My Savior's Secret [WooSan] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

2.

Ahoj!!

Věnováno KaaBurdikov :33

Choi San, 27 let, podnikatel.

Zrovna jsem byl na cestě domů z obchodní večeře. A jelikož nemám rád provoz, jezdíval jsem prázdnými ulicemi. Bylo to klidnější a možná i o něco rychlejší. Rád jsem se díval po cestě z okna a přemýšlel, co bych chtěl vlastně dělat nebo čeho dosáhnout. Jsem úspěšný a řekl bych, že budu ještě úspěšnější, ale stále jsem se cítil tak nějak prázdný, i přes to že jsem měl podle ostatních všechno. Měl jsem jen jednu osobu, která aspoň částečně dokázala zaplnit tu prázdnotu. Povzdechl jsem si. Najednou jsme zastavili.

,,Děje se něco, Chane?" optal jsem se svého řidiče. Nebyl to jen můj řidič ale i kamarád. Jeden z mála, co se mnou zůstal. Přestal jsem myslet na ty špatné dny a raději se zahleděl, z okna. Zahlédl jsem mladíka, který se sotva držel na nohou. Nevypadal nejlíp, nejspíš přebral a popral se.
,,Ach ti mladí, nikdy neví, kdy mají dost..." hlesl jsem. Na to však Bangchan začal reagovat.

,,Woo? Co ten by tu dělal? Můžu se jen podívat, jestli je to opravdu on?" optal se, aniž by reagoval na jeho předešlou otázku a vůbec celkově na jeho slova.

,,Jo, jasně..." řekl jsem a sledoval jeho rozrušení. Vyšel z auta a blížil se k mladíkovi, který už nestál, ale ležel na zemi. Viděl jsem, jak ho jemně plácá do tváří, ale neslyšel jsem, co mu říkal. Nakonec jsem šel za ním, abych zjistil, co se děje. Očividně ho znal.

,,Sakra Woo, co jsi vyváděl, že jsi skončil takhle?" křičel po něm Bangchan. Ale ne z důvodu, že by byl naštvaný, spíš o něj měl strach. Prohledal mu kapsy, jestli nenajde mobil, aby mohl zavolat někomu od něj, ale neměl u sebe nic.

,,Je v pořádku?" otázal jsem se, i když bylo zřejmé, že není.

,,Nic vážného to asi nebude, nejspíš se opil a s někým popral a teď jen vytuhl. Ale neznám číslo na žádného jeho kamaráda a Felix mi to taky nebere. Nechci ho tu nechávat. A počkat..."

,,Uklidni se Chane. Vezmeme ho sebou. Nechám zavolat doktora, ať ho pro jistotu prohlédne, ano?" přerušil jsem ho, dřív než by se umluvil k smrti. Hlavou jsem pokynul, aby mi ho pomohl zvednout a společně jsme jej odtáhli do auta. Jindy bych tohle nenavrhl, ale připomnělo mi to ty časy, kdy se o mě Chan staral a vždy takhle vyváděl, když mi něco bylo. Pousmál jsem se. Posadili jsme ho na zadní sedadlo a připoutali ho. Následně jsme si oba sedli dopředu a pokračovali v cestě.

,,Děkuji, mohl jsem mu zavolat záchranku, už tak jsi byl unavený a teď se ještě zdržovat..." hlesl Chan.

,,Stejně by někdo musel jet s ním a dát o něm nějaké informace, když nemá ani doklady...navíc mě to probralo, tak můžeš být v klidu. Odkud ho vlastně znáš?"

,,Chodili jsme na stejnou školu, já teda o rok výš. Je to spíš kamarád Felixe. Nechápu, jak mohl dopadnout takhle. On zrovna není na alkohol a rvačky." konstatoval Bangchan. Určitě za to mohl Lix, pomyslel si.

,,Možná proto takhle dopadl, ale určitě bude v pořádku." nadhodil jsem s lehkým úsměvem.

,,Kam tě mám vlastně zavést?" optal se jej.

,,Do druhého bytu, nechci ji vzbudit...a taky mohl bys dnes přespat? Ráno musím jít na zasedání, tak aby tu s ním někdo zůstal."

,,Žádný problém, stejně jsem ti za tohle dlužný. Ale kdo tě ráno odveze?"

,,Někoho si zavolám a děkuji."

---------------------------------------------

Lehl jsem si do postele a zavřel oči. Na to jak jsem byl vyčerpaný, se mi najednou spát nechtělo. Neustále jsem musel přemýšlet nad mladíkem, co byl o dva pokoje dál. Sotva vnímal, i když ho ošetřovali. To se až tak moc zřídil? Ne že bych se v tom vyžíval, ale byla na něj vtipná podívaná. Usmál jsem se pro sebe. Po chvilce jsem usnul.

Vstal jsem s budíkem. Vylezl jsem z postele, i když se mi nechtělo. Vydal jsem se do koupelny, vykonal jsem ranní hygienu, převlékl se a nakonec si šel do kuchyně připravit kávu, abych se nějak probral. Vzpomněl jsem si na to, co se stalo včera. Což mě donutilo ho jít zkontrolovat. Pořád spal. Když už jsem byl u toho, zkontroloval jsem i Bangchana, který taky stále klidně oddechoval. Vypil jsem kávu a pomalu vyrazil.

Když jsem vyšel před dům, svítilo slunko a nebyla zima ani v tak brzkou hodinu, a tak jsem se rozhodl, že se projdu pěšky. Než jsem zdědil firmu po otci, chodíval jsem jen pěšky, abych si mohl užít krajinu kolem. Teď na to nebylo tolik času. Hlavně nebylo s kým chodit ven. Nechtěl jsem si kazit náladu, a tak jsem zahnal všechny ty přicházející a pochmurné myšlenky zpátky.

Došel jsem do firmy. Pozdravil recepční a vydal se k výtahu, ve kterém jsem strávil něco kolem tří minut, neboť má kancelář se nacházela v posledním patře. Připravil jsem si podklady a už jen čekal až se dostaví ostatní. Do deseti minut byli už všichni na svých místech. Projednali jsme, co všechno bychom chtěli změnit a také do čeho nového se pustíme. Poté bylo zasedání u konce.

Dvě hodiny pryč. Nechtěl jsem se dnes zdržovat v práci a jelikož už jsem nic důležitého řešit nemusel, šel jsem prostě domů. Tedy do druhého domu, kde byl Bangchan s tím druhým, neboť podle poslední Chanovo zprávy se ještě neprobral.

Přišel jsem domů a odložil si věci. Zavítal jsem do kuchyně, kde jsem našel Chana.

,,Tak co?" optal jsem se. Na to jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

,,Zkoušel jsi ho vzbudit?" položil jsem mu další otázku.

,,Ne, ale dýchá. Třeba se jen potřeboval pořádně prospat. Jestli chceš, můžeš jít, počkám až se vzbudí a doprovodem ho domů."

,,Ne, to je dobrý, počkám tu. Ale ty jsi jdi odpočinout."

Pokračování příště...