Osudný Nashville

1.

Julia

Nikdy jsem nedoufala, že mi vyjde hned první práce, do které pošlu životopis.

Na pohovoru, který jsem absolvovala před téměř dvěma týdny, jsem byla celá nervózní nejen z toho, že to byl můj první pohovor, ale i z toho množství uchazeček. Malé, velké, tlusté, tenké, staré, mladé. A všechny vypadaly v pohodě, na rozdíl ode mě. Všechny se usmívaly, tvářily sebejistě a já si tak připadala jako černé kuře mezi miliony žlutých. Tím nechci urazit žádnou barvu kůže, ta mi byla vždycky fuk, jen jsem si tak prostě připadala. Izolovaně, osamoceně. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit, už od rána mě cosi vadilo, ale podle mámy se tak cítil každý, kdo se šel poprvé ucházet o práci.

A ze samotného pohovoru... no jak bych to popsala. Pět lidí na jednoho. To přeci vůbec není fér? Taková přesilovka. Seděli v pohodlných křeslech, za velkým stolem, čišela z nich moc, nadřazenost a z chlapů i takové to když já budu chtít, budeš moje.

Brr!

Oči mi těkaly z jednoho na druhého a při každé otázce mě polila lavina horka, i když klimatizace běžela naplno.

Na konci, po zabouchnutí dveří jsem ani nemohla vydechnout, jak vynervovaná jsem byla. To ustalo až cestou domů, kdy jsem v podzemce hledala v novinách nové pracovní inzeráty. Cítila jsem beznaděj a velké zklamání, jak to ve skutečném světě chodí. Na tohle nás na škole nepřipravili.

Jenže pak přišel dopis, že mě berou. Několikrát jsem ho četla, než mi došlo, že jo, že to vyšlo. Dali práci holce těsně po škole, bez jakýchkoli zkušeností.

Páni! Klobouk dolů před jejich odvahou.

A teď, oblečena do nejlepšího kostýmku z mého skromného šatníku, nervózně přešlapuji před svým novým zaměstnáním. Bankou na Manhattanu a váhám, kterou nohou udělat ten důležitý krok.

„Pravou Julie, pravou." Ozývá se blízko mě. Je to nějaký muž v obleku a já marně pátrám v paměti, kdo to je. Nicméně dělám krok levou nohou, protože levá jde přeci od srdce. Překonávám svojí nejistotu a zlehka se přehupuji přes práh historické budovy, v které banka sídlí, míříc k výtahu. Tam však čeká onen muž, který mě před chvílí minul. Galantně mě pouští dovnitř a stoupá si vedle mě.

„Colin" natahuje ruku, tak ji přijímám.

„Julia, ale to..." Začíná se projevovat moje nesmělost a strach.

„Vím, těší mě." Ukáže mi všechny své bílé zuby, za které by se nemusel stydět kdejaký černoch a které by při vypnutí proudu mohly bezpochyby sloužit místo baterky a pokračuje. „Viděl jsem tě při pohovoru."

„Aha" zamumlám a cítím tlak lidí, kteří se do výtahu mačkají takovým stylem, že se můj osobní prostor zmenšil na minimum. Jsem na Colinovi natisklá tak, že rozpoznávám jednotlivá vlákna kravaty, kterou si před chvílí upravoval a nos jako bych měla ponořený do kolínské. Našplíchal na sebe snad celý flakon.

„Omlouvám se" snažím se o kousek ustoupit dozadu, ale nejde to. Vzhlédnu tedy bezradně nahoru, přímo do rozzářených očí Colina a hned mě zamrazí. Je totiž nejmíň o dvě hlavy vyšší, a shlíží na mě takovým stylem, jakoby čekal, že pokleknu a...

Bože můj!

Odkašlu si, zavřu oči, protože otočit se k němu zády není možné, no možná bych to ani neriskovala a v duchu se modlím, ať už jsme nahoře.

Jedno zastavení, druhé, páté, sedmé.

„Vystupujeme, pojď."

„Jasně" už uvolněná se otáčím a rychle mizím z výtahu. Vím, kam mám jít, tak ani na Colina nečekám. Proč taky. Vcházím do dveří, zdravím asistentku a nechávám se ohlásit u paní Robinson.

„Vítám vás Julie" usazuje mě do křesla u pracovního stolu, který v té velké kanceláři vypadá jak špendlíková hlavička. Sama sedá na druhou stranu a ze šuplíku vytahuje složku s mým jménem.

„Máme tady pár věcí, které ještě musíme vyřešit, takže se do toho pustíme, ať to máme za sebou. Souhlasíte?"

Počká na mé kývnutí a pokračuje. „Nejdřív se vrhneme na smlouvu." Pokládá přede mě několik papírů, které se snažím v klidu přečíst. Jenže paní Robinson mi okamžitě sděluje další věci. Tak jen rychle přejíždím stránky od shora dolu, než najdu pracovní dobu, plat a podepisuji se.

„Báječné" usmívá se na mě a podstrkuje další papíry.

Podpis, podpis, podpis. Jak v první třídě, když jsme nacvičovali psaní písmen.

Když už je vše podepsáno a já si jsem jistá, že nevytáhne nic jiného, volá interkomem Colina.

Proč proboha Colina? Otáčím hlavu ke dveřím, kde se za chvilku objevuje. A je to přesně ten Colin, co ve výtahu. Cítím, jak rudnu. Jen nevím, jestli studem, nebo vzteky.

„Tak Julie, tohle je Colin." Snaží se nás představit, ale pan Kolínská hned hlásí, že už se známe a jako důkaz - asi – nezapomene podotknout: „že Julie?"

„Jasně, potkali jsme se u výtahu" mumlám nejistě.

„Tak to je báječné, snad si těch pár dní budete rozumět. Colin ti tady všechno ukáže a než odjedeš, bude tvůj něco jako nadřízený."

Začínám být alergická na slovo báječný. Tahle ženská ho používá nějak moc často.

Ale počkat! Co to říkala o odjezdu, vždyť já nikam nejedu.

„Jaký odjezd?" Nejistě a hlavně zmateně se jí podívám do očí. Colin si stihnul sednout vedle mě do druhého křesla a zarytě mlčí.

„Julie, Julie, vy jste báječná. Prý jaký odjezd." Zasměje se. „Vždyť jste mi to tady teď podepsala" poklepává na štos mnou podepsaných papírů.

Nechápu. Tam bylo něco o odjezdu?

„Tak já vám to zopakuji Julie. Příští týden odlétáte, samozřejmě že na náklady banky, do její menší, ale jenom o trošku menší pobočky v Nashvillu." Říká pomalým klidným hlasem a já se přistihuji, že na to kývám, jako omráčená. Nebo spíš očarovaná.

„Važte si toho Julie, berte to jako zajímavou pracovní stáž. A hned na začátku vaší kariéry. To je přeci báječné! Doris, která tam měla letět, na takovou příležitost čekala dva roky! Dva roky Julie."

„Báječné"nechávám se strhnout její slovní úchylkou. „A proč tedy neletí ta Doris?"

„Protože se káča nechala zbouchnout." Vysloví ostře a pohledem zůstane přilepená na Colinovi.

„Na mě nekoukej. Už jsem ti několikrát říkal, že to v plánu nebylo. Nemůžu za to, že rup..." Nedořekne, jen si zhluboka vydechne. Otáčím hlavu na bok, když slyším syčivý nádech paní Báječné. Tenisově přetočím hlavu zase na druhou stranu, když se opět ozve Colin.

„Mami!"

Aj, tak matinka se synáčkem, už to chápu. Doris byla nejspíš šikovná holka, kterou očaroval a hlavně zbouchnul tady pan Kolínská. I když mu asi rupnul kondom, podle toho, co nedořekl. No jo, stává se, i v lepších rodinách. Ajaj.

Atmosféra zhoustla, ale já ještě nevím, na jak dlouho tam poletím. Dva tři týdny by se daly přežít.

„Na jak dlouho? Jak dlouho tam mám být?"

„Půl roku Julie." Až komicky změní svůj výraz na - nic se neděje - a nezapomene podotknout. „No, není to báječné?"

Není. Půl roku na druhém konci států, v Tennessee o tom sním celý život. Zavírám oči, ale i tak vidím miliony poletujících hvězdiček.