Osudný Nashville

9.

Dean

„Máš?" Vrhám tázavý pohled na příchozího Jima. Ale už jeho svítící oči mi prozrazují, že má. Vstávám ze židle a vytrhávám mu dotazníky z ruky.

„Kterej?"

„Má v rohu velký D." Oznamuje mi a sedá na židli, vedle té mé. Házím papíry na stůl a prohrabuju je, dokud to písmeno neuvidím.

„Proč D?"

„Proč asi. Protože jsi Dean. Nebo jsem tam před všema těma lidma měl napsat - ta, která ho pobláznila?" Zakroutí hlavou a pomalu začne rozhrabané dotazníky rovnat.

„Budu muset někoho vylosovat a udělat to, co jsem jim slíbil." Podrbe se na hlavě, ale to už ho přestávám vnímat. Mě teď zajímá něco jiného.

„Julia Micaela Epps, dvacet tři let..." čtu nahlas a usmívám se při tom, jak blbeček. Adresa, mail, práce v bance, velikost oblečení...

„Perfektní Jime, per-fekt-ní!"

Přikládám papír k srdci a Jim se může pomlátit smíchy.

„Jsem zvědavej, jak dlouho ti to vydrží. Zachvílu ti bude hučet v klacku a vezmeš první, která bude po ruce. Znám tě."

„Ne, ne hochu, s tím je konec." Říkám sice trochu zasněně, ale myslím to naprosto vážně.

Po příjezdu do svého bytu bych měl jít spát. Vždycky jsem z koncertu nabitý energií a dřív jsem tu energii taky uměl pořádně vybít. S ženskýma v posteli. Dneska ale ne, Jimi všechny odpálkoval. A to mě na jednu stranu mučí a na druhou těší. Zajímavý kompromis, ale co nadělám. Dneska mám totiž v hlavě holku, co mi zamotala hlavu a pobláznila srdce.

Je to vůbec možný, takhle se do někoho zbláznit jen tak?

Padám na sedačku, chvíli sleduji svítící město a v ruce žmoulám dotazník, který vyplnila. To je to jediné, co prozatím mám. Svátost, bible, výchozí bod mého plánu. A ten je hodně zajímavý, alespoň podle toho, co se mi honilo hlavou, cestou domů.

Pokládám dotazník na stolek, vstávám a mířím k lednici. Její světlo prosvítí prostor potemnělé místnosti, mě píchne do očí, tak jen rychle vytáhnu džus a zase jí zavírám. Po paměti vytahuju skleničku a tekutinu do ní přelévám. Nevím, proč špiním skleničku, když jsem zvyklý pít přímo z kartonu, ale dnešek je celkově nějaký divný. Ucucnu, postavím sklenku zase na linku a jdu do koupelny. Nechce se mi svítit hlavním světlem, tak volím tlumené ledky, které dodávají jen nezbytné osvětlení.

„Deane, Deane, co se to s tebou děje?" Prohrábnu si vlasy, ruce opřu o umyvadlo a zahledím se na sebe do zrcadla. Vypadám jinak a přísahal bych na samotnou smrt, že jsem tak nějak dospělejší. Nebo zamilovanější? Oči mi podivně jiskří. Ne, blbost!

„Vtipný Deane, už ti z toho hrabe." Zakroutím sám nad sebou hlavou. Otočím se, vysvléknu a mířím do sprchy.

O pár minut později se jen s ručníkem kolem boků vracím na sedačku. Znovu beru do ruky dotazník, a i když na něj pořádně nevidím, přesně vím, kde je co napsané. I za tu krátkou dobu mám všechny informace vyryté do paměti. Vstávám, na stolek si donáším džus a laptop, v kterém musím najít její dům a taky lososovou barvu. Doteďka nevím, jaká to je.

Když se mi nedaří najít Juli na žádné ze sociálních sítí, hledám raději kde bydlí, a onu zvláštní barvu. Oči se mi začínají klížit v momentě, kdy si přepisuju všechno dosud získané do zvláštní složky a její emailovou adresu ukládám do adresáře. Přesto, že jsem se nic nového nedozvěděl, nevzdávám se naděje, že ještě něco zjistím. Budu pátrat dál. V tom mi přichází fotky od Jima. Z dnešního, vlastně už včerejšího koncertu. Je to prozatím jen takový nástřel, bez ofiko fotografů, jen to, co vyfotil on sám, nebo co se mu podařilo rychle stáhnout s netu. Rozklikávám je, prohlížím. Až na nich nalézám Juli. Je tak nádherná...

„Kurva Deane, to se tady musíš rozvalovat tak, že je ti vidět péro? Co kdyby přišla Barbra?" Budí mě hlas Jima. Než se stačím vzpamatovat, stojí jen kousek ode mě a zírá na mé nahé tělo, po kterém po chvilce hodí ruličku novin.

Zívnu. „Co tu chceš?" Narovnávám se celý rozlámaný na sedačce a s úšklebkem se na něj podívám. „Vidíš ho po těch letech, co se známe poprvý, závidíš, nebo co? Navíc, nezapomínej kdo je tady doma, takže i kdybych tu chodil na Adama, ty mi můžeš leda tak víš co? Jo a Barbra má volno, když tu jsem. Těch pár věcí si po sobě uklidím sám, jen tak pro tvojí informaci. Teda ne že by ti do toho něco bylo, kámo."

„Ještě řekni, že sis ho včera honil nad fotkou tý tvojí čarodějky" prohodí s pohledem na ručník na zemi a obrazovku laptopu, kde je stále otevřená jedna z fotek Julie a pak jen zakroutí hlavou a jde do lednice. Kolikrát si říkám, že bych mu měl sebrat klíče. Chová se tady jako doma. I když nad tou představou co zmínil, mi dole cukne.

„Co tu chceš Jimi?" Opakuju znovu otázku, na kterou mi ještě neodpověděl a líně se zvedám, jdouce do ložnice pro nějaký kus oblečení. Asi by nebylo příhodný, kdyby se mi postavil nadobro nad představou toho, co si Jimi myslel. Když se vracím, oblečený do pohodlných šortek a trika, Jimi objednává snídani. Aspoň něco užitečnýho dělá. Sedám na své původní místo a ručník, v kterém jsem včera přišel z koupelny, sbírám ze země a přehazuju přes opěradlo sedačky.

„Chtěl ses dohodnout na tom turné, co pojedeme. Ty už nevíš?" Ušklíbne se a sedá do křesla. Já zatím beru do rukou noviny a prohlížím články o našem včerejším koncertě. Na turné je vždycky času dost. Navíc už je všechno dané, tak ani nevím, co přesně jsem s ním chtěl probírat. Jsem u třetích novin, když nám dovezou snídani. Jimi vše přináší na stůl, z lednice vytahuje mléko s džusem a sedá zpět do křesla. Fakt jako doma. Jím popaměti a než dočtu poslední článek, máme snědeno.

„Tak povídej" pobízí mě Jimi a kulí na mě ty své zelené oči. „Fakt chceš tu holku dostat?"

„Jmenuje se Julie a ano, chci jí. Ale jinak, než si myslíš ty."

„Stejnak jí dřív nebo později vošukáš, tak vo co de?"

„Kolikrát ti mám říkat, že jí chci jinak. Jsi snad hluchej, nebo co?" Zakroutím hlavou, v které se mi zrodil dokonalej plán. Do odjezdu na turné mi zbývají dva týdny, ve kterých sice budeme zkoušet, musím navštívit naše, ale i tak budu mít dost času na to, abych si Julii začal získávat. Jenže po tom, co jsem viděl na koncertu, ji nechci vystrašit. Tak nějak jsem si vydedukoval, že asi mě, nebo moji hudbu moc nemusí. Takže pro ni budu jen kluk D. Žádný Dean Heath teď nebude existovat. Nezmíním se o ničem, z čeho by mě mohla poznat a tím pádem mě nemůže ani vidět. To bych asi své naděje na něco víc pohřbil dřív, než by mohly nějaké vzniknout.

„Tak co chceš dělat?" Vytrhává mě z plánování Jimi.

„Pošlu jí kytky, zjistím, co má ráda, napíšu jí..." culím se jak idiot.