Osudný Nashville

17.

Dean

Čekal jsem to. Dokonce mi ten červík, co ve mně pořád hlodal říkal, že se prostě otočí a beze slova odejde. Že ji prostě ztratím pro to, co jsem byl. Netrpělivě jsem sledoval cestu na kopec a když jsem zahlédl Juli, moje srdce se nervozitou rozbušilo tak, jak ještě nikdy. Téměř jsem nedýchal, ale zároveň se nemohl vynadívat. Šla s hlavou skloněnou a tak jsem měl větší šanci že neuteče. Jenže ten hlodající červík měl skoro pravdu. Možná se zprvu lekla mě, možná toho polibku, co jsem ji musel dát, aby přestala mluvit, ale nejpravděpodobněji to bylo kvůli tomu, že jsem prostě ten Dean Heath. Moje minulost, která mi teď přijde až moc bouřlivá je veřejně známá a Juli ji pravděpodobně zná. Jenže na minulosti už nic nezměním. Proto jsem ani ve snu nečekal, že se poté co odejde, zase vrátí. Že se omluví, což nebylo vůbec třeba a že spolu strávíme nádherné první živé rande. Ale bylo to tak. Sice jsem se nemohl dívat na její nádhernou tvář, ale zase jsem byl s ní a získal něco víc. Dotek. Dotýkali jsme se celou dobu. A ač se to může zdát nicotné, byla to jen záda, kůže ví svý. Ta moje ji cítila a stále cítí. Mám ji už uloženou ve své paměti, tak jako její květinovou vůni, která mi mámila smysly. Snědli a vypili jsme všechno, co jsem přichystal a když se začalo smrákat, odvezl jsem ji domů. A co udělala Juli? Přede dveřmi mi sama od sebe dala malou cudnou pusu na tvář a řekla: „tak zítra."

A to zítra je dnes. Už se neschovávám na druhé straně v uličce. Auto zaparkované na příjezdovce u jejího domu a já před vchodem. V ruce držím další velkou kytici, protože Juli si ji zaslouží a prst mačká zvonek. Jsem nervóznější víc než před prvním koncertem, ale naplňuje mě pocit štěstí a naděje.

„Jo, už jdu!" Ozývá se zároveň s otevřením dveří.

Je nádherná. Halenka s uzlem a dlouhá sukně ji neskutečně sluší a já mám pocit, že i kdyby na sobě měla pytel od brambor, bude stejně okouzlující. Jestli ona to nebude láska. Přesně tak by to řekla babička.

„Deane" přerušuje moje bláznivé myšlenky „pojď dál."

Vracím se zpátky na zem, usměju se, předávám kytku a pomalu vstupuju do domu. Je to jako vstoupit do oázy klidu a míru. Fakt, dýchá to tady na mě neskutečnou pohodou. Jak svou barevností, nábytkem, aurou. Tady by se mi líbilo. Juli mě nasměruje do obýváku a tam si jako prvního všímám několika váz s květinami, co jsem ji poslal předešlé dny. Jsou rozestavěné po celém pokoji a dominující je pugét růží ze včerejška na konferenčním stolku. Usedám do křesla, nespouštějíc oči z Juli, která mezitím stačila natočit do nové vázy vodu, naaranžovat kytku a postavit ji na prázdné místo vedle krbu.

Jsem ve snu.

„Dáš si něco k pití?"

„Cokoli" odpovídám s úsměvem a stále ji sleduji. Až do doby, než přinese džus a usadí se naproti mě na gauč. Jednu nohu stočí pod sebe, složí si sukni a ruce nechá v klíně.

A pak nastává takové to ticho, kdy ani jeden nevíme, jak začít. V dopisech to bylo jednodušší, ale takhle? Tváří v tvář?

„Deane, včera..." vydechne najednou Juli a zadívá se nervózně na ruce žmoulající sukni, pak na mě a pokračuje. „Včera to bylo moc fain, ale já se za necelé dva týdny vracím do New Yorku. Moje půlroční stáž tady končí."

Tak to jsem nečekal. Takovou dobu jsem snil o tom, jak se vrátím z turné a budeme konečně spolu, vybudujeme si vztah, poznáme se, všechno jsem si maloval na růžovo a ona mi teď odjede? To ne! To nemůžu dopustit, nemůžu ji ztratit po tom, co se včera vrátila, dala mi pusu a tím i šanci, že by to mohlo klapnout, že to moje snění nebylo marné. Že růžová bude růžová.

„Juli" přesouvám se v rychlosti vedle ní na gauč. „To nesmíš, ne teď, to přeci nejde."

„Nebudeme to řešit, jo? Necháme to a uvidíme." Řekne tiše a jakoby to hodí za hlavu. Je to poznat z toho, že se najednou začne usmívat a vyptávat na věci okolo zpívání. V dopisech jsem toho napsal o sobě dost, ale zpěv byl tabu. Teď už ví, kdo jsem a tak ji můžu povídat i o téhle mé stránce. A ji to očividně zajímá, protože čas utíká jako voda. Sedíme čím dál tím blíž a naše prsty se občas dotknou. Je to nádherné, elektrizující, nové.

Za okny se pomalu rozprostírá noc, na stole vedle skleniček s džusem přibyla velká miska s chipsy a svíčka, jejíž plamínek vesele skotačí. Stále si máme o čem povídat, dokonce došlo na zpěv. Ten můj, i když Juli má nádherný hlas, zpívat se stydí. Když se na hodinách přehoupne jedenáctá, začínám se zvedat. Sic nerad, ale už takhle jsem tady dýl, než je vhodné. Nebo ne? Sám sobě jsem slíbil, že na to půjdu pomalu, nechci nic zvorat, na Juli mi záleží, takže žádné vylomeniny.

Docházíme k hlavním dveřím, kde se Juli zastavuje, rukama si přejede po bokách a pak mi daruje stejně cudnou pusu na tvář jako včera. Je to příjemné. Mám nutkání ji políbit, zase cítit ty její rozkošný sladký rty, touha je silná, ale nakonec ji jen pohladím po tváři a pusu dám tak jako ona na tvář.

Cesta domů je najednou tak prázdná a doma ještě prázdněji. Prolítnu sprchou a do postele padám s hlavou plnou Juli.