Osudný Nashville

19.

Dean

Stále nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí jménem Juli. Dřív mi bylo všechno fuk, žil jsem hodně naplno, slávou a doslova si to užíval. Ale poté, co jsem procitnul, nebo jak to správně říct, jsem věřil, že člověk musí být za své četné hříchy potrestán. Potrestán, odsouzen, nebo cokoli jiného, čím by si to skóre tam nahoře alespoň trošku vyrovnal. Nelze žít celý život v minusových číslech, že jo?

Sedám na pohovku, na stůl pokládám krabičku s jídlem, co poslíček před chvílí donesl a dávám se do jídla. Svého myšlenkového filozofování však nenechávám. Začíná mě bavit. Třeba by z toho šla udělat písnička, usmívám se.

Klikám na laptop, na fotky Juli a prohlížím si je. Je tak kouzelná a fantastická. Vždyť se mohla rozhodnout, že mě kopne kamsi a najde si někoho lepšího, než jsem já. A já bych se jí ani nemohl divit. Každý druhý je stokrát lepší než já. Takže, co je Juli? Anděl, moje spása, nebo ten trest? Protože jestli je Juli trest, beru ho všema deseti.

„Ju... Juli" blekotám do telefonu.

„Deane, ty jíš?"

„Jo, objednal jsem si večeři, promiň." Rychle dožvýkávám sousto v puse.

„V pohodě, já jen... mám dobrou zprávu. Alespoň doufám, že to pro tebe bude dobrá zpráva. Víš já... chceš, chceš ji slyšet, nebo raději až se uvidíme?"

„Za pět minut jsem u tebe" rychle se zvedám, telefon strkám do kapsy, klíčky od auta do ruky a mizím. Takhle mě napínat.

Do garáží raději sbíhám po schodech a než by Juli napočítala do pěti, sedím v autě a vyjíždím.

Jen o pár minut později zabočuji na její příjezdovou cestu. Juli už stojí ve dveřích a usmívá se tím svým nádherným úsměvem.

„Tak co se děje? Ptám se zvědavě, i když tak nějak tuším, že mezi dveřmi mi to Juli sdělovat nebude. A nemýlím se. Juli neopouští úsměv. Jen mě pozdraví rychlým polibkem a za ruku táhne dovnitř.

„Sedni si" poskrkává mě do jednoho z křesel. A já si až při dopadu všímám, že na stole stojí lahev vína a dvě skleničky. Co?

„Juli? Podívám se na ní svým nechápajícím pohledem. Jenže ona se stále usmívá. Kdybychom byli ve vztahu o kus dál, napadlo by mě, zda není těhotná. Víno by se na tu zprávu hodilo a jí by ten cuc rozhodně neuškodil. Jenže my za sebou máme pouho pouhé líbání – ne že bych si stěžoval – a Juli rozhodně není panna Marie.

„Víš, že bych teď chtěla umět číst myšlenky? Myslím, že bych se docela bavila."

„No, o tom silně pochybuju" zakroutím očima a snažím se taky usmát. Jenže to těhotenství nějak nemůžu vyhnat z hlavy. Nebo možná tu představu, že by mi ani nevadilo.

„Tak co jsi mi chtěla tak důležitýho říct. Nenapínej mě, prosím" vydechnu ztrápeně.

„Deane" chytá mě za ruku „já jsem mluvila s Henrym a on mi řekl, že je s mojí prací spokojenej, šéf taky a tak..."

„Tak?"

„Zůstávám."

Mžourám na ní a štěstím ani nemůžu mluvit. Jsem dítě štěstěny, jinak to není možné. Ona mi tu zůstane, neodjede. Budeme spolu. Bingo!

Co nejrychleji vstávám a tahám na nohy i Juli, která ihned končí v mojí náruči. Tisknu ji na sebe, jakoby mi měla odjet a ne zůstat, ale já jsem tak šťastnej, jak snad ještě nikdy.

„Juli, to je skvělý, děkuju, děkuju, děkuju..." Trošku se odtáhnu, chytnu její tvář do dlaní a políbím. Zase chutná tak sladce a rozkošně, až se mi z toho točí hlava. Naše polibky se prohlubují, ruce začínají putovat po těle a mnou projíždí nezvladatelná touha. Touha po Juli. Jenže je brzo, nebo ne? Známe se dlouho, ale krátce. A já ji rozhodně nechci do ničeho tlačit. Potom by celá moje snaha mohla vyjít vniveč.

Jenže Juli je asi jiného názoru. Dech se prohlubuje, moje triko se válí na zemi a ruce odvážně kopírují její pro mě tak naprosto úžasné křivky. A to vše bez vína, které stále se svými kolegyněmi skleničkami stojí na stole.

„Pojď" odtrhává své sladké rty od mých, chytá za ruku a spěchá do ložnice. Tam zastavuje před postelí a zlehka dráždivě si rozepne tři knoflíčky na svých košilových šatech. Mé oči okamžitě upoutá podprsenka černé barvy, kterou tímto odvážným manévrem z části odkryla. V hlavě mi bouchá bomba a já se vrhám na její rty. Prsty rozepínám další knoflíčky, až volné šaty přetahuji přes ramena. Lehce zašustí a končí na zemi, tak jako moje džíny, o které se mezitím postarala Juli.

„Chci tě!" Šeptá mi do ucha.

Lechtá to, ale zní to tak sexy, že moje mysl řve to samé milionkrát za sebou. Nahlas bych to ani říkat nemusel, ten dole to dává dostatečně okatě najevo, přesto zašeptám to samé. Cítím, jak se usmívá a snad i dodává odvahu stáhnout ze mě ten poslední kousek oděvu. Stojím před ní jako Adam a nechávám její oči a ruce klouzat po mém těle. Obojí je příjemné a hřeje to. Když se dosyta vynadívá, natahuje se dozadu, aby rozepla podprsenku.

„Já sám, prosím" otáčím si ji zády k sobě a pomalu rozepínám drobné háčky. Poté následují kalhotky. Stále stojící za ní ji tisknu k sobě a rukama přejíždím po těle. Je to úplně jiný pocit, úplně jiné vnímání, než zepředu. Takhle si na tělo sahá ona sama a já ho teď můžu cítit stejně. Polibek na šíji, prsa padnoucí do dlaní, husí kůže, vzdechy. Nelze to odkládat. Leháme na postel, líbáme se a naše těla po sobě touží. Opar sexu visí ve vzduchu, a i když mnou zmítá nezkrotná vášeň, touha po neznámém, prvním, dávám si na čas. Dneska je to o Juli. Vždycky to bude o Juli.

Probouzím se. Mé oči ospale mžourají okolo, po neznámém pokoji, který až teď vidím v plné kráse. Včera byla přede mnou jiná krása, ta, která je natisklá na mém těle a stále ještě spí. Takže když tohle všechno dopochoduje v mém mozku na správné místo - ráno je to trochu pomalejší - mám možnost vstřebávat báječnou noc, kterou máme za sebou. Nečekal jsem to, vždyť jsme se viděli párkrát, ale na druhou stranu po všech těch emailových dopisech...

Tak jako tak jsem šťastný a pokud bych si mě vybrat, tohle je ten život, ta rána, která bych chtěl v budoucnu prožívat.

S Juli po mém boku.