Osudný Nashville

7.

Dean

Sedím v šatně obkročmo na židli a ruce mám opřené o opěradlo. Přemýšlím. Mám koncert ve svém rodném městě, po třech letech, na který jsem se neskutečně těšil a já jsem bez nálady. Ostatně, tu už nemám několik dnů. Zatím se mi to dařilo skrývat, ale dneska to asi dosáhlo svého vrcholu. Poslední dobou mě totiž napadají myšlenky o mém životě. Ano, jsem dobrej v tom, co dělám, ale co jinak? Můj život stojí za starou belu. Přetvářka, postel plná ženskejch, kterým jde jen o to, vyspat se s hvězdou, jak mě nazývají, ale kde nic, tu nic. Není nikdo, komu můžu večer ležet v klíně a nechávat se vískat ve vlasech, nebo mu do ucha broukat nové nápady na písničky. Není nikdo, kdo by si mě poslechl, když je mi smutno, nikdo, s kým se můžu dělit o radost. Jen Jimi a kluci z kapely, ale to není ono.

„Ksakru!" Zakleju nahlas a trhnu sebou, když se za mými zády ozve Jim.

„Deane, děje se něco?"

Jim je můj manažer a kamarád v jednom a takovéhle otázky jsou u něj na denním pořádku. I když se nic neděje. Na rozdíl ode dneška. Vím, že mu můžu říct cokoli a vždy to zůstane jen mezi námi. Takže si zhluboka povzdechnu a pak řeknu to první, co mě napadne.

„Už mě to nebaví." Zadívám se do jeho očí, které začínají panikařit.

„Jako muzika? Deane, jsi špička, mladej, máš skvěle rozjeto, víš, jaká by to byla škoda skončit. A to neříkám, jako tvůj manažer, ale jako kámoš, co tě zná už deset let."

Přitahuje si druhou židli a stejným způsobem, jak sedím já, se usazuje taky.

„Ne muzika, ale život. Hele, jak žiju." Rozhodím ruce. „Od města k městu, ženský, že je na rukou nespočítám, co jen přijdou a zase odejdou. A doma je to tak prázdný, když se tam vracím. Už mě to prostě nebaví. Asi jsem dospěl, chci něco víc."

„Je ti pětadvacet!" Pozvedne obočí a vyvalí na mě ty své lahvově zelené oči, které byly vždy magnetem na holky. Tak, jako u mě moje kytara a zpěv.

„No právě, bylo mi pětadvacet. Už jsem velkej kluk." Snažím se o vtip, který do něj má ale hodně daleko.

„A víš o tom, že je to teprve čtrnáct dní a na té oslavě jsi měl v posteli tři dost sexy kosti?"

„A víš ty, že si ani jednu z těch, jak ty povídáš sexy kostí, nepamatuju jménem? Už mě neberou, tak jako na začátku. Jo, je to příjemný, že o ně nemáš nouzi, ale ony nejsou na nic víc, než na sex. A já chci něco víc, chápeš?"

„Jo, takže dneska žádná nebude a po koncertě probereme co a jak ok?"

„Ok" plácnu si s ním.

„A teď pojď, lidi už šílí. Jo a Deane, nezapomeň na tu přestávku, jak chtěli."

Zvedám se tedy, na hlavu usazuji svůj kovbojskej klobouk pro štěstí, který mi koupila máma, chytám kytaru a jdu. Snažím se zapomenout na to, co bylo a soustředit se na dnešní koncert. Ty lidi přišli na mě, ne na nějakýho zoufalce, kterýho nebaví život. Už na chodbě, kde se potkávám se zbytkem kapely slyším, jak dav řve moje jméno. Tak to bývá vždycky. Vylezu pod oslňující světla, stavím se k mikrofonu, chytnu akord a prsty brnknu. Pohlédnu do hlediště, usměju se, zavřu oči a zpívám.

Koncert jde dobře, tak jako vždy. Skvělý publikum, který zpívá každou písničku se mnou. Přesně tak to mám rád. Jen... jen mi oči každou chvilku sjíždí do levého spodního rohu, kde stojí holka, kterou to očividně nebaví. A možná právě proto mě přitahuje. Každý nadšeně skáče, mává, zpívá, jen ona nic. Stojí s rukama buď podél těla, nebo založenýma na hrudi a znuděně se dívá všude možně, jen ne na mě. Naše pohledy se setkávají jen jednou, těsně před přestávkou a mě je hned jasné, že na ní něco je. Sice jsem tím pohledem nenávistně probodený, ale já chci, ne, já potřebuji zjistit, co to je. Co je to, co mě k ní tak táhne.

Dívám se na ni celou poslední sloku písničky, která končí první část koncertu. Poté sundávám kytaru, dávám jí do stojanu a spěchám do šatny za Jimim. Pořadatel si vyžádal jen deset minut na nějaké nutné sdělení, tak nemám moc času.

„Jde to skvěle Deane." Poplácá mě po rameni a podává flašku s vodou.

„Můj levý roh. Tmavovláska, delší vlasy, tmavé triko, barevná košile, znuděný pohled. Chci vědět, kde bydlí, číslo, email. Prostě mi zjisti nějaký kontakt. Jo, a kdyby byla fotečka, byl bys zlatej."

„Neříkals ještě před začátkem..."

„Nechci jí do postele Jimi, prostě mi to zjisti jo?" Skáču mu do řeči. Teď nemám čas na nějaké moralizování. To si můžu udělat sám, až budu ležet v posteli a čumět do stropu. Protože dnešní noc budu sám.

Dneškem se měním, začínám jinak.

Zbývající část koncertu mám svůj záchytný bod jedině u mé neznámé, kterou to ani po pauze nezačalo bavit. Docela by mě zajímalo, proč tady je, když moje hudba to očividně není. Ale to doufám brzy zjistím. Věřím Jimimu, že dokáže vymyslet, jak z ní ty informace dostat. Vždycky byl kreativní ve vymýšlení blbostí, tak ho snad napadne něco i dneska.

Při další písničce si s potěšením všímám, že Jim poslal nějakého fotografa do pruhu mezi podiem a lidmi, aby pořídil nenápadně pár fotografií, a jsem díky tomu trošku klidnější. Hraju jednu písničku za druhou, první přídavek, druhý a už se chci rozloučit, když vidím, jak se moje kráska poprvé za tu dobu usmála. Možná je to tím, že koncert končí a ona se otáčí k odchodu, ale ten úsměv...

Ne, ještě ne. Rychle se rozhoduji přidat něco z novinek. Houkám na kluky, že budu hrát sám a poté svůj úmysl oznamuji publiku.

„Jste skvělý Nashville a tahle poslední, ta je jen pro vás!"

Zazpívám svou novinku, znovu se loučím se skvělým publikem, naposledy se pokochám pohledem na neznámou a odcházím pryč.

„Tak co Jimi, máš něco?"

„Anketu, ale vydrž, ať jí stihnu." Prolítne kolem mě jako blesk a mizí na konci chodby, kde se prodírá odcházejícím zbytkem kapely. Já dojdu do šatny, odložím klobouk, rozvalím se na židli a zavírám oči. Zrovna dneska, když si řeknu, že žádnou nechci, tam musí být ta, která mi nedá spát. Přijde mi to komický, jakoby si ze mě osud dělal srandu.