Osudný Nashville

11.

Dean

Vím, že existuje spousta rozvážkových služeb, takže bych mohl kytku lehce objednat z pohodlí svého bytu a poslat ji na adresu Juli bez jediného kontaktu, ale tak to nechci. Takže sláva, nesláva, rozhodl jsem se, že po tu dobu, co jsem v Nashvillu, ji vše doručím osobně. Je to sice velký risk, ale kdo nic neriskuje, ten nic nezíská.

A já už jsem získal.

Ten pohled, kdy přičichla k prvnímu pugétu... mé tělo zaplavil slastný pocit a možná bych i řekl, že to bylo poprvé, kdy mi taková obyčejná věc, jako dát holce kytku přinesla větší uspokojení, než sex. Vím, zní to zvláštně, ale je to tak. V tu chvíli jsem věděl, že to má smysl, že jsem na správné cestě. Sice mě trošku vyděsilo, že se hned zase odebrala pryč, ale bylo to proto, že neměla vázu.

Co za holku nemá v bytě vázu? Ta, která nedostává kytky? Rozesmutnělo mě pomyšlení, že ji nikdo nedělá radost, protože ona si ji zaslouží. Zaslouží si být rozmazlovaná, hýčkaná a já se o to hodlám postarat.

Dneska vyjíždím ve stejný čas. Je to klidná ulice, sousedi se s největší pravděpodobností starají samy o sebe, takže pokládám další pugét k jejím dveřím a jdu si sednout do auta, které stojí zaparkované v úkrytu naproti. Je to taková úzká meziulice, zarostlá, neudržovaná, takže jsem tu v naprostém bezpečí.

Netrvá ani půl hodiny, když před domem parkuje velká černá RAMka, auto její kolegyně. Juli ještě než stihne ztichnout motor, stojí u dveří a slastně čichá ke kytici růží. Na tváři se mi rýsuje spokojený úsměv. Jenže ten povadá, když o pár minut zase obě nasedají do auta a odjíždí. Juli se za tak krátkou dobu stihla převléknout a tak usuzuji, že pro vázu dneska nejedou.

„Pro vázu!"

Zakleju nahlas. Minule jela pro vázu a já si plánoval, jak jí nějaké koupím, aby měla kytky kam dávat. Zase jsem na to zapomněl.

Startuju auto a jedu domů. Tam se v rychlosti převlékám a vydávám se do obchodu pro nějaké vázy. Ano, vázy. Nehodlám, alespoň po tu dobu, co tu budu s květinovými dary skončit. Prodavačka, která mě naštěstí za černými brýlemi a naraženou čepicí nepoznává, mi ukazuje několik nádherných váz, ale já se nemůžu rozhodnout. Tak beru od každé dvě. Nejspíš si myslí, že je potřebuju do nějaké restaurace, protože když všech deset skládá do krabice, pořád něco mele o tom, jak se budou hostům líbit. No, líbit se snad budou, ale jen té jediné.

Je užtma, když krabici s vázami, převázanou velkou mašlí opatrně pokládám naJuliin práh. Jsem zvědavý, jak bude reagovat. Nechtěl jsem je dát prázdné a takje v každé malá drobnost. Barevné kvítky, bonbony, svíčky, kamínky a v téposlední vzkaz. Ještě ji naposled upravím a vydávám se do své provizornípozorovatelny. Chci ji vidět. I kdyby to byla jen její záda, musím ji prostěještě dneska vidět.

Domů odjíždím krátce po čtvrté ranní, jen chvilku po tom, co domů dorazila Juli. Tentokrát přijela taxíkem. Nevím, kde byla tak dlouho, ale opile nevypadala. Myslím, že ona ani není ten typ holky, co by se opíjel. Vypadala normálně, jen trošku unaveně, ospale. S úsměvem zaplatila taxikáři a pak, cestou ke vchodu objevila krabici. Otevřela dveře do domu, položila kabelku na zem a ještě venku zvědavě nahlédla dovnitř. Viděl jsem jen záda a taky výstavní pozadí, které na mě špulila. Ale úplně nejvíc bylo, když se s vázou se vzkazem postavila, otočila a očima pátrala okolo. Hledala mě? Nejspíš. Ale byla tma a já si byl jistý, že nevidí ani auto, v kterém jsem seděl. Vytáhla vzkaz, přečetla a potom si ho přiložila k ústům a políbila. Rozplýval jsem se blahem. Hlavu položenou na volantu a připitomělý úsměv.

Od kdy mi stačí tak málo ke štěstí? Hledím do stropu, kde se odráží barevné neony zvenku a pořád dokola si ten okamžik vybavuju. Ty oči, ten polibek. Cítím, jako by to byl polibek ne na vzkaz, ale na mé rty. Fakt je tam cítím. Jsem zoufalec? Jsem, ale šťastný zoufalec.

Ani nevím, kdy se mi podařilo usnout. Byl jsem tak sladce opilý Juli, že se mi o ní dokonce zdálo. Nepamatuju si celý sen, ale to nejdůležitější jo. Stála se mnou na podiu, usmívala se a poté mi dala velkou sladkou pusu.

No, probuďte se potom z takového snu. Ještě nějakou dobu se válím v posteli, než konečně spouštím nohy na zem a vydávám se do kuchyně. Tam beru svůj oblíbený hrnek, strkám ho do kávovaru a než vykonám ranní hygienu, mám lahodné kafe akorát.

Dneska mám volno. Jeden z mála dnů, kdy nic nemusím, přesto mě něco čeká. Pojedu k našim. Před turné to tak vždycky dělám. Vlastně kdykoli jsem zpátky doma v Nashvillu, jedu se za nimi podívat. Dostanu pokaždé od mámy vynadáno, že tam jezdím tak málo, ale ve skutečnosti se nezlobí. Je ráda, že se vůbec ukážu a že se mi daří. Rodiče mě vždycky podporovali, už brzy pochopili, co pro mě hudba znamená a oba ví, že takhle jsem šťastný. Se svou kytarou a písničkama.

Na periferii Nashvillu, břehu jezera Percy Priest, téměř na konci světa, alespoň tak mi to jako malému připadalo, stojí nevelký dům. Dům mého dětství. Dům, kde mě táta naučil hrát na kytaru, starat se o koně a máma láskou hýčkala. Místo, kam se vždycky rád vracím.

Zastavuji mezi domem a garáží a ještě chvilku sleduji pasoucí se koně ve výběhu přede mnou. Je jich podstatně méně, než kdysi, ale i tak je na ně krásný pohled. A ještě hezčí je z jejich hřbetu. Tak mi to táta vždycky říkal a já mu postupem času dával zapravdu.

„Zlato!" Vytrhává mě ze vzpomínek hlas mámy. Ohlédnu se k domu a vidím ji stát na kraji zápraží. Ruce utírá do zástěry, kterou má uvázanou kolem pasu a na tváři spokojený úsměv.

„Mami, rád tě vidím" omotávám své ruce kolem její drobné postavy a líbám do vlasů. Zase voní po heřmánku a senu. Vůně, která k ní neodmyslitelně patří. Tak jako k tátovi, který se hrne od stájí.

„Deane, to je dost, že se taky ukážeš!" Přátelsky mě poplácává po zádech. „Jak se vede chlapče? Co koncert, prý se povedl. Byly toho plné noviny. To víš, máma zase všechny skoupila a lepila do noci." Usmívá se nad máminou snahou, zachytit všechny moje úspěchy. Ale já v duchu vím, že je na mě stejně hrdý, jako ona.