My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

28.

Ahoj!! Další oddechová kapitola :33 

Po ukojení našich tužeb a trocha vydýchání nám došlo, co jsme udělali a jak nevhodné to vlastně bylo. Rychle jsem posbíral své věci ze země, oblékl se a společně jsme tiše vyšli ven. Potichu jsem zavřel dveře. Doufal jsem, že jsme nebyli moc hlasití a že nebylo v bistru moc lidí. Než jsme vyšli, bylo skoro prázdno, vzpomněl jsem si. To by byl povyk, kdyby nás někdo z nich slyšel. To bych jen tak neukecal. Už jen z toho pomyšlení se mi hrnula červeň do tváří.

Tiše jsme našlapovali vpřed. Vzali jsme to přes kuchyň. Viděl jsem zatím jen JIsunga. Měl na uších sluchátka. Trochu jsem se naklonil, abych se podíval, jestli byl někdo u stolů. Buď jsme všechny odradili, nebo jsme měli štěstí. Nikoho jsem neviděl. Rukou jsem Sanovi naznačil, ať se skloní dolů. Nechtěl jsem, aby nás Jisung viděl, jestli nás neslyšel, určitě by si říkal, co jsme tam spolu dělali tak dlouho a pak by mu to došlo.

Udělal jsem dřep a ihned pocítil vedlejší účinek našich hrátek. Pomlau jsem postupoval dál připomínající kachní chůzi a klel u každého kroku. Nešlo to tak rychle, jak jsem očekával. Sem tam jsem se občas podíval nahoru. Jisung se zdál ztracený ve svém světě hudby. Když jsme se dostali za první půlku, náhle mi přistála na čele hranolka. Nechtíc jsem zvedl pohled k dotyčnému a nevinně se na něj usmál v domnění, že by ho to snad mohlo trochu obměkčit. Ne, nezabralo to. Ukazováčkem mi naznačil, abych se zvedl, a tak jsem mu vyhověl.

,,Jisungie..." hlesl jsem a omluvně se na něj zatvářil.

,,Wooyoungu, vážně sis myslel, že si tě s tou tvou pošramocenou kachní chůzí nevšimnu?" nadhodil a kroutil nad ním hlavou.

,,Takže jsi nás slyšel..." šeptl jsem poraženě. Teď určitě přijde přednáška o tom, jak bych se měl chovat ve svém zaměstnání, i když mi skončila pracovní doba.

,,Tebe nejde přeslechnout. Máš štěstí, že ty poslední zákazníci odešli dřív, než jste se na to vy dva vrhli. Taky můžeš být rád, že tu není Mingi." prohodil podrážděně a snažil se zahnat představy na jejich předchozí činnost, které se mu neustále vracely, aniž by o to stál. Oklepal se.

,,Promiň, už se to nebude opakovat. Mohlo by to zůstat jen mezi námi?" optal jsem se a modlil se, aby to dál nerozvíjel.

,,No dost pochybuji, že by někdo chtěl slyšet o mém traumatu, vyjímaje Felixe. Ale jemu to určitě rád povyprávíš sám. No prostě si to příště odpusťte a teď bys měl jít, než ti přítel odjede." pověděl a začal se smát.

,,Ještě jednou se omlouvám a ať ti to uteče." řekl jsem v rychlosti s vydal se za Sanem. Kdy sakra stihl zdrhnout? A jak mě tam mohl jen tak nechat? Ptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď najdu spíše u něj než u sebe. Nasedl jsem k němu do auta a připoutal se. Nevinně se na mě usmíval.

,,A to si říkáš můj přítel? Takhle mě tam nechat..." hlesl jsem na oko vyčítavě a nafoukl tváře.

,,Na chvíli jsem zalitoval, že jsem tam nezůstal a přišel tak o zábavu, ale nakonec jsem si řekl, že bude lepší nastartovat auto a vyhřát ho." zalhal jsem a trochu jej škádlil. Prostě jsem zbaběle utekl. Bál jsem se, že by mě za prvé mohli poznat a za druhé jsem nechtěl riskovat, že by to jeho kamarád chtěl vyčíst i mě.

,,Přišel o zábavu? Dobře to si budu pamatovat. Každopádně příště se tomu musíme vyvarovat, takže ode dneška se mnou do šatny už nikdy nejdeš." vyhrkl jsem.

,,Dobře, tak tě příště zneužiju tady v autě a otevřu okna, aby tě všichni slyšeli." provokoval jsem dál.

,,Jo, jasně a pak mě vyhodíš z auta a zase zbaběle utečeš, co?" také jsem si do něj rýpnul.

,,Už raději mlčím." hlesl jsem tiše a konečně se rozjel. Za deset minut už jsem parkoval v garáži. 

**

,,Pokud ti to nevadí, nejdřív půjdu do sprchy. Můžeš se přidat, pokud chceš." navrhl jsem mu, když jsme vstoupili do domu, i když jsem tušil, že mou nabídku odmítne. 

,,Myslím, že to pro teď vynechám. Půjdu ještě vyřídit jeden hovor a zajdu si do té druhé, tak nespěchej." pověděl jsem s úsměvem a líbl jej na tvář. 

,,Stydlivko!" 

,,Hej, tak to není, jen jsem té tvé zadnici chtěl dát trochu odpočinku, protože bych si po večeři moc rád dal ještě zákusek." pověděl jsem na svou obranu. 

,,To zní celkem věrohodně. Tak se uvidíme za chvíli. Půjčím si něco z tvého šatníku." pověděl jsem, načež jen souhlasně kývl. Došel jsem do jeho pokoje. Našel jsem si nějaké věci na spaní a zamířil do koupelny. Dal jsem si rychlou sprchu, abych mohl být co nejdříve zase s ním. 

Když jsem se již vysušený a převlečený vrátil do kuchyně, San se stále sprchoval. Napadlo mě, že bych mohl začít s vařením. Prošmejdil jsem mu ledničku a vybral z ní, co mi padlo do oka. Ihned jsem se pustil do příprav. 

,,Copak to tu kuchtíš? Myslel jsem si, že si jen něco objednáme." pověděl jsem, když jsem sana viděl stát u linky a krájet zeleninu. Fuj, co s ní všichni mají? 

,,Proč by sis něco objednával, když toho máš v lednici tolik?" nadhodil jsem nechápavě. 

,,Protože já zrovna nejsem dobrý kuchař a tohle všechno nejspíš stihl nakoupit Chan."  odpověděl jsem. 

,,Dobře udělal. Aspoň ti dnes mohu uvařit. Vařím skvěle." 

,,Tomu věřím, ale musíš do toho dávat tolik zeleniny?" optal jsem se a tvář se mi začala divně kroutit nad čímsi zeleným, co jsem nedokázal identifikovat. 

,,Není jí tolik a až to všechno smíchám, ztratí se v tom. Navíc zelenina je přece zdravá." 

,,Když já nedokážu pozřít zeleninu. Zkoušel jsem to, ale není to nic pro mě, vždy všechnu vyberu." 

,,Tak uděláme obchod, když dokážeš sníst celou porci, aniž bys vybral zeleninu, můžeš si se mnou dělat co chceš. Ale pokud ne, pro dnešek máš útrum." 

,,A to si říkáš můj přítel? Jak můžeš být tak krutý?" 

,,Krutý? Co je na tom krutého? To je jedno, volba je na tobě. Buď ji sníš a dostaneš zákusek, nebo ji vybereš a půjdeš spát bez něj." řekl jsem přísně.

Pokračování příště...