My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

7.

Ahoj!!

Bylo něco kolem dvanácté a já už se nudil. Radši bych byl v práci, než sedět doma ani nedělat. Smál jsem se sám sobě, jak rychle jsem změnil myšlení. Nebýt Sana, nevadilo by mi to. Ale teď když jsem doma, musím celou dobu myslet na něj. Už mi bylo i trapné neustále vyzvídat od Bangchana. Jenže co když zapomněl? Neměl bych mu přeci jen napsat? Je víkend a San určitě nepracuje přes víkend nebo snad ano? No to je jedno, řekl jsem si nakonec. Vzal jsem do ruky telefon s úmyslem vytočit Chanovo číslo, jenže mě předběhl a zrovna mi volal. Rychle jsem to zvedl.

,,Ano?"

,,Tady Chan, jen ti chci říct, že dnes San bude celý den sám."

,,Vážně, takže bych mu měl zavolat?"

,,Má to jeden háček, jeho nálada je dnes na bodě mrazu. Nikoho nechce vidět, s nikým nechce mluvit, takže pochybuji, že ti to zvedne. Mám na dnešek jiné plány, takže ti posílám adresu jeho bytu. Doufám, že mu zlepšíš náladu, jinak mě bude čekat vyhazov za to, že jsem to to vyzradil."

,,Udělám, co je v mých silách."

,,Díky a zlom vaz!"

/ Nebylo to tak, že by San nechtěl s nikým mluvit. Chtěl mluvit, ale jen s Chanem, jenže Chan si usmyslel, že bude lepší, když jej Wooyoung zastoupí. Navíc sám se chtěl posunout vpřed, a takhle k tomu měl příležitost. /

S tím mi telefon položil. Hned na to mi přišla zpráva, v níž se nacházela adresa Sanovo pobytu. Na nic jsem nečekal a šel se upravit. Následně jsem se vydal na autobusou zastávku. Sanův dům se měl nacházet o pět zastávek dále. Když autobus dorazil, nastoupil jsem. Sedl jsem si k oknu, ze kteréhoj sem po celou dobu sledoval cestu kolem. Míjela jedna zastávka za druhou. O necelých dvacet minut později jsem vystupoval.

Teď už jen zbývalo najít jeho dům. Raději jsem se znovu podíval na adresu. Podle domu vedle a zprávy od Bangchana by to nemělo být daleko. O tři velké domy dál jsem našel ten Sanův. Přistoupil jsem až k bráně a zazvonil.

Uslyšel jsem zvonek. Myslel jsem si, že je to Bangchan, a tak jsem zazvonil nazpět, aniž bych se podíval na display. Když jsem však otevřel dveře, zdáli jsem viděl, jak se blíží Wooyoung. Na mysli mi přistála jediná otázka. Jak sakra ví, kde bydlím. Dost jsem pochyboval, že by minule zahlédl adresu, natož aby si ji pamatoval. Plácl jsem se přes čelo. Už mi to všechno došlo...Bangchan.

Bylo by teď hloupé jej poslat pryč, takže jsem ho s lehkým úsměvem pustil dovnitř.
,,Ahoj. Nečekal jsem tě tu..." nemohl jsem si odpustit neříct to.

,,Ahoj, od někoho jsem se dozvěděl, že je tu jedna nešťastná duše, která potřebuje mou pomoc." prohodil jsem s úsměvem a doufal, že to zazdí jeho poznámku a snad ho to i trochu obměkčí.

,,Uvidíme, zda mi dokážeš pomoci." řekl jsem vcelku nezaujatě a začal si jej prohlížet. Ret už měl zahojený a z rány u oobočí byla jen malinká jizva, jež šla vdět jen zblízka. Nevypadal tak špatně, přišlo mi na mysl. Dovedl jsem ho do obývacího pokoje a naznačil, aby si sedl. Následně jsem si vzal do ruky telefon s tím, že Chanovi napíšu nějakou hezkou zprávu, jenže on mě předběhl.

- Promiň, dnes nemůžu, jdu za Felixem. Našel jsem za sebe áhradu, tak uvidíme, jestli tě okouzlí po druhém setkání. Posílám pusu. -

No počkej, to si s tebou ještě vyřídím, křičel jsem na něj v duchu. Poté jsem stočil pohled na svého hosta.
,,Už je ti líp?" optal jsem se ze slušnosti.

,,Díky myšlenkám na tebe, ano." prohodil jsem s nevinným úsměvem.
,,Ale teď nejde o mě. Proč je v tvých očích tolik smutku? Někdo s takovou tváří si nezaslouží být smutný." řekl jsem a věnoval mu další úsměv.

,,Po tvém lichocení se začínám bát, jaké myšlenky na mě to musely být." pověděl jsem krapet přidušeně, přesto mě něco nutilo usmívat se.

,,Ty nejsvatější samozřejmě. Nemusíš se bát, jen vtipkuji. Jak bych jinak mohl vidět tvůj úsměv s tak ponurou náladou. Lichotkami to jde nejlíp." snažil jsem se to nějak zakecat. V jeho přítomnosti jsem chtěl neustále říkat podobné věci.

,,Jak myslíš. Když už jsi tady, dáš si něco?" optal jsem se.

,,No většinou odpovím vodu, ale v tvém případě bych si dal tebe." odpověděl jsem.

Byl jsem zaskočen jeho odpovědí. Vážně to jen tak řekne?

,,Neboj, stále vtipkuji. Bude mi stačit jen ta voda."

Ten kluk mi chtěl způsobit infarkt. Raději jsem šel pro tu vodu. Chviličku jsem se zdržel v kuchyni, abych Bangchanovi napsal, že mi jeho kamarád nepřijde zrovna normální a že nevím, jestli dnešek přežiju. Následně jsem se vrátil k Wooyoungovi a podal mu sklenici s vodou. Vzpomněl jsem si na jeho výraz, když mě spatřil poprvé.
,,Na to, jak ses předtím vystrašeně tvářil, jsi dneska nějak moc nebojácný. Zajímalo by mě, co sis představoval..."

,,Popravdě?" nadhodil jsem a díval se na jeho krásnou tvář. Když kývl hlavou, došlo mi, že mám pokračovat.
,,Víš, jak je to ve filmech, když se probudíš v cizím pokoji v tak velkém domě. Člověku ihned přijde na mysl, že se ocitl u nějakého boháče s nechutnýma sexuálníma choutkama. Což se většinou ukáže jako pravda. Jenže když jsem se ocitl v tvé náruči a konečně zahlédl tvou tvář, měl jsem na mysli jen jediné...tak u něho by mi to nevadilo."

Snažil jsem se zadržet smích. Wooyoung byl zajímavý člověk. Chtěl jsem něco vyzkoušet. Naklonil jsem se k němu a dal ruce vedle jeho hlavy tak, aby nemohl utéct.
,,To takhle soudíš podle vzhledu? Co kdyby se ze mě přeci jen vyklubal sériový vrah, který před zabitím svou oběť znásilní hned několika způsoby. Pořád by ti to bylo jedno?" nadhodil jsem a povytáhl jedno obočí.

Pokračování příště...