsem se raději podíval přes kukátko na rušitele mého klidu a málem dostal infarkt když znovu hlasitě zaklepal. Otevřel jsem dveře.
,,To nemůžeš klepat normálně?" vyhrkl jsem.

,,Když ti někdo není schopný otevřít ani po pátém zaklepání a zvednout telefon, který slyšíš přes dveře, tak ne." ohradil se Yeosang a vstoupil dovnitř, aniž by jej k tomu Wooyoung pobídl.

,,Příště si vypnu zvuky, aspoň by tě to odradilo."

,,Neříkej, že z mé přítomnosti nemáš radost."

,,Měl bych, kdybys mě tak surově nevzbudil...no to je jedno. Felix říkal, že máš večer namířeno do klubu." řekl jsem už klidněji.

,,Ano a ty tam máš namířeno se mnou, ať chceš nebo ne. Poslední dobou vůbec nežiješ. Jsi jen v práci nebo zalezlej doma." rozpovídal se Yeosang, kdyby z toho jeho kamarád začal couvat.

,,No dobře jsem si naběhl, takže s vámi dnes výjimečně půjdu, ale nezvykej si. Hlavně nezačínej s tím, že bych si měl někoho najít." prohodil jsem.

,,No, ale měl bys, prospělo by ti to. A dnes k tomu budeš mít i příležitost."

,,No nevím, jestli návštěvníci klubu jsou zrovna dobrá partie..."

,,Aspoň bys měl jistotu, že s nimi bude zábava a přestaň být takový... návštěvníci klubu...tss. Taky tam chodím a jsem přeci normální nebo snad ne?"

,,Nech mě přemýšlet...v rámci možností jsi celkem normální." škádlil jsem jej s vysloužil si za to pohlavek.

-------------------------------------

Zvedl jsem se ze studené země a snažil se si rovzpomenout, jak jsem se na tu zem dostal a kde to vlastně jsem. Ne že by se mi to zrovna dařilo. Nic kolem mi nepřišlo povědomé. Všechno mě bolelo. Neměl jsem u sebe telefon ani peněženku. Co jsem sakra dělal, ptal jsem se sám sebe. Cítil jsem nepříjemnou pachuť krve na rtech. Zdvihl jsem k nim ruku a zjistil, že mám spodní ret natržený. Podíval jsem se na ruce, které také nevypadaly nejlíp. Drobné ale i větší ranky zabarvené krví. 

Potloukal jsem se ulicí a sotva se držel na nohou. Mé tělo postupně sláblo. Potřeboval jsem se dostat k telefonu a zavolat Yeosangovi, a tak jsem se snažil pokračovat dál s nadějí, že někoho potkám a požádám jej o pomoc. Jenže koho bych mohl potkat takhle pozdě večer, ptal jsem se sám sebe. Každým krokem jsem byl slabší a slabší. Rukou jsem se stěží přidržoval zdi. Po dlaších několika krocích se mi podlomily nohy a já opět skončil na studené zemi. Tentokrát jsem se na ně nedokázal postavit. Najednou jsem se cítil tak unavený, ale věděl jsem, že teď nesmím spát. Bůh ví, kde bych se mohl probudit...jestli vůbec. A právě s touto myšlenkou jsem úplně vypl. 

O několik hodin později: 

Probudil jsem se s hroznou bolestí hlavy a celkově mě vše bolelo. Promnul jsem si oči a když jsem se tak rozhlížel kolem, uvědomil jsem si, že se rozhodně nenacházím u sebe doma. Rychle jsem se zvedl do sedu, což jsem neměl dělat, neboť mnou projela další vlna bolesti a můj žaludek byl na vodě. Tak jo, hlavně opatrně Wooyoungu, řekl jsem si. S tím jsem se opatrně přesunul na kraj postele. Raději jsem ještě chvíli vyčkával, než se plně proberu. Jak jsem se sem dostal? Poslední, co jsem si pamatoval, bylo jen to, jak jsem ležel na zemi a snažil se nesunout, což se mi očividně nepovedlo. 

Chtěl jsem vstát, ale nohy mi vypověděly službu, a tak jsem skončil na zemi. Po kolikáté už se mi tohle stalo? To už se ani nedá spočítat. Povzdechl jsem si a zkusil se znovu postavit. Tentokrát se mi to povedlo. A i když vzdálenost postele a dveří nebyla zrovna dlouhá, trvalo mi to déle, než jsem chtěl. Připadal jsem si jako batole, které se učí chodit.

Pomalu jsem otevřel dveře. Přeci jen...stále jsem nevěděl, kde to vlastně jsem? Co kdyby mi pomohl nějaký mafián a měl mě jako sexuální hračku? Problesklo mi hlavou. Jen jsem nesouhlasné zakroutil hlavou a raději přestal myslet.
,,Haló, je tu někdo?" zvolal jsem a pokračoval dlouhou chodbou, o níž jsem nevěděl, kam vede. Když v tom se na konci objevil muž.

Pokračování příště...