Osudný Nashville

12.

Julia

Deset váz a další vzkaz. ‚Pro tu, která mi otočila svět vzhůru nohama. D'

Můj tajemný se nevzdává. A to že mi poslal tolik váz, mě dostalo. Copak ví, že jsem neměla ani jednu? Nebo plánuje z mého bytu udělat květinářství?

Ležím na posteli, v ruce vzkaz, který si do nekonečna čtu. Jeho písmo není nejúhlednější, ale je tak krásně baculaté, jako by mě chtělo celou obejmout. Schovat ve své náruči, ochránit. Mě, obyčejnou holku z NY. Kdo to jen může být? Vrtá mi v hlavě. Zase tolik možností se s někým seznámit jsem tady nemněla. Ostatně jsem ani sama, kromě nákupů v nedalekém nákupáku nic nepodnikla. Všude se mnou byla minimálně Carly. Znovu se zadívám na kulaťoučké písmo, dám na ten malý vzkaz polibek a odkládám ho do ozdobné krabičky, kde leží i dva předešlé.

„Tak jo Juli, jdem něco dělat. Zírání na vzkazy, ani tajemný pan D za tebe nic neudělají." Soukám se z postele a už přemýšlím, co všechno jsem chtěla dneska stihnout. Ne že bych se po včerejším večírku cítila extra nabitá energií, ale když už je ten víkend...

Pozdní snídaně, brzká večeře a k tomu uklizený celý byt, zametená terasa, porovnané a zalité venkovní kytky, vypráno, usušeno, vyřízený telefonát s mamkou a spoustu dalších menších či větších maličkostí. Unavená, ale šťastná, že jsem to všechno zvládla, sedím v křesle na terase s nohama nahoře a odpočívám. Na stolečku zapálená vonná svíčka, v ruce sklenička vína, protože, no, když už je ta flaška načatá, tak ji přeci nevyliju, že jo.

A tak si tu poklidně sedím už dobrou půl hodinu, s laptopem v klíně, brouzdám bezmyšlenkovitě po síti a užívám si posledních teplých slunečních paprsků, které dnes hřejí nad poměry. To neznám, v tuhle dobu už jsem doma chodila zachumlaná v teplém kabátě. Celkově je tu počasí jiné. Tak třeba začátek týdne je nádherně a pak se během jediného dne ochladí o deset stupňů. Takový teplotní šok je pro mě katastrofa! Ale, prý si mám zvyknout. Rada nad zlato, samozřejmě od Carly. Zadávám do vyhledavače předpověď počasí pro Nashville, ale na poslední chvíli to ruším, když se mi v rohu objevuje info o novém e-mailu. Automaticky na něj kliknu, zvědavě nakukuju na adresu odesílatele, která mi absolutně nic neříká, když se ozve domovní zvonek. A to docela naléhavě. Že by přijela Carly? Myslela jsem, že má dnes být se Stuartem pryč. Mlela cosi o tom, že jdou k jeho rodičům na večeři a potom na nějakou akci v centru města, co pořádají.

Celá zadumaná přicházím ke dveřím, otevírám a tam nikdo. Jen na zemi na rohožce položená další nádherná kytice. Usměju se, očkem kouknu okolo, kde stejně nikoho nevidím a poté ji opatrně zvedám. Zase tak nádherně voní. Tentokrát je to mix květin sladěných do žluté barvy, co vypadá jako sluníčko. Ještě jednou se rozhlídnu, než za sebou zavírám dveře a s nosem zabořeným v pugétu jdu do kuchyně. Vyndám jednu z nových váz, které jsem ráno poklízela, kytku do ní dám a teprve poté sahám pro obálečku se vzkazem. Jsem netrpělivě zvědavá, přesto odcházím zpět na terasu.

‚Pro radost. D'

Usmívám se jako pitomá a kraťoučký vzkaz čtu už po osmé. Pro radost, jo tu opravdu mám a nejen z další nádherné kytky, ale taky z toho obyčejného vzkazu. Někdo na mě myslí, někdo chce, abych se cítila krásně. To vždycky potěší.

„Ale kdo?" Zamumlám nahlas s pohledem zasněným v koruně stromu, co stojí kousek ode mě. Cvrdlikající ptáček mi možná odpovídá, jenže já jeho odpovědi nerozumím. Otáčím oči zpět, beru laptop a chystám se přečíst zprávu, která mi přišla. A už při prvních slovech tuším, od koho.

Milá Juli,

nejspíš se ptáš, kdo je ten tajemný muž, co Ti posílá květiny a teď i drze píše. Promiň mi to, ale to si nechám ještě nějakou chvíli jako tajemství. Prozradím jen to, že od první chvíle, co jsem Tě viděl, jsem ztracen. Ano, viděli jsme se, i když jen z povzdálí, přesto pro mě mnoho znamenáš.

Určitě znáš, nebo jsi zažila takový ten pocit malého červíčka, který v Tobě hlodá a nedá zapomenout. Tak přesně takového mám teď v hlavě. A řekl bych, že každým dnem roste a sílí.

A určitě bych volil jinou formu seznámení, pokud bych teď nemusel pracovně na pár měsíců mimo město. Bohužel.

Proto to nechávám na Tobě Juli. Pokud si řekneš, že jsem blázen a že se mnou nechceš mít nic společného, nebudu Tě dál obtěžovat. Byla by to ale škoda, to mi věř :) 

Takže, pokud budeš chtít, budu rád, když se mi ozveš na tento e-mail. Kdykoli.

Těším se D

P.S. Blázen jsem, ale do Tebe ♥

Znovu a znovu si to čtu. Připadám si jako školačka, která nerozumí danému textu, ale po pravdě nerozumím. Ne doslova, chápu, co mi tajemný D píše, ale tak nějak nechápu, že o mě má zájem. Zrovna o mě, takovou obyčejnou nezajímavou samotářku. Vždycky jsem byla uzavřenější povaha, co nepotřebuje mít kolem sebe miliony lidí a vystačí si sama. Ostatně už mamka vždycky říkala: „Holčičko moje, ty potřebuješ nějakýho extroverta, kterej si tě adoptuje, nebo stejnýho introverta, s kterým budete dělat všechno současně. Jenže extroverta nenajdeš, když nikam nechodíš a introverta nenajdeš, když nikam nechodíte ani jeden. Budeš to mít těžký, zlatíčko." A přidala pusu na čelo.

Jo, maminky, ty to s námi vždycky myslí dobře. Ale měla pravdu. První můj kluk byl ještě horší než já, druhý zase pravý opak, proto to ani s jedním nemělo dlouhého trvání no a ten třetí, na toho raději ani nevzpomínám. Pořád to bolí.

Takže tenhle tajemný mi vlastně nahrává v tom, že ho můžu poznat jinak, než obvykle. A přiznejme si to, papíru člověk tak nějak víc důvěřuje. Když něco řeknete, zpátky už to nevezmete, kdežto v dopise to můžete přepsat třeba stokrát. A ani ho nakonec nemusíte poslat. Tím docházím k rozhodnutí, že si ho nechám. Zní to blbě, ale stejně můj život tady je jenom práce a někdy bláznivá akce Carly. Aspoň budu mít v Nashvillu nějakou zábavu.

Culím se nad svým rozhodnutím a přemýšlím, co mu odpovím. Ne dnes, dneska by to bylo moc rychlý a asi by to vypadalo docela dost nadšeně, ale tak zítra, pozítří, to bude ten správný čas.