Osudný Nashville

23.

Dean

Nefandil jsem si, vše jsem bral s pokorou, kterou si náš vztah vyžadoval a byl připravený i na druhou variantu. A to na tu, kdyby Juli řekla, že se na společné bydlení ještě necítí. Respektoval bych jakékoli její rozhodnutí, ale musím přiznat, že jsem tajně doufal, že to ‚ano' přeci jen řekne. A když ho nakonec řekla, byl jsem nadšený, i plný obav. Dlouho se mnou totiž žádná žena, přítelkyně nebydlela. Ne že bych si těžko zvykal, to zase ne, ale je to jiné, než bydlet sám. Je tu jiná atmosféra, taková klidnější, uvolněnější a hlavně jiná vůně. K mému pánskému odéru se přidala jemná Juliina vůně a dohromady to tvoří vůni domova. Našeho domova. I když nejvíce oceňuji to, že když přijdu domů, není tu prázdno. Vítá mě Juliina usměvavá tvář, otevřená náruč a sladký polibek.

A i když je to zatím chvíli, musím naznat, že se nám spolu žije krásně. Sice jsem protestoval, když se Juli rozhodla vést celou domácnost i s úklidem sama, chtěl jsem, aby sem stále docházela Barbra, ale ženské argumenty jsou ženské argumenty. Pro klid svůj i Juliin, jsem jí vyhověl.

Zrovna teď jí držím za tu její rozkošnou prdelku a jistím proti pádu, protože se rozhodla umýt okna. Barbra na to měla nějakou mašinku, ale Juli mě uzemnila tím, že nejlíp umytý okna jsou ručně. Mlčím a zjišťuji, že to má své výhody. Třeba to jištění.

„Tak, ještě pověsím ty voály, co jsme koupili a hotovo" zavelí po chvíli a postupně sestupuje ze žebříčku dolů. Nevím sice, jaký je rozdíl mezi klasickou záclonou a voálem, mě to přijde všechno stejný, ale aktivně se pro ně natahuju a podávám Juli. Ta zase rychle vyleze nahoru a během chvilky je má pověšené. Ty u okna nechá volné a ty přednější stáhne jakousi šňůrkou.

„Je to tak lepší, že jo?" Dostávám pusu, jen co zase stojí pevně na zemi.

„Jasně." Souhlasím, ale víc mě zajímají další a další polibky.

„Víš, že vůbec neumíš lhát, Deane." Směje se mi do rtů.

Vím to a moc dobře, jenže mě je to úplně jedno, jestli na těch propadených oknech něco visí, nebo ne. Tady jsme v Nashvillu, ne na venkově, kde si lidi pomalu čučí do talíře. Ale když se to Juli líbí a dělá ji to šťastnou, proč ne.

Chytnu ji pevněji, přitáhnu k sobě a s polibky na rtech směruju do ložnice. Její hraný odpor je k ničemu. Nakonec se se smíchem podvoluje a končí mezi polštáři na posteli. Moc dobře ví, že se teď týden neuvidíme a tak si musíme jeden druhého užít, co to jde.

„Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju?" Zašeptám mezi její prsa, ke kterým jsem sjel, ale hned se zase vracím k ústům.

„Neřekl" odpovídá Juli. „Ale já tě miluju. Celým svým srdcem, Deane."

Sladce se na ní usměju, pohladím po tváři a několikrát zopakuji, že já ji miluju víc. Jak jinak. Vždyť je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Je dar, který si nezasloužím a budu jí to opakovat třeba milionkrát, protože je to pravda pravdoucí.

Z postele se nám moc nechce, ale telefon, který jsem nechal v obýváku, zvoní už počtvrté. Nejvyšší čas ho zvednout.

„Kdo to je?" Šeptá Juli cestou do koupelny, do které jde úplně nahá.

Nahá?

„Jimi, zavolám ti za patnáct minut." Říkám rychle do telefonu a už se vydávám za pištící Juli, která se mi snaží utéct. Jenže je bez šance. Je dostihnuta ve sprchovém koutě, na jehož stěny ji ihned tisknu. Se smíchem vypískne ještě víc, ale to už pouštím vodu a hladově se vrhám na její rty. Bože, jak mi tahle holka bude chybět!

„Chci tě Deane" dychtivě vzdychá, zaklání hlavu a nechává po sobě stékat kapky vody. Na nic nečekám. Lehce si ji vysazuji na sebe a pro její i svoje potěšení se dávám do práce. Slastná, dokonalá práce, která končí v našem soukromém nebi. V takovém, v kterém bych byl nejraději od večera do rána a od rána do večera.

„Budeš mi chybět, lásko."

„I ty mě."

Všimli jste si, že odjíždět a loučit se s někým, s kým nežijete pod jednou střechou je o něco jednodušší, než když s dotyčným žijete? Vím, že je to jen na týden, ale i ten týden se mi teď zdá jako milion let. Jak to ti lidé dřív bez telefonů a všech těch moderních vymožeností zvládali?

„Já asi umřu steskem." Postěžuju si Juli, která má sice skelný oči, ale drží se.

„Neumřeš, ty moje hvězdičko" ubezpečí mě. Chytne za tváře a doplní. „Celou tu dobu na tebe budu myslet, ty mi po koncertě napíšeš, nebo zavoláš. Přečkali jsme turné, přečkáme týden koncertů. Jo?"

„Jo, ale bude to těžký, moc těžký." Zakoulím očima, dám poslední polibek a pak už musím jít.

Dole nasedám do auta, které mě odváží do zkušebny, kde bereme zbytek věcí a poté se vydáváme na cestu do Indianapolis. Týden, čtyři koncerty a potom zpátky domů. Ještě jsme ani nevyjeli z Nashvillu a já už myslím na návrat. Jaké to bude, vrátit se domů a vědět, že tam na mě někdo čeká. Že tam nebude jen prázdný, studený byt, ale že tam bude Juli. Moje Juli.

„Deane, vnímáš mě?"

„Jo" otáčím se na Jimiho.

„No, moc to nevypadá." Odfrkne si. „Ptal jsem se tě na ten koncert v Nashvillu a ty jen zasněně čumíš z okna a nevnímáš."

„Ale jo, slyším tě. Koncert bude v pohodě. Platí to, co jsme dojednali, co víc potřebuješ vědět?" Povzdechnu si. Mám super nápad a chci myslet jenom na něj, abych doladil detaily.

„Hele Jimi, sežeň mi sedm, ne, raději deset lístků a nech je poslat Henrymu do banky, kde Juli dělá."

„Cože?" Tázavě zvedne obočí a jeho oči, ani on sám mě absolutně nechápou.

„Sežeň ty lístky, mám plán." Odpovím se šibalským úsměvem. A rychle dodávám: „O kterým zatím nemusíš nic vědět."

Jimi otevře a zase zavře pusu jelikož ví, že v takovýhle chvílích, nemá cenu vyzvídat. Neřeknu ani a, ani b, dokud nenastane vhodný čas. A jelikož považuju tuhle konverzaci za uzavřenou, tahám mobil a hned si píšu poznámky, co všechno budu muset udělat a co koupit. Tohle musí být dokonalý.