My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

4.

Ahoj!!

S úsměvem na tváři jsem se vydal ke vchodu. Zazvonil jsem na sousedku, která mi ne zrovna s úsměvem na tváři otevřela. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a najednou začala kroutit hlavou. Určitě si musela říkat: ,,Ach ti mladí, nikdy neví, kdy mají dost." I tak jsem jí poděkoval a mile se usmál. Vydal jsem se ke svému bytu a jen se modlil, abych měl náhradní klíč pod rohožkou. Naštěstí tam opravdu byl. Odemkl jsem si a vešel dovnitř. Jakmile jsem přišel kuchyní, zahlédl jsem Yeosanga, jak spí na gauči. Takže já se ztratím a on si v klidu spí v mém bytě. Opravdu nádhera, pomyslel jsem si.

,,Yeosangu vstávej!! Tvůj ztracený kamarád se vrátil." řekl jsem dostatečně nahlas, abych jej vzbudil.

,,Woo?" promluvil nejistě a promnul si stále unavená víčka. Sedl si na gauč a když začal normálně vnímat, všiml si Wooyounga. Skočil mu kolem krku a začal ho pevně objímat.
,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Už jsem se bál, že budu muset vyhlásit pátrání." znovu promluvil.

,,Určitě ses tak bál, že jsi z toho usnul a ani mi nezvedal telefon. Než bys to pátrání vyhlásil, bylo by po mně." musel jsem si do něj rýpnout.

Yeosang ho za tu nemilou připomínku šťouchl do ramene. Jenže když Wooyoung sykl bolestí i po tak malé ráně, začal si jej důkladně prohlížet, což se neobešlo bez rozepnutí košile. Byl by možná pokračoval, kdyby Wooyoung nezakročil.
,,A kam jsi vůbec zmizel? Nechal jsi u našeho stolu všechny věci a vypařil ses. Máš na sobě cizí oblečení a všude samé modřiny." vyhrkl a čekal na vysvětlení.

,,No zrovna moc si toho nepamatuju. Musel jsem se s někým poprat, pak skončit na ulici, kde mě nakonec našel Bangchan, což jsem si taky nepamatoval." pověděl jsem. I když jsem si to snažil vybavit vážně jsem si na nic nevzpomínal. Ale Sanovo tvář jsem si vybavoval až moc dobře.

,,Bangchan jako Felixův bff? A jak jako že si to nepamatuješ? Víš vůbec něco?" pokládal mu další a další otázky.

,,Jo, ale nebyl to jediný můj zachránce. Jeho šéf mě sem před chvilkou přivezl. Tedy ještě před tím jsme se spolu najedli a povídali si. Vlastně mi půjčil i věci a říkal, že si mě najde. A jo, já mám jeho věci." začal jsem si povídat spíš pro sebe. Přičichl jsem si k černé košili. Voněla stejně jako on. A jak mě chytil, aby se mi něco nestalo. Hned bych se k němu vrátil.

Wooyoung byl ve svým světě uzamčený spolu se Sanem a absolutně nevnímal, že by na něj jeho kamarád mluvil. Musel do něj několikrát zabodnout prst, aby mu konečně věnoval pozornost.
,,Vidím, že jsi na tom dobře. Možná líp než já, takže jdu domů vyspat tu kocovinu. Kdyby něco zavolej. Klíče, telefon a peněženku máš v kuchyni na stole."

,,Dobře, když tak se ozvu. Jo a příště s vámi nikam nejdu, jen abys věděl..."

,,Příště se tě radši ani ptát nebudu nebo zase skončíš u někoho cizího a nebudeš vědět o světě stejně jako teď. Měj se." prohodil Yeosang a sám se vyprovodil z Wooyoungovo bytu.

-------------------------------------------

Seděl jsem na gauči a koukal na televizi, kde nedávalo nic zajímavého. Jenže co jiného dělat? O společnost jsem nestál. Možná tak o tu Sanovo. Líbil se mi. Možná až moc. Kdy si mě chce najít? Ptal jsem se sám sebe. Pro jistotu jsem se podíval na mobil, který jsem neměl položený na Sanovo věcech vedle sebe. Žádná zpráva ani hovor, nic. Když už jsem měl mobil v ruce. Zkusil jsem ho najít na sociálních sítích. Také neúspěšně. Mám prostě smůlu, řekl jsem si.

Chtěl jsem se znovu věnovat televizi, když v tom někdo zazvonil. Yeosang by určitě předem zavolal, takže on to být nemohl, uvažoval jsem. Jen na malou chvilku jsem doufal, že by to třeba mohl být můj zachránce. Šel jsem rychle ke dveřím a zazvonil nazpět. Nepotřeboval jsem slyšet hlas dotyčného prostě jsem jen naivně věřil, že by to mohl být on. Jenže když se před mými dveřmi objevil Felix s Bangchanem, došlo mi, jak hloupý jsem. Jak jsem si mohl myslet, že je to San. Pozdravil jsem je a pozval dál.

,,Co vás dva sem přivádí v takovou hodinu?" optal jsem se.

,,Přišel bych dřív, kdybych věděl, kde bydlíš. Kvůli této chybějící informaci jsem byl opět svědkem toho, jak Felix prodělává kocovinu." odpověděl mu Bangchan a širokým úsměvem.

Na to jsem se jen zasmál. Felixovo už tak bledá tvář, byla ještě bledší. Nejspíš měl stále žaludek na vodě.
,,Chcete něco k pití?" optal jsem se jich s rukou je pobídl, aby si sedli na pohovku, ke které jsem se rychle rozeběhl, neboť tam byly Sanovo věci. Hodil jsem je do ložnice a rychlostí blesku se vrátil k nim.

,,Vodu, pro Felixe jistě to samé. Nebo po včerejšku se prý alkoholu nedotkne." promluvil Chan i za svého kamaráda a lehce jej propálil pohledem. Neměl rád, když se Felix kamarádil s alkoholem, nedělalo mu to dobře.

,,Tak to bychom se měli vsadit, jak dlouho mu to vydrží. Chane můžeš na chvilku?" zavolal jsem ho do kuchyně. Nechtěl jsem se o Sanovi bavit před Felixem.

,,Určitě se chceš zeptat na něco ohledně včerejška, že?"

,,Ani ne. Chtěl jsem se zeptat na Sana..." hlesl jsem tiše, aby to slyšel jen on.

,,Jo tak na Sana. Co bys chtěl vědět?"

,,Stačilo by mi číslo a vědět, kdy má čas. Chtěl bych se mu nějak odvděčit. Jo a taky ti děkuji, žes mě tam našel."

,,Za to neděkuj. Jinak nevím, jestli by byl zrovna nadšený, když ti dám jeho číslo..." pověděl a přemýšlel, jestli by mu to v tomhle případě tak moc vadilo.

,,Když tak mu řeknu, že jsem tě kvůli tomu mučil. Prosím, prosím moc prosím." začal jsem žadonit a dělat na něj psí oči.

,,Dobře, dám ti ho. Jo ale pokud ti jde i o ně o jiného než poděkování, nedělej si tak velké naděje. Ještě před nějakou dobou měl přítelkyni..."

,,Nekaž mi hned radost. Navíc jsem přeci Wooyoung i na střední jsem pobláznil několik kluků, aniž bych chtěl..."

,,Uvidíme...i tak hodně štěstí." řekl s mírným úsměvem. S tím, že u kluků na střední měnil orientaci, měl pravdu...jedním z nich byl i Felix. Jenže u toho jediného si Wooyoung nevšiml, za což byl Chan vcelku rád. Jemu se Felix líbil snad už od prváku.

Pokračování příště...