Osudný Nashville

14.

Julia

Můj život se stal docela rutinním. Ráno mě Carly doveze do práce, tam si odpracuju to své a potom mě zase odveze domů. Občas se mě snaží někam vytáhnout, ale nic mě poslední dobou nebaví víc, jako to, uvelebit se doma do křesla a číst si emailové dopisy od tajemného pana D. Už jsou to čtyři měsíce, co si píšeme. A musím říct, že jsem toho člověka poznala jako nikoho jiného. Pravda, papír, v našem případě email snese všechno, ale já tak nějak vnitřně cítím, že to co píše je pravda. Od postupného oťukávání jsme se postupně dostali dál a dál a naše otázky i odpovědi jsou čím dál tím víc odvážnější. Ne, nepíšeme si červenou knihovnu, to zase ne, ale jsme smělejší, zvídavější. Přijde mi, jako bych ho znala celý svůj život. A když večer ležím a přemýšlím, ten život si s ním dokážu představit. Pravda, znám ho jen z dopisů, pohledů, které mi chodí, ale znám i jeho skutky. Dál mi chodí květiny a drobné dárky a to už přeci o chlapovi něco napoví, nebo ne?

„Juli, ty mě zase nevnímáš" směje se Carly a přisouvá na židličce ke mně. Jak se blíží konec pracovní doby, jsem už myšlenkami u svého tajemného muže a jeho emailu. „Juli, tak jdeš s námi, nebo ne? Zase myslíš na toho tvýho tajnůstkáře, co?"

„Jo a ne" odpovídám, ale raději to hned uvádím na pravou míru. „Myslím a nejdu."

„Ale no tak, pojď, on tu chvíli počká. Vždyť je stejně Bůh ví kde." Drká do mě.

„Hele, už jste to četli?" Ruší všechny Alberta vtrhávající do kanceláře. Mává na všechny, jejichž pozornost si získala už jen tím hlasitým příchodem novinami a jakýmsi časopisem.

„Náš milovaný Dean" položí si dramaticky ruku na srdce „ zlatíčko naše největší, tak si představte, že ho prý za celou tu dobu, co je na turné neviděli s žádnou ženskou. S vůbec žádnou. Prostě nula. To je divný ne?" Přejede nás všechny pohledem a pokračuje. „Zrovna on! Neříkám, že se mi líbilo, jak je střídal, že jo, ale uznejte, takový Don Juan a teď nic. Je to divný, hóóódně divný. Jo a tady ještě píšou, že ve Vegas hrál zadara a v Los Angeles nakoupil hračky a šel na dětskou kliniku, kde dětem zazpíval. Hele, jsou tu i fotky. No není s těma dětma boží?"

„Já jsem slyšela, že tam založil i nějakou nadaci pro děti, nebo co." Přidává se do hovoru, nebo spíš drbání Kelly. „Předevčírem v rádiu říkali, že na jeho stránkách je odkaz na účet, kde prý může každej přispět. Už jsem na to koukala. Teda nejdřív jsem slintala nad jeho fotkama z turné. Vypadá tam fakt úžasně."

„Hele a je to vůbec zdravý kluci? Takhle dlouho a nic?" Prská smíchy Sammy, která už stačila na počítači vyhledat zmiňované fotky.

„Tak se asi konečně uklidnil, no, vždyť každej má telecí léta."

„A u někoho jen tak nezmizí viď?" Směje se Willis Percymu . „A jo Sammy, dá se to vydržet, stačí chtít, nebo se seznámit s pravačkou."

„Willi, ty... raději nic." Hází po něm Kelly tužku.

Stačilo. Sklápím oči k počítači, rychle dodělávám to, co mám rozdělané a všechno vypínám. Ještě chvíli poslouchat tyhle kecy o té jejich hvězdičce, která si prdne a všichni to ví... Brr, budu mít osypky.

„Carly, měj se, odcházím. Beru si taxíka a ty si to užij. Papa." Rychle kolem ní prosvištím, aby mi nestihla nic říct, a už jsem u dveří. Moje hlasité ahoj stejně nikdo nevnímá, všichni jsou stále zabraní do diskuse o miláčkovi Deanovi a prohlížením fotek. To já za tím svým spěchám domů.

Když o hodinu později usedám do křesla s hrnkem kafe, jsem celá netrpělivá. Vím, že mi včera večer psal a tak nejdřív ucucnu horkého nápoje a poté otevírám laptop. Jeho dopis má na mě uklidňující účinky. Téměř terapeutické. Už jenom to oslovení – Moje milá Juli. Zbožňuji jeho způsob vyjadřování, humoru, vyprávění. Je to jako pohlazení po duši. To je možná ten důvod, proč si celý email čtu dvakrát za sebou. Potřetí když na něj odpovídám. Zase děkuju za květiny, dáreček, popisuju mu můj den v práci, odpovídám na otázky a kladu další, které jsem ještě nezmínila. A moje oslovení? Můj tajemný D.

„Hele zlato, pořád nevím, kdo ten tvůj tajemnej chlap je, ale je pravda, že od tý doby, co ti poslal tu první kytku, jsi, jak se tomu říká... šťastná?" Popichuje mě Carly cestou do práce. Neříkala jsem už po příjezdu, že si musím vyhledat nějaké spojení městskou dopravou? Asi je nejvyšší čas.

„Ale no tak, mě to nevadí, já jsem šťastná s tebou. Jen by mě zajímalo, kdo to je. I když zamilovanost je krásná věc."

„Já nejsem zamilovaná."

„Kecáš Juli, to by poznal i slepej. Vždyť se podívej, co s tebou dělají dopisy. Jenom dopisy!" Podotkne. „Vy až se uvidíte, tak se zblázníte. To mi věř!" Směje se od ucha k uchu, ale mě do smíchu vůbec není.

„Ví Stui, že jsi tak ukecaná Carly?" Podívám se na ní, ale v hlavě mi zní její slova. Zamilovaná. To mě nenapadlo, nebo nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Jasně, něco k D cítím, ale dá se mluvit o zamilovanosti, když jsme se ještě neviděli? Nepolíbil mě, nevím, jestli při pohledu na něj budu mít motýlky v břiše, jestli mi bude vonět, jestli se mi vůbec bude líbit, jestli, jestli...

Jedna pitomá věta a mě vrtá hlavou celý den. Nesoustředím se v práci, všechno dělám jak perfektně naprogramovaný robot a i doma, když dávám do vázy další z kytic myslím na to, jestli má Carly pravdu. Miluju ho? Znám ho? Co vůbec dělá? O práci mi nikdy nepsal, ale téměř každý den mi posílá květiny, dárky, to nemůže být někdo obyčejný. Vždyť jen ty kytky kolik stojí. Že by nějaký manažer nebo majitel firmy? Ale kdo by mě chtěl, vždyť jsem obyčejná holka z New Yorku. Ničím nezajímavá, nic nemám, hezká taky moc nejsem...

Stavím vázu na konferenční stolek a ostatním kytkám měním vodu. Ke každé přivoním, pohladím kvítky, než ji zase postavím na její místo. Poté si dělám kafe, beru zákusek, co jsem koupila na rohu v pekařství a sedám s laptopem do křesla. Dneska si dávám na čas. Proto si nejdřív pročtu nějaké články na netu, co mě ani nezajímají, než konečně rozklikávám nový email od D.

Mám pochyby? Možná, jenže jeho psaní je zase tak milé, otevřené, upřímné. Začínám pochybovat, ne o něm, ale o sobě.

Carly mi nasadila brouka do hlavy, který se mi tam teď provrtává a nechává za sebou jen moje mozkové piliny. Jenže čím víc tam těch pilin je, tím víc jsem si jistější, že D začínám opravdu milovat. Těším se na každý jeho email, hřeje mě na srdci, když si ho potom čtu, raduji se z toho, co mi posílá i když jsem ho několikrát prosila, ať to nedělá. Myslím na něj, přemýšlím, co se mu líbí, co mu chutná, čím mu udělám radost...

Ano, tohle je zamilovanost, alespoň na pár procent. Jenže dá se to takhle měřit?