My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

25.

Ahoj!!
Věnováno 2Karolina2 <3

Šel jsem tedy za Wooyoungem. O několik minut jsem stál před budovou, ve které se nacházel Wooyoungovo byt. Přemýšlel jsem zda zazvonit nebo se raději otočit a jít. Pochyboval jsem o tom, že by se mnou chtěl mluvit po všech těch zprávách, co jsem mu stihl napsat. Mnohé z nich jsem si ani nepamatoval. Buď konečně začal působit alkohol, nebo jsem musel mít nějak zatemnělou mysl. Nakonec jsem se i přes to odhodlal zazvonit.

Po chvíli mi zazvonil nazpátek. Díky Chanovi jsem věděl, že bydlí ve druhém patře. Výtahem jsem tam dojel a hledal dveře se jménem Jung Wooyoung. Nemusel jsem hledat dlouho, neboť Wooyoung stál před nimi. Byl jsem rád, že vypadal v celku normálně. Když mě viděl, zamračil se na mě a chtěl jít zpátky dovnitř. Se slovy počkej jsem jej chytil za ruku.

Nečekal jsem, že by sem dnes přišel poté, co mě nazval malým děckem a podobně. A i když bych byl jindy rád, že ho tu vidím, dneska jsem na něj opravdu neměl náladu. Chtěl jsem odejít, ale on mě nenechal odejít. Zlostně jsem se na něj podíval.
,,Co chceš?" optal jsem se podrážděně.

,,Chci si s tebou promluvit." odpověděl jsem. Jeho tón zněl nepřátelsky, ale nemohl jsem se mu divit po včerejšku. A stejně tak bych se nedivil, kdyby mi teď nechtěl vyhovět.

,,O čem se mnou chceš zrovna ty mluvit. Myslím, že jsme si to včera vyjasnili, nebo spíš tys to vyjasnil." prskl jsem naštvaně.

,,No tak Woo, já jsem to tak nemyslel." bránil jsem se. Hleděl jsem mu očí. Měl je zarudlé, jako by snad probrečel celou noc.

,,A jak jsi teda myslel?" křikl jsem ještě hlasitěji než předtím.

,,Vše, co jsem řekl, byla naprostá kravina. Nechci to řešit tady. Nepůjdeme raději dovnitř?" optal jsem se. Avšak nic neříkal. Jen šel ke dveřím a pak rukou ukázal, abych šel za ním. Následoval jsem ho dovnitř a zavřel za sebou dveře. Šel jsem za ním do kuchyně, kde jsem se posadil naproti němu.

,,Tak spusť, jsem vážně zvědavý." prohodil jsem ostře.

,,Nevím, kde začít. Nejprve bych se chtěl omluvit, nevěřil jsem Felixovo slovům. Jen nevím proč, v tu chvíli mě to prostě naštvalo..." skočil mi do řeči.

,,Neměl jsi důvod se naštvat. Vždyť to s tebou nemělo nic společného!"

,,Jo já vím, a přesto jsem byl naštvaný, když jsem si tě vybavil vedle Felixe. Ta představa...nelíbilo se mi to a prostě..." nedokázal jsem dopovědět svou myšlenku, jelikož jsem si nemohl vzpomenout na potřebná slova. 

,,Ty jsi snad žárlil?" nadhodil jsem a pozvedl jedno obočí. Buď opravdu žárlil a nebo si to jen usmyslela má hlava po nedostatku spánku. 

,,Jo nejspíš jsem opravdu žárlil. Už je to tak dlouho, co jsem se kvůli někomu cítil tak mizerně, když jsem bez něj byl sotva pár hodin. Vážně jsem to tak nemyslel, Woo." řekl jsem upřímně. Opravdu ne, tak mi prosím věř a dej mi šanci...tohle byla další slova, která jsem nedokázal říct nahlas. 

,,Možná jsi to tak nemyslel, ale vážně ti stojí za to prosit děcko, aby ti odpustilo?" Nadhodil jsem. Tahle jediná zpráva ze všech těch ostatních mě naštvala nejvíc. Tak já se choval jako děcko? Pochyboval jsem o tom, že by malé dítě umělo to co já. Navíc jsem měl nárok se tak zachovat. 

,,Ano, stojí. Ty nejsi jako dítě, to jen já jsem idiot, který se tě snažil jen nějak přimět mi odpovědět. Bál jsem se o tebe. Bál jsem se, jestli sis něco neudělal nebo ti někdo neublížil. Vyběhl jsi tak rychle a já tam jen stál jako idiot. Mrzí mě to, Woo." ke konci jsem ztišil hlas. Začal jsem se bát, že ho to jen tak nepřejde a že naše rozloučení myslel vážně a stále si bude přát, abychom odešel. 

Mluvení mu teď opravdu šlo, to jsem musel uznat. Mé srdce pomalu tálo, ale nechtěl jsem mu to odpustit tak lehce. 
,,A už teď aspoň chápeš, o co mi doopravdy šlo nebo si stále myslíš, že jsem se s tebou chtěl jen vyspat?" nadhodil jsem a pozorně sledoval jeho tvář. 

,,Ne, nemyslím si, že ti šlo jen o tohle, ale také sio nejsem jistý, zda je má domněnka správná." odpověděl jsem. Netroufal jsem si před ním odhadnout jeho city a taky jsem byl nesvůj z těch neustálých otázek. Tak takhle vypadá výslech od policie, říkal jsem si. 

,,Zajímavé. Chci vědět už jen jednu věc. Vážně to pro tebe byla hra nebo možnost poznat něco nového? Já to nebral jako hru už od tvého polibku." pověděl jsem a čekal na jeho reakci. Něco mi říkalo, že by snad opravdu mohl opětovat mé city. 

,,No možná ze začátku, ale poté jsem si uvědomil, že to byla jen lež, které jsem chtěl sám věřit, abych si nemusel přiznat...kašlu na to!" řekl jsem a zvedl se ze židle. Došel jsem až k němu a vášnivě jej políbil. Neodtrčil mě, což bylo dobré znamení. Polibek jsem ještě více prohloubil a ruce mu omotal kolem pasu. 

,,Jen jsem si nechtěl přiznat, že se mi líbíš, že tě každým dnem mám radši, že mi začneš chybět sekundu po tvém odchodu, že se mi každou noc o tobě zdá, že..." přiložil mi prst na pusu. 

,,Už buď zticha a radši mě znovu polib." řekl jsem, jinak by se umluvil k smrti. Nic dalšího jsem slyšet nepotřeboval. Byl jsem si jistý, že to cítí stejně. Opravdu mě políbil. Začali jsme se líbat. Zvedl jsem se ze židle a aniž bych rozpojil naše rty, jsem s ním couval až do ložnice. Ulehl jsem s ním do postele a jen se s ním mazlil. Byl jsem příliš vyčerpaný na hrátky. 

Pokračování příště...