Osudný Nashville

25.

Dean

Koncert v Nashvillu je vždycky výjimečný. Nejenom tím, že jsem tady vyrostl a country hudbu nasával už s mateřským mlékem, ale i lidmi. Nikde jinde a to přiznávám beze studu, nemáme takové publikum, jako tady doma. Město mým koncertem žije už několik týdnů předem, kdy se ve všech výlohách, nebo plakátovacích místech objeví moje podobizna s upoutávkou a místní rádia mé písničky zařazují několikrát do hodiny. Odvážně si troufnu i říct, že devadesátdevět procent obyvatel Nashvillu mě považuje za Boha. Nechávám rezervu jednoho procenta volné, protože myslím na Juli. Když mi vyprávěla, jak jsem ji byl protivný a měla mě plné zuby, smál jsem se ještě hodně dlouho. I tomu, jak mi prý stopovala koncert, aby pak mohla prudit Carly. Ale plně ji chápu, nemusí mě mít rádi všichni, ani mou muziku. Každý prostě rád něco jiného. Ale, když se to tak vezme, rok se s rokem sešel a kde je Juli teď? U mě doma, v mé posteli, v mém srdci.

„Juli, budeš s Carly, nebo vzadu?"

„S Carly" odpovídá a zároveň na sebe natahuje džíny. Zastavuju se v pohybu, chvíli ji pozoruji a zjišťuji, že ji miluji snad ještě víc, než včera.

„Ne-kou-kej na mě!" Přistává mi na hlavě tričko. Pomalu ho stahuju přes oči a nemůžu se přestat usmívat. Jo, vybral jsem si dobře.

Když o několik desítek minut odjíždíme, mám pocity, kdy mi buší srdce a polévá studený pot. Dneska bude velký den a to se ještě nic neděje. Juli vysazuji u Carly, loučím se sladkou a dlouhou pusou a poté odjíždím do arény. Před samotným koncertem je ještě hodně práce, co vše se musí odzkoušet.

„No konečně, kde se flákáš, hvězdičko?" Provokuje Jim hned u zadního vchodu, kde na mě čeká. „Seš tady dýl, než ti vepředu." Upozorňuje na fanoušky, kteří už netrpělivě čekají před arénou. No, ti si ještě počkají.

„Nepruď a říkej co je potřeba." Kráčím chodbou do šatny, kde mám vše připravené. Jimi mě za pochodu informuje o všem, co se stalo a ještě stane.

„Zdar kluci" houknu ještě do vedlejší šatny na zbytek kapely. Jenže tam je jenom Nico.

„Kde jsou všichni?" Zvědavě se ptám.

„Nahoře, ta předkapela si chtěla něco zkusit, tak šli s nima." Ani se na mě nepodívá a dál vybrnkává na kytaru.

„OK" zamumlám.

U sebe si odkládám, vytahuji z futrálu kytaru, nasazuji klobouk a odcházím za klukama nahoru. Vše se musí stihnout na čas a toho je tak akorát.

„Za dvě písničky končí. Připrav se." Vlítne mi do šatny Jimi. Sedím obkročmo na židli, ruce složené na opěradle a přemýšlím. Loni byl můj život jedna velká přetvářka a stejně všechno stálo za starou belu. Nebavilo mě to. Můj život mě nebavil. A začínám věřit na vesmír, protože kdo by jinak zařídil, že zrovna na tom koncertě byla Juli. Na náhody nevěřím.

„Dělej" popohání mě, když nereaguji.

„Je tam Juli?" Zvedám hlavu a líně vstávám. Nasazuji klobouk, beru do ruky kytaru a zkontroluji kapsu.

„Jo, stojí s Carly tam co loni."

To je to důležitý, co potřebuji slyšet. Pomalu se vydávám k podiu, kde už stojí připravení kluci. Už spolu moc nemluvíme, každý se soustředí sám na sebe. Ostatně, vše je dané a na přídavcích se vždycky dohodneme potom, podle nálady.

„Tak přátelé, to byl Ronnie Brooks s jeho kapelou. Díky hoši!" Moderátor počká až odejdou a pokračuje. „ A teď přivítejte toho, koho všichni moc dobře znáte. Víte o kom mluvím?"

„Dean, Dean, Dean..." Zní z publika a celá aréna se otřásá v základech. To miluju.

„Správně, Dean Heath. Přesně po roce zase zavítal domů, do Nashvillu, aby nám zahrál a hlavně zazpíval. Tak ho pojďte přivítat i s jeho kapelou."

No, tak to už není slyšet vlastního slova. Aréna bouří a vyřvává moje jméno. Kluci už naběhli na svá místa a tak jsem na řadě já. Upravím klobouk a vykračuju pravou nohou. Jako první mé oči směřují do levého rohu a hledám Juli. Než dojdu doprostřed k mikrofonu, mám ji.

„Ahoj Nashville! Těšili jste se?" Ptám se a odpovědí je mi zase velké burácení. Usměju se na všechny ale hlavně na Juli a pouštím se do první písničky.

Jede to jako po másle. Lidi zpívají se mnou, i novinky, což mě moc těší a po krátké přestávce, kdy jsem zaúkoloval nechápajícího Jima, se koncert řítí do finále.

Poslední písnička, přídavek a já se zhluboka nadechuji.

„Jste to nejlepší publikum ze všech a proto to tu mám tak rád. A nejen proto. Když jsem tady měl koncert před rokem" publikem to zahučí „střelil do mě přímo tady na tomhle místě Amor svůj šíp. Ne, nesmějte se mi, opravdu se to tak stalo. Viděl jsem v publiku anděla, který si mě sice vůbec nevšímal, ale já z něj nemohl spustit oči. Tímto bych se asi měl zpětně omluvit všem svým fanynkám, že jsem se nedíval i na ně, ale jistě mě chápete. Nebudu lhát, cesta k mému andělu byla více než trnitá, ale nakonec to dopadlo dobře. Moc dobře, řekl bych. Teď jenom taková malá odbočka pro všechny z vás, které chcete ulovit svého idola. Ať hudebního, tak třeba hereckého Myslím, že je to podobné. Jde to! Holky věřte, že to jde. Můžete ulovit vy jeho, ale taky počítejte s variantou, že uloví on vás. A to i za předpokladu, že ho vůbec nemusíte a nechcete." Musím se smát spolu s publikem. Napjatě mě poslouchá a kluci z kapely taky. Ti o tomhle mém překvapení nic neví.

„Takže mi teď dovolte, abych vám svého anděla představil. Prosím Juli, můžeš za mnou?" Vidím, jak kroutí hlavou že ne, ale i když s Carly nejsem na ničem dohodnutý, je jasný, že ji přemlouvá a postrkuje davem dopředu. Tam u hrazení čeká Jimi, který ji vede za mnou nahoru. Aréna burácí, Juliino oči po mně šlehají hromy, blesky a výraz tváře značí, že mi to doma spočítá. Bojím, bojím.

„Deane" procedí skrz zuby, když ji vítám polibkem.

„Tohle je moje Juli, můj anděl. Skutečný anděl, protože tuhle ženskou mi seslalo samo nebe. Díky ní jsem lepším člověkem. Díky."

Přitahuji si jí ještě blíž k sobě a cítím, jak se chvěje. Znovu ji políbím, udělám úkrok dozadu a pokleknu. Arénou to zahučí.
„Juli, anděli, miluji tě celou svou duší a nechci být jediný den svého života bez tebe. Vezmeš si mě?"

Kluci brnkají Unchained melody, Juli stékají slzy po tvářích a já jednou rukou držím tu její a druhou prsten.

„Ano Deane, vezmu si tě."