Osudný Nashville

27.

Dean

„Deane, řekni, že to není pravda! Teď, když máš Juli." Mluví na mě zhurta mamka do telefonu. Vůbec nevím, o čem to mluví. Před chvílí jsem přišel z podia a ještě ve mně doznívá euforie z právě odehraného koncertu. Sedám na židli, jednou rukou sundávám klobouk a nechápavě se dívám Jimimu do očí. Nejspíš taky neví, co se děje.

„Mami, nevím, o čem mluvíš a promiň, musím jít. Pak ti zavolám. Pa." Rychle se loučím, ručníkem utírám zpocené čelo a házím do sebe pár doušků minerální vody. Pak vyrážím za Jimim do jakéhosi salonku, kde jsou výherci místního rádia. Čeká mě s nimi zhruba půl hodinka, kdy se budu podepisovat, fotit a zdvořile konverzovat. Miluju tyhle setkání s fanoušky, jenže dneska nemám vůbec náladu. Hlavou mi stále běhají slova mámy a já bych potřeboval co nejdřív zjistit, o čem mluvila.

„Jimi, něco se děje. Můžeš zjistit co? Máma byla dost naštvaná a ptala se, jestli je to pravda." Ťukám Jimimu na rameno, cupitajíc za ním. Ten jen přikývne, že mě slyšel a dál jde směrem k salonku. Snažím se uvolnit, nemyslet na to, ale pořád to tam někde vzadu je. Nezodpovězená otázka, která mě pomalu nahlodává.

O necelou hodinku později jsem na cestě do hotelu. Jimi jel napřed, aby sbalil všechny věci a jen co dorazím, odjíždíme. Jsem víc a víc nervózní. Dvakrát jsem dnes dostal otázku, jestli se těším na miminko. Jenže Juli není těhotná. Několikrát jsme se o dětech bavili a shodli se, že děti až po svatbě, abychom si ji mohli užít. Takže... takže jsem zmatený ještě víc.

„Deane, průser." Oznamuje mi Jimi jen co otevřu dveře pokoje.

„Co se děje?" Rychle přecházím až k němu a beru si noviny, které mi podává.

„Dean Heath bude otcem! Dítě čeká s fanynkou. Kdo to je a co na to snoubenka Juli? Čtěte v našem článku." Čtu nahlas titulek na první straně. „Co to je za blbost? Vždyť jsem s žádnou nebyl!" Rozčiluju se a sedám na postel.

„Už jsem volal Loganovi, říkal, že na to hned koukne a dá vědět."

Vracím se k článku a s každým dalším nepravdivým řádkem se rozčiluju víc. „Tu holku vůbec neznám. Od doby, co mám Juli, jsem s nikým jiným nespal. Přísahám. Jak jí to teď vysvětlím. Proboha, Juli! Co když to viděla? Jimi!" Vytřeštím na něj oči. „Telefon, kde mám do prdele telefon?"

„Tady, na." Podává mi telefon a já urychleně vytáčím Juli.

„Ahoj, zrovna tady nejsem, zkuste to později. Juli." Ozve se hlasová schránka. Típnu to a zkouším vytočit znova. Zase hlasová schránka, tak ještě jednou. Opět hlasovka.

„Třeba už spí, Deane." Chlácholí mě Jimi.

„Ne, Juli si mobil nikdy nevypíná. Něco je špatně. Určitě to už četla. Musíme rychle domů."

Strkám telefon do zadní kapsy kalhot a jdu naházet oblečení do tašek. Nezdržuju se s nějakým skládáním. Prostě jak to vezmu, tak to tam hodím. Seru na to!

„Jdu říct klukům. Tašky nech u dveří." Oznamuje Jimi a mizí za dveřmi. Ani nezaregistroval moje kývnutí. Na nic víc se totiž nezmáhám. Všechno to ve mně vře. Nejraději bych rozcupoval na kousíčky tu drzou holku, co tvrdí, že je se mnou těhotná, i toho novináře, co to napsal.

Sjíždím výtahem do vestibulu a pomalu se ploužím za kluky k zadnímu vchodu, kde na nás čeká minibus. Domů to budou necelé dvě hodiny. Sedám na jedno ze sedadel a už chci zavřít oči, když mi začne zvonit telefon. V mžiku ho vytahuji z kapsy v naději, že je to Juli, ale volá máma. Vezmu to a dobrých deset minut ji ujišťuji, že to je lež, než mi uvěří. Loučím se s ní a konečně zavírám oči k bezesnému spánku.

„Deane, vstávej. Jsi doma." Budí mě Jimi. Rozespale zamžourám na něho, i na barák za okny auta. Jo, jsem doma. Vyškrábu se ven z auta a co nejrychleji mizím v budově. Nemám náladu odpovídat na dotěrné otázky novinářů, co tu postávají a tak to vyřizuje Jimi. Já mezitím spěchám do svého bytu. Naštěstí tady už žádní novináři nejsou. Otevírám dveře a pevně doufám, že tu na mě čeká Juli a já ji tak budu moct všechno vysvětlit. Že touhle blbou zkouškou projdeme spolu.

Jenže v bytě nikdo není. Celý ho po tmě proběhnu a poté bezradně padám na židli u kuchyňského stolu. Ruce pokládám na stůl, kde něco leží. Noviny. I po tmě vím, které noviny to jsou. „Kruci!" Zakleju. To už vchází Jimi. Rozsvěcí tlumené světlo a sedá naproti mně.

„Mluvil jsem s Loganem. Navrhuje testy DNA na určení otcovství."

„Já jsem s ní nic neměl, kurva. Nejsem otec!" Bouchnu pěstí do stolu.

„Já vím, Deane, ale bude lepší, když na to budeš mít papír ne? Taky jí zažaluje..."

„Počkej, ale vždyť je těhotná, jak chce udělat ty testy. Přece nebudu čekat, až se to narodí. To ne." Zhrozím se.

„Prej se dají dělat i v těhotenství." Pokrčí rameny. Ví o tom stejné kulový jako já, tak to nechávám být.

Ještě chvíli sedíme a probíráme možnosti, než Jimi odchází domů a já ulehám do postele.

Naposled, naposled tenhle rok sedím v minibuse a jedu na koncert. Hlavu mám opřenou o okno, krajinu za okny nevnímám, protože v mých očích je jen jedna osoba, Juli. Vidím jí všude.

Čas prý zahojí všechny rány, jenže jak zahojit lež a ztrátu důvěry? Když jsem se konečně spojil s Juli, plakala mi do telefonu. Utekla domů do New Yorku, nechce mě vidět, nechce mě slyšet, jen prosila o klid. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem s tou holkou nic neměl, že to testy DNA, které brzy budou, prokážou. A i když po chvíli přiznala, že mi věří, namítla, jak je to pro ni těžké a že má strach z opakování. Co když se prý najde další bláznivá fanynka, která bude tvrdit, že se mnou spala a čeká dítě. Zase ji budou otravovat novináři, zase bude středem zájmu, všichni si na ní budou ukazovat, šuškat za jejími zády, pomlouvat, urážet a na to prý nemá nervy. Na jednu stranu ji chápu, je to pro ní těžké, ale pro mě taky. Miluju jí, celým svým srdcem jí miluju a tohle mě ubíjí.

Měl jsem být šťastný a natěšený na naše první společné vánoční svátky a nový rok, ale obojí budu trávit sám. Juli mě nechce a i když jsem plánoval, jak za ní pojedu do New Yorku, musel jsem dát za pravdu mámě, abych jí dal čas. Čas, který mě tak užírá.