Osudný Nashville

4.

Julia

„Ne a ne a ne! Už jsem ti několikrát říkala Juli, že si ten lístek nevezmu. Stuart bude stejně na služebce a dostala jsi ho ty. Od Henryho, to ho chceš urazit? Takhle na začátku, to přeci nemyslíš vážně?" Mává rukama a kroutí hlavou, protože její barevné vlasy poletují kolem dokola. Je to už několikátý den, kdy cestou z a do práce vedeme tyhle rozhovory a ještě ani jednou jsme se k ničemu nedopracovaly. Já tedy svůj konec mám, dát lístek někomu, kdo si ten koncert užije. Na rozdíl ode mě. Carly je zase toho názoru, že když jsem lístek dostala já, musím jít já sama, se všemi z kanceláře, kteří tu countryovou hvězdičku tak milují. Vyloženě jsou z něj všichni posraní. Abych věděla, čeho se vzdávám, zrovna včera jsem zadala jeho jméno do vyhledávače na internetu. Pohodlně se usadila na terasu, tak jako každý večer, udělala si ledové kafe a dala se do hledání jediného důvodu, proč bych měla jít.

Nenašla jsem ho.

Prošla jsem několik desítek stránek, zjistila, co je ten chlap zač, ale nic mě nepřesvědčilo k tomu, abych si ho šla poslechnout. Ani jeho na zpěváka až moc hezky vypracované tělo s krásnou tvářičkou, docela hezký hlas, zajímavé tetování, to jak brnkal na kytaru, prostě nic. Jako byl sexy, to zase jo, Kelly měla pravdu, ale to ještě nebyl důvod, jít na koncert. A už vůbec ne počet žen, co mu za těch sedm let jeho kariéry prolezly postelí.

Můj závěr byl, žádaný, milovaný úplně každým, obletovaný ženami všech věkových kategorií. Tečka. Prostě nezájem. A když nechce lístek Carly a potažmo nikdo z kanceláře, zkusím ho nabídnout někomu jinému. Jenže komu?

„Juli! Posloucháš mě?"

„Co?" Přetáčím hlavu na její stranu. Nějak jsem se zamyslela.

„To se ti ani nelíbí?"

„Kdo se mi má líbit?" Svraštím čelo a marně pátrám v paměti, koho tím může myslet.

„Henry?" Zkouším. „Jo, je to pěknej chlap. Ale říkalas, že je zadanej."

„Ale prdlajs Henry, na toho zapomeň, ten je zasnoubenej. Ptala jsem se na Deana." Zakroutí hlavou a dál se věnuje řízení. Asi bude načase podívat se na nějaký jiný způsob dopravy do práce. Jinak budu ještě dva týdny poslouchat jen Dean, Dean, Dean. Až do jeho koncertu.

„Aha" přikývnu, přemýšlejíc, co jí asi tak mám odpovědět. Nechci jí urazit, je to prima holka, ale zase jí nechci lhát.

„No, je to pěknej chlap, to jo. Ale těch ženskejch, co měl."

„Joo, miláček, je nádhernej. Kdyby mi řekl pojď, tak jdu."

„Kdyby tě tak slyšel Stuart."

„On to ví, ale víš jak to je. Kdyby na to došlo, stejně bych to neudělala. Na to mám Stuiho moc ráda a ani tenhle miláček by nestál za to, aby mě Stui nechal. Ale máš pravdu, těch holek měl Dean docela dost. Já si pamatuju, když vystupoval poprvý. Byl tady festival a on pozvanej jako místní naděje. Bylo mu čerstvejch osmnáct, slaďoušovi. Zazpíval asi tři písničky a získal si srdce všech ženskejch. I to moje. Ale asi mu to vlezlo do palice. Jenže, komu sláva nevleze."

„No, nejen ho palice" uchechtnu se.

Cestou do kanceláře ještě probíráme některé z jeho výstředností, ale poté se už věnujeme jen své práci. Dneska je toho hodně. Zapomínám na ranní rozhovor, ovšem téma Dean znovu ožívá při obědě. Jak nečekané. Ono, čím blíž koncertu, tím víc se o něm mluví. Logicky. Takže holky probírají, co si vezmou na sebe, i když na džínech a kostkovaný košili nevidím nic extra. Možná snad na těch jejich farmářských kozačkách, který ale zase v tom davu nebudou vůbec vidět. Kluci hltají maxi burger a já se dneska nimrám v salátu s kuřecím masem. Přijde mi, že se tohle město komplet zbláznilo a nežije ničím jiným, než tou svou hvězdičkou jménem Dean. Jdeme po ulici a pokaždé někdo vysloví jeho jméno. Všude visí plakáty, reklamy, jeho ksicht se prodává snad na všem, na co jde natisknout, a rádia se předhánějí, kdo ho bude hrát častěji. A mě z toho všeho v hlavě bliká velká, sytě červená kontrolka s nápisem DEAN. Za chvilku to jméno nebudu moct ani slyšet, jak se mi zprotivý.

„Juli, ty jsi dneska nějaká tichá." Drká do mě Percy, který sedí těsně vedle mě. „Těšíš se co?"

Přetočím list salátu přes maso, jako bych ho chtěla schovat a znuděně se kouknu vedle.

„Ne, netěším se. A pokud byste přeci jen ten lístek někdo chtěl, je váš. Promiň Henry, ale mě tahle hudba fakt nic neříká." Krčím omluvně rameny.

„Ani náhodou!"  Pouští se do mě Carly s Albertou. A přidávají se k nim i ostatní, takže jsem pod ostrou nepřátelskou palbou, během malé chvilky. Škoda, že sedím až v zadu v boxu, hned bych před nimi utekla pryč. Měla jsem si to rozmyslet, mohlo mě napadnout, že tohle nepadne na úrodnou půdu, když jsou jeho skalní fandové. Po zhruba deseti minutách, když už nás tak jako tak tlačí čas na návrat do práce, musím všem přítomným svatosvatě slíbit, že na ten zatracený koncert půjdu. Prý si zamiluju jak hudbu, tak Deana.

Vidím rudě, když slib cedím přes zuby, ale slibuju.

Bože, proč?

Celý večer na to myslím. Co jsem to zase já bláhová slíbila. Vždyť jsem se z toho snažila vyvlíknout, udat lístek a nakonec tam budu muset jít a tu šílenou hudbu přetrpět. Nalévám si už druhou skleničku vína a beru do ruky telefon. Volám mamce, která mě doufám pochopí. A i když vykecáváme skoro hodinu, moc podpory se mi nedostává. Mamka to vidí jako skvělou příležitost k pobavení, seznámení a poznání místní kultury. Jó kultůry. Kdyby jí hrálo country do uší od rána do večera, mluvila by jinak. Nakonec jí posílám pusu na dobrou noc a loučíme se.