Osudný Nashville

18.

Julia

„Tak mluv, jinak nejedu!" Otáčí se na mě Carly, provokativně pohodí svou fialovou hřívou a aby tomu dodala na dramatičnosti, vytáhne klíčky ze zapalování. Hodí je na palubovku a udeří na mě znova. „Tak mluv Juli, ta tvoje esemeska byla uklidňující, to ano, ale to že si si potom na zbytek víkendu vypnula telefon a napsala mi jenom, že je všechno v pořádku, tak to teda v pořádku není. Kdo je ten tvůj tajemnej chlap, jak vypadá, jakej je, sakra mluv! Juli!"

„Tak jo, tak jo, ale když ti to řeknu, do práce nedojedeme." Snažím se jí zklidnit. Takhle ráznou jsem ji asi ještě nezažila. Až se bojím.

„Co? Proč bysme nedojely do práce." Chvilku mě sleduje pohledem, který napovídá, jak ji to v hlavě šrotuje a pak znenadání vyhrkne. „On je to někdo z práce, že mám pravdu, že jo, povídej."

„Ne ne ne" reaguji okamžitě. Znám její myšlenkové pochody a fantazii, která sahá za všechny nám známé hranice světa a Bůh ví, kam by mohla dojít. Ale, jak ji zrovna tohle mohlo napadnout? Z práce, koho jako myslela? Willise, nebo Percyho?

Ježiš, jen to ne!

„Ne, není to nikdo z práce, ale je to někdo, koho znáš. Carly, já ti to chci říct, ale je to pro mě hrozně těžký. I já z toho byla v šíleným šoku, když jsem vylezla tam na kopec a viděla ho. Já..." Nervózně polknu, prstama žmoulám svetr a koukám na Carly, která zase kouká na mě. Poté bere do ruky telefon, rychle vyřídí hovor s Henrym a když telefon zase schová, chytá mě za ruku. Má ji krásně teplou a uklidňující.

„Jdeme k tobě, Henry nám dal volno. Pojď."

A tak vystupujeme z auta, které se z mé příjezdové cesty nehnulo ani o centimetr a jdeme ke mně domů. Tam sedám na gauč, Carly jde udělat kafe a poté celá netrpělivá sedá vedle mě.

„Máš tu nový kytky, ty jsou od něho?" Začíná zvolna.

Rozhlédnu se po pokoji, na každé kytce se pohledem zastavím a v mysli přesně vím, jaký vzkaz, či dáreček k ní byl připojen. Jen ta největší na stolku nic neměla.

„Byly k nim vzkazy, nebo dárečky, jen tahle... tu mi dal při setkání. Tam na kopci." Říkám pomalu. „Carly, on je... on je krásný, milý, příjemný, je mi s ním moc fain, ale on je..."

„Juli, jestli nechceš, tak mi to nemusíš říkat. Já mám o tebe jen strach. Jsi tady takovou dobu a nikdo nebyl. Pak si s tímhle píšeš, vidíte se poprvé a..."

„Je to Dean" vydechnu „Dean Heath."

A tak jak byla Carly v autě neodbytná a chrlila to na mě rychleji, než kafemlejnek mele, teď by bylo slyšet spadnout špendlík na zem, jaký je tady klid. Je zticha, nevydá ze sebe ani hlásku a já možná našla způsob, jak ji umlčet. Jenže tohle už podruhé fungovat nebude, bohužel.

„Ó - můj - Bože! To jako Dean? Ten zpěvák, náš místní miláček, to jako ten Dean?" Nevěří a dává důraz na každé slovo. „To s ním sis celou dobu psala, to on ti posílal všechny ty kytky a dárky?"

„Jo" kývnu a s povzdechem dodám: „Jo, celou tu dobu to byl on. Prý si mě všimnul na tom koncertě."

„Takže za to vlastně můžu já!" Vykřikne, vyskočí a začne tancovat.

Á, Carly je zpátky.

„Já ti to říkala, že to je náš miláček, že ho budeš milovat taky. Počkej... miluješ ho, že jo? Juli, že ho miluješ, neříkej, že ne, to by byl snad hřích. Hele a dal ti pusu? Jaký to je. Já o tom vždycky snila, vždyť víš, jak ho zbožňuju..." Teatrálně si položí ruku na srdce a zasní se. Tomu už se musím smát. Svým několikastupňovým obratem a svojí bezprostředností mě zbavila nervozity a já tak nabírám větší a větší odvahu ji povědět pár detailů. Konec konců si to zaslouží.

„Sedej" poklepu na gauč vedle sebe „ nebo ti nic neřeknu."

A Carly sedá okamžitě. Nohy motá do tureckého sedu, zády se opírá o jeden z velkých polštářů a nedočkavě na mě visí pohledem. Usměju se její nedočkavosti a dychtivosti a začínám vyprávět vše od začátku.

***

„Platí to co včera?" Ptá se mě Carly, jen co nasednu do auta.

„Jasně, nikomu ani slovo" připomínám. Když jsem ji totiž včera všechno vypověděla, poprosila jsem, aby o tom prozatím mlčela. Nevím, jak to bude dál, když se vracím domů do NY. A vztah na dálku? Věří tomu vůbec někdo? Takže mi to odkývne a vydává se na cestu do práce. Tam kupodivu probíhá vše v naprostém klidu a já se tak můžu zase na chvilku soustředit na něco jiného, než na Deana. Pravda, mám ho v hlavě víc než kdy dřív, ale práci potřebuju. Zrovna, když přemýšlím nad tím, jaké to bude vrátit se k paní Báječné a Colinovi, alias panu Kolínskému, volá si mě k sobě Henry. Odmávnu mu, že ho vnímám, rychle dopíši potřebné a už pádím za ním do kanceláře.

„Posaď se Juli, musíme něco probrat." Zkontroluje, či tak dělám, vyloví z šuplíku nějaké modré složky, které pokládá před sebe na stůl a slyšitelně si oddychne.

„To je to tak vážný?" Ptám se a začínám být nervózní.

„Ne Juli, vůbec ne. Jen..." Otevře složky a pokračuje. „Příští týden ti končí smlouva tady u nás v Nashvillu."

„Já vím Henry."

„Končí, ale nemusela by."

„Cože?" Narovnám se v křesle a ptám se znova. „Jak nemusela by?"

„No, já i šéf jsme s tvou prací spokojeni. Jsi šikovná, spolehlivá a tak dál, a tak dál. To víme všichni. A tak když jsem mluvil s paní Robinson, která se tak nějak prořekla, že na tvé místo v New Yorku najala někoho jiného a tím pádem nemáš původní místo jisté, napadlo mě, zda bys tu nechtěla zůstat. Práci zvládáš na výbornou, bydlet můžeš tam, kde jsi, nebo ti pomůžeme sehnat něco jiného a co jsem zjišťoval, tak všichni by byli moc rádi, kdybys tu zůstala."

„Ty jsi to s nima probíral?"

„Jasně, vždyť tady táhneme za jeden provaz" usměje se a ze složek mi podává papír.

„Tohle je nová smlouva a teď už vše záleží jen na tobě."

Beru papír do ruky, čtu, tentokrát pomalu, abych zase něco nepřehlédla, a když dojdu k finančnímu ohodnocení, nestačím se divit.

„Ty peníze myslíš vážně?"

„Ano Juli, celou tu smlouvu myslím vážně a tu sumu navrhnul sám šéf." Pokrčí rameny, jako já nic a opře se ve svém křesle.

„Budu k tobě upřímná Henry" spustím. „Někoho jsem potkala a pravdu říct, teď se mi moc do NY vracet nechce. Takže..."

„Takže zůstáváš?" V rychlosti se nahne nad stůl a dychtí po mé odpovědi.

„Jo, zůstávám" zvesela odkývnu a podepisuju smlouvu. To už Henry stojí u otevřených dveří a oznamuje ostatním, žhavou novinku.