Osudný Nashville

8.

Julia

Už jsem se s úsměvem na rtech otáčela k odchodu, když oznámil ještě jednu písničku. Musela jsem zůstat. A asi to bylo dobře, protože to, co následovalo potom, byla jedním slovem hrůza. Dav se dal do pohybu. Jako přívalová vlna, co bere vše, co jí stojí v cestě. Byly jsme rády, že jsme se dostaly do prostorné chodby a našly si malé místečko, než vyrazíme ven. Za neustálého nadšeného brebentění Carly vypínám odpočet, který ukazuje bezmála čtyři hodiny a poklízím telefon zpět do kapsy.

„Anketa, anketa, vylosovaní dostanou Deanovo originální triko s vlastnoručním podpisem, plus cd k tomu! Chcete?" Staví se před nás nějaký kluk a podstrkuje papíry s tužkou.

„Ne, díky" kroutím hlavou, zatímco Carly nadšeně přijímá.

„Juli, vem si to a vyplň." Dostávám rozkaz od Carly. Protáčím oči, a abych měla klid, beru od toho zelenookýho kluka papír a pouštím se do vyplňování. Ostatně, vyplňují i všichni okolo.

Jméno, příjmení, adresa, e-mail, na tom není nic zvláštního, tak to tam rychle píšu, ale zastavuju se u kolonky číslo oblečení, velikost bot, oblíbená barva? Na co oblíbená barva pro boha? Píšu lososová a pokračuju dál. Otázka pro Deana? Ježiš, to jsou jobovky. Jak to mám vědět, když ho nemusím? Chystám se příslušný řádek proškrtnout, když se ke mně nakloní zelenoočko a prohodí: „Jen to vyplň, žádný škrtání" a mrkne na mě.

Co?

No dobrá, začnu okusovat konec tužky, což dělám v případě, že jsem hodně nervózní a usilovně přemýšlím, co tam napsat. Očkem zachycuji, že Carly papír odevzdává a to mě znervózňuje ještě víc. Co napsat, co napsat, co, co? Honem, rychle něco vymyslet. Z mozku se mi musí viditelně kouřit a to mě stále nic normálního nenapadá. Nakonec tam píšu první bláznovinu, co mi přišla na mysl. Proč tohle všechno děláš?

No a proč já?

Předávám dotazník s velkou úlevou, že jsem to dala a už se vidím pryč. Jenže zelenoočko mi zase kazí plány.

„Holky, co takhle foto?"

„Ne, díky" otáčím se.

„Ale no tak Juli, vždyť o nic nejde. Přitahuje mě zase zpátky Carly. Opět protáčím oči, ale je mi to prd platný. Tak jako všechno v přítomnosti týhle holky. Takže zapózujeme, kluk cvakne a konec. Rychlá otočka a mizím pryč. Teď už mi to konečně vychází. Jenže jak zjišťuji venku, Carly za mnou nejde. Zastavuji tedy pod první lampou, odkud mám výhled na východ a čekám. Však ona si mě beruška najde.

Čekám tak možná patnáct minut, když se u mě objevuje Sammy s Kelly. Probírají právě skončený koncert, jak byl Dean božský, jak skvělý byly nový písničky a téměř s každým slovem se obracejí i na mě, snad abych jim to potvrdila. Nezbývá mi nic jiného, než kývat hlavou na souhlas. Je to tak jednodušší, než jim vysvětlovat, že jsem šťastná, že to peklo konečně skončilo. Ještě že se brzy objevují i ostatní. Když nás Henry s úsměvem na rtech přepočítá jak nějakou školku, vyrážíme k autům. Moje noční můra končí a já se nemůžu dočkat, až doma padnu do postele. Tohle byl hodně náročný večer.

„Lidi, nestavíme se ve Wildhorse?" Zahuláká znenadání Carly, těsně před tím, než Henry vyjede z parkoviště. Nestačím se ještě ani zeptat, co to je, nebo protestovat, když zbytek auta Carlynin nápad nadšeně odsouhlasí. Ta to hned telefonuje do druhého auta a já jen zírám. A to jsem se těšila domů. Moje noční můra pokračuje. Zkouším se ještě ozvat, ale je mi předem jasné, že je to bezvýznamný pokus.

Když po přejetí asi jen čtyř ulic ani ne po dvou minutách zastavujeme před dvoupodlažní cihlovou budovou, s krásnými starými vysokými okny, na které svítí ne moc křiklavě nápis Wilhorse Saloon jsem se svým osudem smířená. Poslušně vystupuji z auta a nerozhází mě ani hudba, dunící zevnitř. Když jsme všichni, jdeme ke vchodu, který se ničím zvláštním nevyznačuje. Henry prohodí pár slov s ochrankou a poté vcházíme za velkého jásotu holek dovnitř. Pokud jsem si ještě venku myslela, že to bude nějaký menší klub s jejich oblíbeným country, hodně jsem se sekla. Ten prostor je velký. Přímo gigantický.

Restaurace, bar, u kterého sedí na židličkách dřevění koně, kteří jsou mimochodem všude. Nestačím otáčet hlavou, jak jsem z toho prostoru vedle. Ještě že mě Carly drží za ruku a prakticky táhne ke stolu. Když konečně sedím, můj průzkum pokračuje. I přes davy lidí se mi daří zahlédnout kulečníkové stoly, hodně velký parket, podium a kolem neskutečné množství obsazených stolů. Těch barů tady bude asi víc, protože támhle je zase a taky schody. Vzhlédnu nahoru. Ono to vlastně vypadá, jako v divadle. Dvě patra, z kterých je vidět na podium, ale i na parket dole. A zase koně. Jako obrazy na zdech, jako sochy a dokonce visí i ze stropu.

„Juli!" Drká do mě Carly a přistrkuje pivo, které ani nevím, kdo přinesl. Zmateně se na ní podívám, ale to už si všichni ťukají. Beru tedy to své a připojuji se. Pár loků mi stačí k tomu, abych se ujistila, že pivo asi nikdy milovat nebudu. Ale přežít se dá. Zasměju se, a i když se tu stále cítím nesvá, rozhoduji se uvolnit a neřešit. Dnešní večer prostě překračuju své limity a to pořádnými mílovými kroky.

„Jdeme!" Táhne mě za ruku Kelly, k níž se přidává Percy. Nemám šanci zůstat sedět a tak jdu poslušně se všemi na parket. Jenže oni se nestaví do hloučku, tak jako na diskotéce, ale do řady. Pozdě mi dochází, že jsme přeci v Nashvillu a tady se hraje jen a jen country.

„Co to je?" Nakláním se ke Carly, stojící tak metr ode mě.

„Line dance." Usměje se.

„Cože?"

„Koukej, co dělá ten před tebou a dělej to po něm."

O můj Bože. K čemu jsem se to zase propůjčila. Vždyť jsem tohle v životě netancovala. Já umím jen usmolenej ploužák, či se pohupovat v bocích, což v některých chvílích vypadá jako tanec. Ale tohle?

Útěk zavrhuji a tak svůj pohled soustředím na kluka přede mnou. Nebo spíš na jeho nohy. Má džíny a přes ně takový ty kůže s třásněma. Carly by přesně věděla, jak se to jmenuje. A taky má kostkovanou košili, klobouk a hezkej zadek.

„Zahákni ruce do kapes a začínáme!" Mrká na mě Carly. Jenže jí se to řekne. Zaháknout ruce do kapes. Než přijdu na to, že tím myslí jen zastrčit palec za poutko, nebo do kapsy, tak aby prsty byly venku, stihli všichni ťuknout špičkou, patou dvakrát dopředu, dozadu na bok, plácnout rukou do lýtka, před i za tělem, udělat dva kroky vpravo, otočku, několikrát tlesknout a zase se vrátit dva kroky nazpět. A to samé na druhou stranu. Nestíhám, panikařím, že to nedám a že se všichni budou koukat jen na mě, jak jim to kazím. Jenže nejsem v tom davu jediná, co to nejspíš tančí poprvé. Několik řad přede mnou je taky jeden takový motací panák, jako já. Opět tedy soustředím svůj pohled na klučičí zadek, nohy přede mnou a snažím se. Opravdu se snažím. Ještě že se to celé opakuje pořád dokola i s tím proházením řad. Takže na konci písničky jsem schopná to dát třikrát za sebou bez chyby. Jsem na sebe pyšná.

„No vidíš, jak ti to suprově jde Juli, ty se to ještě naučíš!" Přátelsky mě poplácává Willis.

Usmívám se na něj a v duchu se připravuju na další písničku. Teď už to dám, povzbuzuju sama sebe.

No, tak ne. Já začala ťukáním špičkou a zbytek lidí udělal krok dopředu. Hm, jiná sestava.

Zase jsem ztracená.