Osudný Nashville

10.

Julia

Ještě několik dní se po koncertu dávám dohromady a vyhledávám ticho. A to i v práci, kde si sice zacpávám uši sluchátky, ale žádnou hudbu si do nich nepouštím. Ne že by to ticho bylo opravdu tichý, slyším vše, co se okolo děje, ale aspoň to není tak živý.

„Juli, koukni na tohle" otáčí se ke mně na svém křesle Percy, který sedí kus přede mnou. Natahuje ruku s nějakým lejstrem, ale abych na něj dosáhla, musel by přijet blíž, nebo já vstát a dojít si pro něj. Já teda vstávat rozhodně nebudu, takže se Percy odpichuje od země a naráží do mého stolu.

„Hele, tady se mi to moc nezdá a tenhle údaj nesouhlasí. Koukni na to." Ukazuje na příslušné řádky. Zběžně se na ně podívám a smlouvu pokládám vedle sebe.

„Jen tohle dodělám a budu se tomu věnovat."

„Dík, jsi zlato." Zase se odsouvá zpět.

„Já, vím Percy." Podívám se na něj, ale vidím už jen jeho záda. Odkliknu tedy to, co jsem právě dopsala a beru smlouvu do rukou. Nechápu, proč ještě někdo vyplňuje smlouvu ručně, když máme vše v systému. Jak za přepážkou, tak on-line, vše se dá naťukat elektronicky. Je to jednodušší a hlavně přehlednější. Člověk potom nemusí dešifrovat co že to tam je vlastně napsaný, když dotyčný škrábe jako kocour.

Zírám na údaje, které se Percymu nezdály, kontroluju v počítači a nakonec se smlouvou odcházím k Henrymu, aby rozhodl, co s ní. Číslo zdravotního pojištění totiž patří muži, co už by měl být tři roky mrtvý. Zase si někdo zkouší vzít půjčku na někoho jiného a zemřelí nejsou výjimkou.

V rychlosti Henrymu sděluji, o co se jedná a vracím se ke své práci. Za chvilku jdeme na oběd a já potřebuji ještě něco dodělat.

Když mě večer Carly tak jako pokaždé odváží domů, čeká mě před vchodem velké překvapení. Vidím to už z auta. Na mém prahu leží velký pugét. Jen co k němu dojdu, zvednu ho a nedočkavě přičichnu ke květům. Voní nádherně.

„Téda Juli, nepochlubila ses, že máš ctitele." Drká do mě Carly ramenem, až mě její fialová hříva šimrá na obličeji.

„Nikoho nemám" opáčím, ale to už Carly tahá z pugétu kartičku.

„Dej to sem"natahuju ruku, ale ta potvora poodstupuje o kus dál a nedočkavě otevírá malinkatou obálku.

„Pro nádhernou ženu. D" čte nahlas a usmívá se. Nevěří mi, že nikoho nemám, vidím to na ní. Jenže je to pravda. Vždyť já ani nikoho, kdo se jmenuje na D neznám. Otevírám dům a vcházím. Carly jde za mnou. Kabelku odhazuji na kuchyňskou linku a přemýšlím, do čeho tu kytku dám. Tak velkou vázu tady nemám. Takže se vydávám do koupelny a napouštím umyvadlo, do kterého kytku opatrně pokládám.

„Kde jsi, ty tajnůstkářko?" Opírá se Carly o futra a nechápavě hledí, co jsem to právě udělala. „Neměla bys jí dát radši do vázy? Tady ti moc parády neudělá."

„Nemám tak velkou vázu." Prohodím s pokrčením ramen a odcházím kolem ní pryč. Při té příležitosti jí z ruky seberu kartičku a konečně můžu pohlédnout na vzkaz sama. Je napsán ručně, to znamená, že dotyčný kytku neposlal, ale s největší pravděpodobností ji koupil a dovezl sem sám. A to zase znamená, že ví, kde bydlím. A když ví, kde bydlím, nejspíš mě zná a ví, jak vypadám.

„Bože" vydechnu na tím zjištěním.

„Bože nebože, jedeme koupit vázu. Když už někdo za tak nádhernou kytku utratil hromadu doláčů, nebudeš jí mít v koupelně."

Carly mě bere za loket a stále omráčenou směruje k autu. Ještě na prahu se však otáčím a vracím pro kabelku. Klíče zůstaly v zámku, tak stačí jen otočit a nasednout do auta.

Do nákupáku to není daleko. Za pár minut vyjíždíme po eskalátorech do třetího patra, kde prý najdu to, co potřebuju. Jenže co já teď potřebuju. Kromě vázy i zjistit, kdo to je, ten tajemnej D. A existuje vůbec? Nedělá si ze mě jen někdo srandu?

„Juli, tak tahle je božská. Tu musíš mít." Objevuje se v mém zorném poli čirá kroucená váza. Velká je, krásná taky, ale ta cena, to ne. Oznamuju Carly, že na tu nemám a sama se začínám rozhlížet po nějaké jiné. Nakonec jí nacházím a kupodivu se líbí i Carly.

Cestou ven si kupujeme ještě cafe a nějaké sladkosti a potom už jedem zase ke mně. Musíme probrat Henryho páteční večírek.

***

„No konečně holky, už jsem myslel, že jste se někde ztratily" vítá nás Henry s drinkem v ruce. „Neztratily, to jen tady slečna tajemná, měla před vchodem další kytku" ušklíbne se Carly a už jde dovnitř do domu.

„To mě zajímá, hned jsem u vás." Mrkne na mě Henry, popožene do domu a odchází k hloučku lidí z práce. Během chvilky se zase objevuje u nás, se skleničkama, které nám dává.

„Tak povídej" ťukne si s námi, přiloží svou sklenku k ústům a napije se.

„Není co povídat" pokrčím rameny. Jenže to by vedle mě nesměla stát Carly.

„Ta ti nic neřekne." Protočí legračně oči. „ Hele normálně jí někdo poslal nádhernou kytku. Velkou a už dvakrát za tenhle tejden. Má nějakýho chlapa. Na to vem jed!"

Ostýchavě se podívám na Henryho, který se usmívá a přikyvuje.

„Super, ještě se nám zamiluje a zůstane tady nastálo."

„No, to by mi ještě tak chybělo. A celej život bych poslouchala tu vaši příšernou hudbu." Protočím oči. Jenže to se ke mně Henry nakloní a se smíchem šeptá do ucha.

„Odříkanýho chleba největší krajíc, Juli. Ještě si na mě vzpomeneš."

Vytřeštím na něj oči. „Ty víš, kdo mi to posílá?"

„Ne, ale přijde mi to romantický."

„Jo, Henry je starej romantik, viď? Už jsi Juli řekl, jak jsi požádal Biancu o ruku?"

„Ještě ne, ale věřím, že ty jí to velice ráda odvyprávíš, Carly. Ale teď se bavte holky." S každou z nás si znova ťukne a zmizí zase k jiným hostům.

Celý večer utíká rychle. Poznala jsem několik dalších lidí a mám možnost si popovídat i s lidmi z kanclu, na které nemám v práci tolik času. Ale stejně se nejvíc těším domů. Až si sednu a budu se dívat na dvě nádherné kytice, které mi poslal neznámý muž D. K té dnešní byla zase přiložena ručně psaná kartička a na ní napsáno ‚Pro krásnou Juli. D'