Osudný Nashville

16.

Julia

Stojím před svým skromným šatníkem a cítím se ztracená, že nemám co na sebe. Už poněkolikáté se převlíkám a ukazuju Carly, ale ta mě vždycky vrátí zpět, že tohle teda ne. Jenže mě čeká veledůležité rande. Můj tajemný D mi napsal, navrhnul schůzku a já až moc rychle souhlasila. Poté jsem si to chvilku vyčítala, že jsem přeci jen mohla pár dnů vyčkat, ale co. Za dva týdny bych se měla stěhovat zpátky do New Yorku, tak není na co čekat. A mě by teda dost mrzelo, kdybych toho skvělého človíčka nepoznala. Mám trochu obavy, ale jak říká máma, kdo nic nezkusí, nic nezíská. A já ho přeci znám.

„Juli, tak co bude? To už tam jako nic nemáš?" Křičí Carly zpoza dveří, kam jsem ji vykázala. Nemusí mě vidět bezradnou, když už jsem všechny mé oblíbené variace vyzkoušela.

„Hned, vydrž!" Odpovídám a natahuji se po jedné z kostkovaných košil, které jsme kupovaly téměř na začátku mého pobytu. Džíny a košile, to přeci nikoho neurazí, ale asi taky nikoho nenadchne. Jenže potřebuju já udělat dobrý, až oslnivý dojem, když mě D zná? Snažit by se měl spíš on, aby udělal dojem na mě. To já jsem ta, která neví, jak vypadá.

„Juli, no tak dělej, nebo ti vyberu něco já."

„Vždyť už jdu" odstupuju od skříně a zvu ji dovnitř. „Tak co tohle" rozpažím, otočím se a čekám na její verdikt.

„Hele, jako to by šlo. Neříkám, že je to něco bomba úchvatnýho, ale na první rande to jde. Jen pod košili tílko a ty vlasy stáhnout. To ti sluší a o to jde."

Konečně si oddechuji. Oblečení vyřešeno, tak ještě domluvit odvoz a bude to všechno.

***

V práci jsem nemyslela na nic jiného, než jak to dneska dopadne. Jak bude vypadat, bude mi sympatický, bude stejný, jako v dopisech, bude, bude, bude.

Carly to samozřejmě všem vykecala, takže se mi při odchodu dostalo pořádné dávky povzbuzení. Potěšilo, ale nervozity mě nezbavilo. Navíc, když jsem byla pozvána na místo, kde jsem nikdy nebyla a nevím, jak to tam vypadá, jestli je to bezpečné atd. Jenže to by nebyla Carly, která jako místní ví všechno a tak mi dala instrukce snad na všechny možné situace, i když tvrdí, že to místo je prý bezpečný a nemám se čeho bát. Odveze mě, počká, až jí potvrdím, že je vše v pořádku a potom poodjede kousek pryč a bude na telefonu. Můžu si přát lepší kamarádku?

„Juli, tak co?" Vytrhává mě z nervózního přemýšlení právě Carly. „Jedem?"

Znovu kontroluju kabelku, kam mi Carly přihodila pepřový sprey a nakonec kývám. Je čas vyrazit, pokud nemám mít zpoždění. A to nechci. Třesoucí se rukou zamykám dům, sedám automaticky do auta a nechávám se odvést k nějakému kopečku. Cesta na půl hodiny. Jenže ta půl hodinka ubíhá tak rychle, že nestačím vůbec nic.

„Tak zlato, teď se uklidni, mysly na nějakou blbost, třeba, jak jsi poprvé tancovala ve Wildhorsu. Jo? Klid, nádech, výdech. Jsem tady. Počkám, ty mi napíšeš zprávu, když bude vše v pořádku. Jasný?"

„Jo, jasný. Dík Carly. Já tě nemít, tak..."

„Tak ani na rande nejdeš, já vím. Ale teď už padej" s velkým úsměvem mě doslova vyhazuje z auta.

Vystoupím, ještě jednou jí poděkuju, nadechnu se a poté vykročím směrem k cestičce, co vede nahoru. Prý je to jen kousek. Nechávám oči sklopené a jdu pomalu vpřed. Nemůžu se rozhodnout, zda chci už na dálku vidět mého neznámého. Krok za krokem se blížím. Cítím to. Zhluboka dýchám, cesta se začíná narovnávat, srdce mi zběsile buší.

„Ahoj Juli, jsem moc rád, že jsi přišla." Ozývá se najednou blízko mě. Ještě ne, nejsem připravená, ale ten hlas... Vzhlédnu a krve by se ve mně nedořezali.

„Ty?" Hlas mi přeskočí. „Ty? Ty jsi D? Celou tu dobu si píšu s tebou? Ty dárky jsou od tebe? Ty? To ne, to nejde, ty jsi jich měl... to nejde, já neposlouchám, vždyť já..." Melu nesmysly a cítím podivný pocit na srdci. Nevím, jestli jsem zklamaná, oklamaná, naštvaná, ale nepřestávám mluvit. Ani nevím, co přesně chci říct, jen mi slova jdou na jazyk v podivném sledu, až on stojí těsně u mě, rukou, v které drží puget růží si mě přitahuje k sobě a líbá.

Líbá?

Tak a teď jsem úplně mimo. Je to tak přirozené, jako bychom se líbali už po několikáté.

„Juli, chápu tvé rozčarování, jen mi dej prosím šanci. Alespoň dnes, alespoň jednu šanci, prosím." Přejede mi prsty po tváři, kde zůstává horká stopa. A mě se to líbí. Přesto se otáčím a vyrážím zpět k autu.

Jenže...

Po pár metrech zastavuji. Zhluboka se nadechuji, počítám do deseti a hlavou mi projíždí věta táty, že s lidmi je to jako s těmi knihami. Taky by se neměli soudit podle obalu. A přesně to jsem teď udělala. Odsoudila jsem člověka jen proto kdo je, i když už několik měsíců vím, jaký je. Milý, hodný, pozorný, ochotný naslouchat.

Pomalu se otáčím zase zpět k Deanovi. Stále stojí na tom samém místě a jeho oči mě sledují. Jdu k němu. Pomalu, rozvážně.

„Nebylo fér se k tobě otočit zády a hlavně nebylo fér tě soudit, když tě znám. Omlouvám se, Deane." Jeho oči se usmívají a jiskří. Poděkuje mi, předá nádhernou kytku a ukáže na deku, na které je cosi rozložené. Kývnu a následuji ho.

Na dece je nějaké občerstvení a pití. Vyzve mě, abych se posadila, což udělám, ale jsem nesvá, když sedá naproti mně, i když v uctivé vzdálenosti. Všímá si mého rozpoložení.

„Mám se otočit Juli, bude to tak pro tebe lepší?"

„Ano, prosím. A omlouvám se Deane, ale chápej, já jsem myslela..."

„V pořádku Juli, neomlouvej se." Zadívá se mi do očí a otočí se. Jenže to mi zase přijde takové divné. On bude otočený a já mu budu koukat na záda? Tak se otáčím taky a opírám záda o ty jeho. Slyším překvapený nádech, i spokojený výdech. Je to takové spolu, nespolu.

„Musím napsat Carly" vypadne ze mě a než stačím odpovědět, že je to ta holka s velkým autem, mám zprávu jen s OK poslanou. A pak už jen sedím opřená a mého ještě před pár desítkami minut tajemného muže a poslouchám jeho vyprávění. Když zavřu oči, je to jako by mi někdo četl jeho dopisy. Jsem v bezpečí, spokojená, šťastná. A možná v tu chvíli mi dochází, že ho vážně miluju.