Osudný Nashville

22.

Julia

„Henry, děje se něco?" Ptám se zároveň s otevíráním dveří. Naučila jsem se neztrácet čas. Jenže Henry to dnes vidí jinak.

„Sedej Juli. Je to trochu složitější."

Rychlým krokem tedy přejdu ke křeslu, sednu do něj a oči upřu do těch jeho.

A čekám. K mému rychlému tempu a snaze moc nezdržovat je Henryho tichá pomalost téměř výsměchem. Po chvilce už to nevydržím, posouvám se na kraj křesla, přisouvám blíž ke stolu a stejně pomalu a tiše se ptám: „co se děje Henry?"

Jenže Henry se zdá být víc zaraženější, než prd. Což dává mé fantazii nebývalý prostor pro vymýšlení různorodých konspirací.

Udělala jsem něco špatně?

Budu platit pokutu? Je tady vůbec taková možnost, platit pokutu?

Stalo se někomu něco? Komu a co?

Chtějí mě vyhodit?

Nebo jen přeřadit? Ale kam?

„Henry mluv, nebo si už teď představuju to nejhorší, co může být. Pokud mě chcete vyhodit, prosím, já to přežiju. Nejsem taková báb..."

„Proč vyhodit Juli? Nikdo tě nechce vyhodit." Konečně promluví.

„No tak ty mlčíš a mě to tady" poklepu si na hlavu „bublá samýma nesmyslnýma nápadama. Tak už mi konečně řekni, co se děje, nebo se z tebe scvoknu."

„Jo promiň, přemýšlel, jsem, jak to udělat. Jde totiž o to..." Na chvilku se zase odmlčí a to už moje trpělivost pomalu přetéká. Zhluboka vydechnu, zadek zase posouvám až na konec křesla a pohodlně se opírám o opěrku. Tohle bude asi dlouhý.

„No, přemýšlel jsem, kam tě dáme. Já zrovna o ničem volným nevím, ale když bych se zeptal několika lidí, tak určitě něco najdeme. To se neboj Juli, na ulici nezůstaneš..." Párkrát prsty ťukne do stolu, prudce vstane a naštvaně prohodí: „To si musela vzpomenout zrovna teď, Báječná!"

„Jo takhle to je" začnu se já pro změnu smát. Už mi to konečně došlo. „Ona mě chce paní Báječná vystěhovat jo?"

„Jo, ale už příští týden. Pronajala celý barák nějakýmu chlápkovi, co tu bude rok pracovat v místní televizi. A naše firemní tamtamy mi donesly, že to je údajně její poslední milenec. Takže tak." S povzdechem si zase sedne do křesla. Je vidět, že ho to trápí. Mě kupodivu o poznání méně. Do příštího týdne času dost. To mu také řeknu, poprosím, ať se sháněním něčeho nového ještě dva dny počká a poté odcházím ke své práci.

„Juli, jedeš dneska se mnou, nebo už ti přijede Dean?" Otáčí se na mě Carly, když poklízí poslední okousanou tužku na svém stole. Kouknu v rychlosti na telefon, kde se žádná nová zpráva neobjevila a hlásím, že využiju její dopravy.

Když o pár minut později sedíme ve velké černé RAMce, jsem si jista, že mi zase bude vyprávět, jak je Dean úžasný. Jako bych to nevěděla. Jenže Carly je Carly. Poté, co se ti dva seznámili, nemele o ničem jiném. Já být Stuim, tak se s ní rozejdu. Jenže co mám dělat. Ta holka pro mě hodně znamená a tak zatínám zuby, nasazuji spokojený úsměv a na vše kývu. Ono ji to jednou přejde - snad.

„Hele, my o vlku a on na tebe čeká doma. Neříkalas, že se vrátí až pozítří? To má tak někdo štěstí." Povzdychne si a zastavuje na příjezdovce hned za Deanovo autem.

„Ale jdi ty, a co Stuart? Dneska vaří véču a že vím, co bude následovat?" Houknu pobaveně do auta a zavírám dveře. Naposled mávnu na odjíždějící auto, otočím se a rychle si to mířím ke dveřím.

„Ťuk, ťuk, jsem doma!" Zvolám hned v předsíni. A nic. Tak buď tu Dean není, nebo usnul. Pokračuji do obýváku, kde taky nic a nikdo není. Odhazuji alespoň kabelku s tím, že si v kuchyni natočím vodu, ale zůstávám stát hned na kraji místnosti. U sporáku stojí Dean a něco kuchtí. Jen v džínách, které mu sedí na bokách nebezpečně nízko, svaly se mu napínají s každičkým pohybem a evidentně o mně vůbec neví. Co by za to kdejaká fanynka dala, vidět svůj idol do půl těla odhalený a s vařečkou v ruce. Možná by to chtělo foto, usmívám se. Nakonec ale pomaličku, potichoučku dojdu až k němu a když nehrozí žádné nebezpečí, přitisknu se na něj zezadu. Lekl se, ne že ne, ale hned se otáčí z uší vytahuje sluchátka a schovává mě ve své náruči.

„Přijel jsem dřív, už jsem to nemohl vydržet. Ahoj lásko!"

„Ahoj, jak je, co koncerty, dobrý? Říkali, že jste vyhráli nějakou cenu. Mám být pyšná na svou country hvězdu?" Provokuju mezi polibky. Nemá označení country hvězda rád. Jak říkává, je jen kluk, co rád hraje na kytaru a zpívá. Proto mě jeho odpověď překvapuje.

„Jo, buď pyšná na svou hvězdičku Deana, protože je zase, už po čtvrté, nejlepší country zpěvák roku. Kdo by to byl řekl, že?" Políbí mě na tvář a do ucha zašeptá.

„Nejdřív večeře, nebo sex?"

Naskakuje mi husí kůže a to je pro něj jako znamení. Otáčí se, vypíná sporák a v rychlosti si mě na sebe vysazuje. Cestu do ložnice už by našel i po slepu.

Jídlo, co Dean připravil, musíme sice znovu ohřívat, ale vůbec nám to nevadí. I tak je výborný. Sníme ho a unaveni se svalíme vedle sebe na pohovku.
„Byl tu klid?" Přitiskne si mě k sobě, políbí na spánek a vyčkává odpověď. Přičemž ji už dávno zná. Jeden z jeho kluků od ochranky to tu průběžně monitoroval.

„Skoro jo." Nezapírám. Co jiného mu taky říct. Že jsou tu téměř každý den? Že mi chodí nepříjemné vzkazy, které už raději nečtu, že mě párkrát vyfotili a někdy i pokřikují, že...

„Juli, řekni mi všechno, prosím. Víš, že se mi to nelíbí. Chci, abys byla v bezpečí."

Přemýšlím, trošku dýl přemýšlím a než se konečně odhodlám, má možnost si to zažít na vlastní kůži. Musím naznat, že dneska jim to trvalo docela dlouho. A to stojí Deanovo auto před domem. Možná si mysleli, že je ještě pryč.

„Až takhle?" Vstává a jde se podívat k oknu. Nadává a na zpáteční cestě už někomu volá.

„Deane, je tu ještě něco." Natáčím se k němu, jen co dosedne zpět vedle mě.

„Ublížili ti?"

„Ne, to vůbec ne. Ale musím si do týdne najít nový bydlení. Paní Báječná to tu bude celý pronajímat. Dneska mi to oznámil Henry. Byl z toho dost špatnej."

„To je super!" Přitiskne mě zase k sobě.

„Nechápu, co je na tom super, že nebudu mít kde bydlet?" Zakroutím očima nad jeho nadšením a vůbec nic mi nedochází.

„Chtěl jsem ti to nabídnout už dřív, ale bál jsem se odmítnutí. Teď mě budeš těžko odmítat Juli." Mrká na mě. „Nastěhuj se ke mně, prosím."

„Ale..." Celá se na něj položím, nosem drcnu do toho jeho a do ucha zašeptám.

„Odmítnout tě můžu vždycky, ty moje country hvězdičko. Zase si tolik nefandi."