Osudný Nashville

13.

Dean

Unavený padám do postele, pokud se tomu lehátku dá tak říkat a hledím na fotku Juli, kterou mám přilepenou na stropě. Tak jí vidím jako poslední před usnutím a jako první, když se ráno probouzím. Jasně, na živo by to bylo o sto procent lepší, ale prozatím mi musí stačit tohle. Slyším Jima i kluky z kapely, jak rozebírají dnešní koncert a tak i já pomyslně škrtám další město na štaci. Čeká nás toho ještě hodně, ale první týden je za námi. Patrový autobus, který se s námi kodrcá od města k městu mě postupně ukolébává a já se naposled, než upadnu do říše snů, usměju na fotku té nejkrásnější holky na světě.

„Budíček! Budíček!" Vyřvává Jimi po celém patře. A jeho hlas se nebezpečně přibližuje. Stačím jen poslat rozespalou pusu fotce nade mnou, napůl rozhrnout závěs na okénku a je tu.

„Vstávej, budem stavět na oběd."

„Ještě jsem ani nesnídal a ty na mě hned s obědem? Nejdeš na to nějak moc rychle?" Zívnu, teď už sedíc na posteli.

„A nechtěl bys toho nějak moc ty naše hvězdičko? Tobě nestačí, že máš sólo ložnici? Ty chceš taky ještě snídani. A utřít prdel nechceš?" Mává Jimi rukama a kouká na mě svýma lahvově zelenýma očima, jak na nějakou jeho kořist.

„To ještě zvládám sám, ale budu s tebou počítat ve stáří. Dík Jimi." Mrknu na něj a ve stoje se protahuju. I když protahuju. Hlavu mám kousek od stropu a rozpaženýma rukama se téměř dotýkám stěn autobusu.

„Kurva" hlesneme oba naráz, když po zastavení busu skončíme oba na mé posteli.

„Jimi" otáčím se na něj. „Teď už to ale přeháníš. Fakt mi polezeš do postele, jen abys mě dostal na oběd? Ty se teda vybarvuješ hochu." Zvedám obočí a snažím se o nasupený výraz.

„Ty seš ale vůl" kroutíc hlavou a smějící se zvedá a odchází pryč.

„A zavírat bude kdo?" brblám ještě za ním, ale sám udělám dva kroky ke dveřím, které zavřu. To je jedna z mála výhod zpěváka. Máte v autobuse svůj prostor. I když malý, stísněný, ale váš. A já jsem za to rád. Někdy potřebuju svůj klid, nejen abych mohl vymýšlet nové písničky, přemýšlet nad nesmrtelností brouka, ale taky myslet a psát Juli. Odepsala. Ne sice hned ten den, dala si načas, ale hlavní je, že odepsala. Zatím jsou naše emailové dopisy takové nesmělé, oťukávací, ale co by člověk čekal. Vyznání lásky? Na to je ještě brzy.

„Brzy" převlékám se a v hlavě se mi rozezní kousek melodie. Rychle přetáhnu přes hlavu triko, sednu zpátky na postel a vytahuju blok. Musím si ji hned zapsat, aby nezmizela. Akordy plní řádek a během chvilky mám hlavní nápěv. Kluci už několikrát křičeli ať pohnu, ale teď to nejde.

„Motýl s křídly... vánek do červánek, poznámek... Jo, to by šlo" škrtám teď už o řádek níž, kam píšu text. Po skoro dvaceti minutách jsem spokojen. Podívám se na fotku Juli, zpátky do bloku a nahoru na stránku píšu - Má Juli, má lásko. A už teď mě z toho hřeje na srdci.

„No, to je dost, že se taky naše hvězdička uráčila vylézt ze svého apartmá a konečně se můžeme jít nažrat!" Spráskne ruce Jimi, jen co slezu po schodech do spodního patra autobusu.

„Co mu je?" otáčím se na Sorena, který jde vedle mě.

„Ve Vegas přidali další koncert a ta blondýna ze včera mu nedala. Tak je z toho přetlakovanej, Romeo" zasměje se svým chraplákem a pokračuje v chůzi dál. Jenže to už se otáčí zmíněný Romeo a dost barvitě mu odpovídá.

Jak já miluju tohle naše přidrzlý pošťuchování. Které trvá po dobu oběda, zbývající cesty do Chicaga a následně i na zkoušce. Každý se sice soustředí na to, co má, ale i tak nás dobrá nálada neopouští. A Jimi už se taky tváří docela v pohodě. Nejspíš cítí novou šanci. Hrajeme tu dneska i zítra, tak bude mít čas ulovit nějakou fanynku a dosyta se vydovádět.

„Tak Deane, teď máš tři hoďky pauzu a pak jdeme na to." Oznamuje Jimi a zároveň si něco zapisuje do svého tabletu, který má stále u sebe.

„Tři?" ptám se zvědavě. To je dost času, abych se vrátil na hotel.

„Jo tři, chceš hodit na hotel?" Čte mi myšlenky, tak jen kývnu a následuju ho k autu.

Ve svém pokoji si lehám na postel, otevírám laptop a nedočkavě koukám, jestli mi Juli psala. Podle nepsaného scénáře mi odepisuje po příchodu domů z práce. A jo, svítí tu upozornění na nový email. Rozklikávám ho a dávám se do čtení. Pitomě se u něj usmívám a přemýšlím, jak se asi tvářila ona, když ho psala. Roztomile? Usměvavě? Určitě ale líp, než já.

Mám nutkání jí hned odepsat, ale moje hlava je už částečně o pár hodin vepředu na pódiu a tak to raději odkládám. Co píšu, je pohled. Začal jsem ji posílat pohledy z měst, kterými projíždíme a zastavujeme třeba jen na čerpačce. Nechtěl jsem riskovat koncertní města, i když se domnívám, že by ji nenapadlo to vyhledávat. Jenže čert nikdy nespí a jistota je jistota. Takže na pohled, který jsem koupil v noci, kdesi po cestě, píši krátký pozdrav, adresu, co znám zpaměti a pokládám ho k věcem, které si budu později brát s sebou.

Pak už jenom odpočívám.

Budí mě bouchání na dveře a hlas Jimiho, že musíme vyrazit. Pouštím ho dovnitř, sám si jdu ještě odskočit a potom vyrážíme za klukama, kteří tam zůstávali.

A zase sedím v šatně obkročmo na židli, ruce opřené o opěradlo a diskutuju s Jimim o změně ve sledu písniček. Jedna z nich se dnes bude natáčet a podle toho, jak to dopadne ji buď dáme jako oficiální klip, nebo uděláme studiovku. A tu moc nemusím, takže doufám, že to dopadne při koncertě. Tam se aspoň soustředím na samotnou písničku, lidi, co se mnou zpívají a ne na někoho, kdo mi ukazuje, do který kamery mám hubu otvírat teď a do který potom.

Všechno odkývu na srozuměnou, když se ozve nesmělé ťukání na dveře. Jimi otevírá dveře a tam stojí drobná holčina a nervózně si mne ruce.

„Můžu poprosit o podpis? Prosím Deane." Řekne tak, že víc slyším předkapelu z podia, než ji ode dveří.

„Autogramy až po koncertě" nesmlouvá Jimi.

„Jimi" vstávám a jdu k oné holčině. „Jeden mě nezabije, že jo?" Usměju se na ní, ptám se na jméno a škrábu svých pár klikyháků na nějaký papír. Ona je šťastná a já... já vlastně taky.