My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

30.

Ahoj!!

Věnováno andyibnida děkuji za všechny hlasy akomentáře, vážím si toho <3 

Přišel ke mně s půl hodinovým zpožděním. Neměl jsem na to slov. Chvílemi jsem si myslel, že už snad ani nepřijde. Pustil jsem ho dovnitř a čekal jsem, až se vyzuje. Společně jsme spolu zamířili do kuchyně, kde jsem šel postavit vodu na kávu. Opřel jsem se o linku a zvedl pohled k Sanovi. Opět se na mě díval tím svým smutným výrazem. Věděl jsem, co řekne jako první. "Woo, promiň, že jsem se opozdil, měl jsem moc práce." A přesně, jak jsem předpokládal, opravdu to řekl. V duchu jsem nad tím zakroutil hlavou. Zalil jsem kávu a podal mu jedne šálek. Sedl jsem si naproti němu a upil ze svého hrnku. 

,,Sannie, myslel jsem, že víš, jak moc tě miluji, ale začínám o tom dost pochybovat. Proč mi neřekneš, co se děje? Proč se pořád chováš tak zvláštně?" nadhodil jsem. 

Zvedl jsem k němu pohled, nevěděl jsem, co mu na to říct. Kdybych mu pověděl o Sol, jak by se asi tvářil. Wooyoung byl opak mě. Mohl is dělat, co chtěl. Nic ho nesvazovalo, nemusel se o nic starat, ale já? Já bohužel ne. Musel jsem se starat o firmu, nemocné rodiče a ještě dceru. Kdybych mu tohle všechno řekl, jistě by ztratil zájem. Kdo by chtěl dobrovolně vychovávat dítě, které není jeho? 

,,Woo, to bys nepochopil, tak prosím nezačínej s tím." hlesl jsem tiše. Nechtěl jsem se začít hádat, ale tohle téma vždycky vedlo k hádce. 

,,Tohle říkáš vždy! Víš, možná bych to pochopil, kdybys mi řekl, o co jde. Ale jak mám něco chápat, když mi to nevysvětlíš. Jediný, kdo nechápe, jsi ty. Víš, o čem je vůbec vztah? Především o lásce, vzájemné důvěře a také o tom, že se dělíme o všechno štěstí i neštěstí. Tak už přestaň trpět sám!" vyhrkl jsem. Držel jsem se na uzdě dlouho, ale dneškem to končí. 

,,Woo, já bych rád, ale prostě nemůžu. Musím už jít." řekl jsem a zvedl se od stolu. Šel jsem na chodbu a rychle si nazul boty, ale ne dostatečně rychle. 

Rozeběhl jsem se za ním a rukou se zapřel o dveře. Byl jsem opravdu naštvaný. Vážně chtěl jen tak zdrhnout. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. 
,,Opravdu by bylo tak těžké to pochopit, že bys kvůli tomu utekl?" nadhodil jsem a povytáhl jedno obočí. 

,,Prosím, nech mě jít." 

,,Fajn, jak chceš. Když nejsi schopný mi to říct, zjistím si to sám." poveděl jsem a ustoupil ode dveří. 

,,Promiň." šeptl jsem, než jsem za sebou zavřel dveře. Bylo mi příšerně, ale prostě jsem neměl dost odvahy mu to říct. Byl jsem opravdu zbabělec. Nechtěl jsem, aby mě opustil, ale kvůli tomuhle přístupu mě stejně dříve nebo později opustí.

------------------------------------------------------------

Přišel jsem utahaný z práce. Položil jsem brašnu s notebookem a dokumenty na stůl a šel si sednout na pohovku. Chvíli na to přišel Chan z pokoje. Pozdravil jsem jej, ale on jen zakroutil hlavou. Věděl jsem, co přijde. Woyooung si určitě postěžoval. Už se chystal ke slovům.

,,Prosím, nezačínej s tím i ty." řekl jsem dřív, než stačil promluvit. 

,,Sane, jen vás zbytečně ničíš. Už mu to musíš říct, než to ukončí. Sakra, on si myslel, že sisa našel někoho jiného. Samozřejmě jsem mu to vyvrátil, ale jestli v tomhle budeš pokračovat, stejně si bude myslet svoje." 

,,Cože si myslel? To bych mu nikdy neudělal..." hlesl jsem posmutněle. Tolik mi chyběl. Proč já idiot odešel, aniž bych ho předtím aspoň objal. Chtěl bych se skrýt v jeho náruči a cítit to příjemné teplo. 

,,Já vím, že ne. Myslím, že i on to ví, ale svým neustálým vyhýbáním už netuší, co si myslet. Vždyť jsi mu neřekl ani to, že je tvoje matka v nemocnici. Kdybys neměl mě, jak bys to zvládl? Možná by sis najal někoho na hlídání a dál pracoval, ale celou dobu by ses strachoval, zda to někomu neřekne, nebo jestli neublíží Sol a podobně, protože nedůvěřuješ lidem, které neznáš, a trvá ti to hrozně dlouho. Ale Wooyounga už přece znáš, tak v čem pořád vidíš problém?" nadhodil Chan. Opravdu nechápal, o co mu šlo. Ale už i jemu docházela trpělivost. 

Chvíli jsem byl ticho a rzmýšlel, co bych na to měl říct. Měl ve všem pravdu, tak jako vždycky. Znal mě nejlíp a kdybych neměl jeho, byl bych ztracený. Obíral jsem ho o tolik volného času.
,,Chtěl jsem, abys s tím nezačínal..." nenechal mě to ani dopovědět. 

,,Musím s tím začínat, než to všechno zničíš. Po dlouhé době jsi byl konečně šťastný a teď to všechno zahodíš kvůli tomu, že se bojíš. Nebo jak dlouho v tom chceš pokračovat? Než se tvá matka zotaví, aby byla zase schopná hlídat Sol? Myslíš si, že se pak vše vrátí do straých kolejí? Jak si to vlastně představuješ? No tak máš dceru, kvůli níž by tě Woo nikdy neopustil. Ale opustí tě, jestli se budeš chovat jako idiot. Máš čas do konce týdne. Jestli mu to neřekneš ty, řeknu mu to sám." 

,,Chane, to přece nemůžeš!" vyhrkl jsem. 

,,Proč bych nemohl? Od toho jsem přeci tvůj kamrád, neustále tě musím zachraňovat, ať už se ti to líbí nebo ne. Kdybych věděl, že ti to ublíží, neudělal bych to, ale vím, že ti to pomůže. A když neposloucháš, co jiného mi zbývá. Nechci se pořád dívat na to, jak trpíš." 

Pokračování příště...