My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

37.

Ahoj!! Ano, nakonec jsem zavítala i sem, ale nečekejte zázraky 👀😇

Po dvaceti minutách, kdy jsem usoudil, že jsme jim nechali dost prostoru, jsem se rozhodl se Sol i dobrotami vrátili zpět do pokoje. San seděl na okraji postele a usmíval se od ucha k uchu, což nutilo do úsměvu i mě.

,,Babička se usmívá, takže není naštvaná na tátu." prohodila vesele Sol a přisedla si k nim.

„Ne, už nejsem naštvaná." pověděla s úsměvem a pohlédla na Wooyounga. ,,A ty pojď také bliž. Přece jen už patříš do naší rodiny." dodala a svůj úsměv ještě více rozšířila.

,,Sol, co bys řekla na to, kdyby u nás babička bydlela, než se pořádně uzdraví?" nadhodil jsem.

,.Byla bych moc láda." šťastně se usmála.

,,A tobě by to taky nevadilo?" stočil jsem pohled k Wooyoungovi.

,,Proč se mě ptáš, je to tvůj dům a taky budu moc rád, aspoň se nebudeme tolik strachovat, když budeme mít babičku pod dohledem, viď Sol?" nadhodil jsem, načež jen souhlasně přikyvovala se mnou.

,,Slyšela jsi, matko? Teď už bude těžké odmítnout. Taky bych ti rád vynahradil to, jak jsem se ti vyhýbal a proč jsem si vybral právě Wooyounga." pověděl jsem a lehce se usmál.

,,To už jsem zjistila sama, je zkrátka úžasný."

,.Jsem velice poctěn, že to říkáte zrovna Vy."

,,A myslím, že je na čase, abys mi přestal vykat, Wooyoungu."

,,Dobře, matko..." hlesl jsem, vždycky jsem to slovo chtěl vyslovit, ale neměl jsem příležitost.

,,To je mnohem lepší, ale klidně mi říkej jménem, nemusíš být tak formální." pověděla a začala se smát.

,,Tohle oslovení se mi líbí víc." hlesl jsem a nevinně se usmál.

,,Dobře. Jinak budu ráda, když budu moc zůstat nějakou chvíli u vás."

,,A pudeš s náma už dnes?" optala se Sol.

,,Ne drahoušku, přijdu zítra i se strejdou Bangchanem."

,,Řeknu mu, ať tě tu zítra vyzvedne. Necháme tě odpočívat. Slíbili jsme Sol, že si zajedeme na výlet."

,,Woo to žekl, tys byl proti a kžičel si na mě." začal žalovat Sol a naštvaně si založila ruce na prsou.

,,Nakonec tě sem tatínek vzal, tak mu odpusť, princezno. Postarám se, aby na tebe už nikdy nekřičel, ano?" řekl jsem a pohladil ji po vlasech. Souhlasně kývla a nakonec se rozloučila s babičkou.

,,Ty to s dětmi vážně umíš." pochválila ho Sanovo matka.

,,Často jsem hlídal synovce a také mám děti rád. A naší princeznu ze všech nejvíc." vysvětlil jsem ji a věnoval úsměv.
,,Budeme se těšit na zítřek." dodal jsem, než jsme odešli.

,,Tak zítra!" zvolal jsem a naposled se na matku usmál.

Woo nás vzal na jeho tajné místo, kde si hrával jako malý. Dokonce tam stále byl jeho vlastnoručně postavený bunkr, kterého se Sol nemohla nabažit a hned si ho chtěla vybavit podle svého. Wooyoung ji pomáhal a dohlížel, aby se nezranila.

Když jsem je spolu viděl, hřálo mě to u srdce. Sol byla šťastná, Woo byl šťastný, což mi stačilo k tomu, abych se tak také cítil. Lepšího přítele jsem si opravdu přát nemohl, pomyslel jsem si a neubránil se úsměvu. Nakonec jsem se přidal k nim a pomáhal vybudovat nové království.

——

Vrátili jsme se pozdě večer, a tak jsem rychle vykoupali Sol, najedli se s ní a uložili ji s krátkou pohádkou. Sami jsme se vydali do sprchy a poté ulehli do postele. Chvíli jsme si povídali, ale pak jsme na sebe jen mlčky hleděli, dokud jsem znovu nepromluvil.

,,Teď si tak matně vzpomínám...když jsem si tě nechal proklepnout, nikde jsem neviděl záznamy o tvých rodičích. Ani o žádných sourozencích, jen o babičce..." nedořekl jsem to, neboť jsem si vzpomněl, že je jeho babička několik let po smrti, ale třeba mohli být v zahraničí, pomyslel jsem si.

,,Ty sis mě nechal proklepnout?" optal jsem se překvapeně.

,,Hned ze začátku, abych věděl, s kým mám tu čest. No nakonec jsem se toho moc nedozvěděl a Bangchan taky nic neví.

,,Stejně je lepší si to zjistit sám, ale proč ses o tom najednou zmínil?"

,,Říkal jsem si, že vlastně nemám tušení, jaká je tvá rodina a že bych ji chtěl poznat, tedy pokud nějakou máš..." poslední větu jsem řekl krapet přidušeně. Podle jeho zvláštního výrazu jsem si říkal, proč jsem to sakra udělal.

,,No...nemám moc velkou rodinu. Moje mamka zemřela při autonehodě a otec se pak upil k smrti. Bydlel jsem u babičky, ale kvůli její vážné nemoci tu se mnou také nepobyla moc dlouho. Nakonec jsem skončil u Yeosanga. Jeho rodiče si mě po babiččině smrti vzali k sobě. Oni jsou má jediná rodina." pověděl jsem mu a zlehka se usmál.

,,Promiň, to jsem netušil! Už se nebudu nikdy vyptávat!" vyhrkl jsem a stáhl ho k sobě do náruče. Já idiot! Říkal jsem si, že na tom něco nehraje, že nemůže být bez rodiny, ale bohužel. Bylo mi ho najednou tak líto, ale zároveň jsem na něj byl hrdý. Přišel o tolik blízkých a stále se dokáže usmívat od ucha k uchu každý den a ještě dělat raodst ostatním. 

,,Co to do tebe vjelo?" nechápavě jsem se optal, když se mi konečně podařilo vymanit z jeho pevného objetí, jímž mě málem udusil. 

,,Chtěl jsem tě utěšit?" řekl jsem nejistě a nevinně se usmál. Ale na rozdíl ode mně byl naprosto v klidu. 

,,Nemusíš, je to dávno za mnou. Nakonec jsem rodinu získal a díky ní vyrůstal v dobré společnosti, takže se mi nikdo nesmál, ani mě nešikanoval a když už se našel nějaký odvážlivec, Yeosang mu to ihned rozmluvil." snažil jsem se ho uklidnit. 

,,Pokud ale trváš na tom poznat mou rodinu, i když jen nevlastní, dovol mi, abych ti ji představil. Určitě budou moc rádi, až tě poznají." pověděl jsem s úsměvem. Jen jej Yeosang asi zabije za to, jak ho kvůli němu zanedbávám, ale San to rozchodí. 

,,Budu moc rád." 

,,Dobře a teď mě pořádně polib. Najednou se mi zastesklo po tvých rtech." šeptl jsem zasněně a už si v duchu představoval, co se bude dít v dalších minutách, neboť u nás to nikdy neskončilo jen polibkem. 

,,Jak si přeješ, jen prosím, snaž se trochu ovládnout svou hlasitost, ať zase neprobudíme Sol." špitl jsem a rukou mu zajel pod kraťasy. 

,,Hned zítra sem necháme dát zvukotěsné zdi." znovu jsem mu připomněl svůj nápad, než jsem si přivlastnil jeho rty. 

Pokračování příště...