Osudný Nashville

2.

Julia

Tak jo, za ten týden, kdy jsem lítala za Colinem jako ocásek a celý dny se mu snažila znemožnit jeho snahu o bližší kontakt, pod kterým si představoval to jediné, co chlap chce, jsem nakonec ráda, že se blížím k tomu zatracenýmu městu. Tak nějak jsem se s tím smířila, nebo spíš nechala ukecat od mamky, že je to opravdu příležitost a půl roku není zase tak moc. Jak to říkala... jsi mladá, nasbíráš zkušenosti a pak ti velký svět padne k nohám. Vím, že to myslela obrazně, s tím světem, ale v těch zkušenostech měla pravdu. Nějaké určitě nasbírám. Jen si říkám, co já, takový docela nespolečenský člověk budu sama dělat v cizím městě? Doma jsem byla zvyklá na svůj stereotyp, minimum přátel a teď? Uvidím, na orientaci po městě mám nakoupené mapy, které jsem si pro jistotu stáhla i do telefonu, alespoň jednu kamarádku bych taky najít mohla a ostatní, snad to nějak přežiju.

Po příchodu do velké letištní haly se rozhlížím kol dokola. Paní Báječná mi v instrukcích psala, že zde na mě bude čekat jistá Carly. To je od ní sice hezký, ale jak vypadá, to už mi tam nenapsala. Překládám papíry na půl, strkám do kabelky, přejíždím očima po davu lidí, když zcela vzadu zahlédnu běžící slečnu s fialovými vlasy. Mají tak světlou barvu, že svítí i na tu vzdálenost. Prodere se přes dav lidí kupředu, vydýchne a poté rozloží cedulku, kterou celou dobu držela smotanou v ruce.

Julia Micaela Epps.

Jasně, mohlo mě napadnout, že jde pro mě. Já prostě nemůžu mít nic normálního, ani to jméno. A mít těch jmen deset, tak je na tu cedulku napíše všechny. Ach jo. Beru své batožiny a pomalu se sunu k ní.

„Ahoj, já jsem Julia."

„Carly, čau. Se omlouvám, ale nestíhám." Rychle smotává ceduli, zastrkává ji za jeden z popruhů na kufru, který následně bere do ruky.

„Jdeme, všechno ti řeknu v autě" dělá první krok, ale i tak už je ode mě snad metr vzdálená. Na nic nečekám, beru zbytek a jdu za ní.

„Támhle" ukáže venku na velkou černou RAMku. Přejedu auto pohledem a pomyslím si, že tady má asi každej velký auto, protože ty malý, co stojí okolo, bych spočítala na prstech jedný ruky.

„Takže, oficiálně tě vítám v Nashvillu" vesele se usměje, jen co dosedne za volant. Z rádia, které okamžitě stahuje na minimum, hraje country a já jen protáčím oči. To jako vážně? Tohle se tady poslouchá? Nestačím se divit, ale rychle mi dochází, že si ji nemůžu znepřátelit hned na začátku.

„Díky." Snažím se být positivní, ale moc mi to tedy nejde. A Carly to vycítí.

„Neboj, to bude dobrý. Tady zažiješ věcí..."

„Paní Robinson mi dala adresu, kde se prý mám ubytovat." Štrachám v kabelce papíry, které jsem ještě před pár minutami měla v ruce. Teď jakoby se propadly do země...

„Jo, já vím, paní Báječná ti beztak napsala instrukce viď?"

„Paní Báječná?" Musím se smát.

„Jo, copak sis nevšimla, jak často to slovo opakuje?"

„Všimla a přesně takhle jsem si jí pojmenovala. Odkud ji znáš?"

„To je dlouhá historie. Milá paní Báječná kdysi dělala tady. Moje máma ji znala, tak o ní vím. Já už ji nezažila, jen když přijela něco vyjednat. Takže, dělala tady v bance a jelikož byla docela hezká, všimnul si jí říďa. Prý to bylo kafíčko sem, kafíčko tam, sedání na stůl, nevinný doteky, pohledy, no znáš to. Jenže ten říďa byl ženatej. No, a když paní Báječná zjistila, že je v tom, jasně že nechtěl mít doma problémy. Takže se s ní dohodl, že jí zařídí přesun na pobočku v New Yorku. To že má syna víš, že jo?" Koukne na mě.

„Jo, tomu říkám pan Kolínská."

„Fakt jo?" Prská Carly smíchy. „Pan Kolínská, to sedí, když tu byl, táhl se za ním ten smrad po celý chodbě. Ale za hřích by stál, to zas jo."

„No, už má asi po hříchu. Zbouchnul nějakou Doris, prej mu praskla guma. Matinka pěkně zuřila." Informuju o tom, co vím zas já. Carly se mi začíná líbit.

„Se nedivím, proutník jeden, tady to taky zkoušel na každou druhou. Ale abych to dopověděla. Báječná se v New Yorku rychle chytila. Našla si dalšího ředitele, kterej se ale kvůli ní rozvedl a synátora přijal za svýho. Počkej, co jsem to chtěla." Chvíli přemýšlí a pak začne mluvit. „Jo, už vím. Když mladej dospěl, vydobyla si, že ho sem pošle na stáž. Tak nějak si myslela, že otce a syna sblíží. Omyl! Máma říkala, že jim s velkou pompou představovala projekt, který kvůli tomu vymyslela, aby to nebylo tak nápadný. Že jo. No, bylo to na nějaký začlenění čerstvých absolventů do práce, nebo jak se to jmenovalo. To je jedno. Faktem je, že sem vždycky na půl roku posílá nějaký nováčky, aby tady jako pochytili co a jak, a pak se vrátili do New Yorku. Za tu dobu, co tu dělám, tu byly tři. Colin byl první a ty jsi čtvrtá."

„A víš, kde budu dělat?" Podívám se na ní ve chvíli, kdy parkuje před menším domem.

„No jasně, budeš dělat se mnou. Mám tě na starost." Mrká na mě. „Jsme tu."

Vylézáme z auta, vytahujeme batožiny a nosíme to vše k domovním dveřím.

„To budu v tomhle baráku?" Ptám se zcela nelogicky.

„Ne, v tom na konci ulice. Jasně že tady. Neboj, to je bývalý domeček paní Báječné. Jelikož jí říďa zařídil jiný, luxusnější bydlení, tenhle tady nechala a banka ho využívá na ubytování. Ale nebudeš ho mít celý. Můžeš si vybrat, jestli chceš přízemí, nebo patro."

„Tak co, nahoře, nebo dole?" Otevírá dveře a já zvědavě nakukuju dovnitř.

Nakonec vybírám přízemí, jelikož je tam nádherná terasa plná kytek a celkově mi víc sedne dispozice bytu. Všude je čisto a je vidět, že se tu o to někdo stará. A jak mi potvrzuje Carly, chodí sem hospodyně.

„Tak, máš všechno?" Rozhlíží se Carly po obýváčku, kam jsme nanosily mé batožiny. Když jí to odsouhlasím, sedáme do křesel a ona mi začne vysvětlovat, kde co je. Vše se zdá prozatím v pořádku, obchod je o pár bloků dál, nebo u banky a skoro nic jiného nepotřebuju. Problém nastává ve chvíli, kdy dojde řeč na auto.

„Jak nemáš?" Diví se Carly na mojí odpověď, že nemám řidičák.

„To je blbý, to je blbý" poklepává prsty do opěrky a přemýšlí. „No nic, tak tě budu do práce vozit. Nepředpokládám, že by sis teď narychlo dělala papíry, co?"

„No, to teda ne." Přitakávám a v hlavě si dávám za úkol zjistit, jak to tady je s nějakou městskou dopravou.

Ještě nějakou dobu klábosíme o všem možném i o Carly příteli Stuartovi, kterému láskyplně říká Stui, než nazná, že je na čase mě nechat vybalit a odpočinout. Předá mi klíče od domu, pro jistotu uloží své číslo do mého telefonu a sděluje čas, kdy na ní mám ráno čekat.