Osudný Nashville

21.

Dean

Jsem jako ve snu, ze kterého se nechci za žádnou cenu probudit. Nikdy!

Ono, možná k tomu musí člověk dozrát, i když pochybuji, že bych byl ve svém mladém věku vyzrálý, ale asi to tak bude. Jinak si nedovedu představit, že jsem o milion procent jiný – lepší, než před rokem. Občas se podívám na své fotky z té doby, ale jediné co vidím, je vysmátý kluk s naprostým prázdnem. Jenže tehdá mi to stačilo. Koncerty, pokaždé jiná holka, alkohol. Dneska jsem někdo jiný a velkou zásluhu na tom má Juli.

Jenže i tenhle zcela odlišný život s sebou přináší různá úskalí. Už několikrát jsem na svých profilech na síti objevil až nenávistné komentáře na Juli. Nelíbí se jim. Každá druhá fanynka si myslí, že by byla stokrát lepší než ona. Je prý moc obyčejná, nudná, ošklivá, tlustá a já ani nechci říkat, co ještě. Pokaždé mě bolí u srdce a říkám si proč. Proč, když ji vůbec neznají. Ony neví, jak je úžasná, hodná, ochotná, milující. Jak mě drží nad vodou jen tím, že je. A neví, to nejdůležitější. To, že pro tuhle holku jsem ochotný udělat všechno. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno.

„Haló Deane! Kde se zase touláš, chlape?" Drká mě do ramene Jim. „Chtěl jsi probrat ty koncerty a teď tu sedíš a jsi duchem někde jinde. A já asi vím kde. Nebo spíš u koho, co ty kanče!"

Vyloudím neurčitý zvuk povzdechu a natáčím k němu svůj laptop, na kterém je otevřen jeden komentář.

„Jak dlouho to bude trvat?" Prohodím k němu a čekám, až si to přečte.

„Deane" poplácá mě chlácholivě po zádech „ jsou to teprve tři měsíce, co to ví, dej jim čas. A vůbec to nečti. Vyser se na to. Nic ti to nedá a budeš se jen trápit."

„Jenže Juli to ví. Sice to nepřizná, dělá, že je jí to jedno, ale trápí se. Poznám to na ní. A to bolí snad ještě víc, než ta slova co o ní píšou. Já jí nechci ubližovat, Jime. Ona je pro mě vším a klidně se vším seknu, jen aby to skončilo."

„No počkej zase. To snad ne. Mysli na kluky. Hele, pamatuješ na to, když Caspi začal chodit s Clarou?" Čeká, až mu to odkývnu. Kdo by si tu dobu nepamatovat. Byli jsme zrovna v Miami a ona se na něj doslova nalepila. A už neodlepila. Dneska jsou svoji a mají takovýho malýho ďáblíka Finna, který mu pořád ‚ladí' jeho baskytaru.

„Pamatuješ, co mu jeho fanynky psaly. Úplně to samý. Každá ho chtěla a on si dovolil vybrat jinou. No, i když on si teda zrovna moc nevybral, ale to je jedno. Je to to samý. Nikdy se nikomu nezavděčíš. Ti, co tě mají doopravdy rádi, ti to přejí a ten zbytek nepotřebuješ."

„A Juli?"

„Dokazuj jí, že jinou nechceš, že tě nezajímají."

To je v podstatě to, co celou dobu dělám. Žádná jiná mě nezajímá. Chci jen Juli. Ve dne, v noci. Takže mu to odkývnu a přeorientovávám se na koncerty, které jsme chtěli probrat. Každý rok přes léto vyjíždíme na sérii koncertů na různých festivalech, akcích. Takže jen upřesnit termíny, doladit poslední detaily a za necelý měsíc jedeme poprvé.

„Ahoj kluci, neruším?" Ozve se nesmělý hlásek Juli. Oba s Jimin zvedáme hlavy od papírů a já se ještě stihnu kouknout na hodinky.

„To už je tolik? Promiň Juli, nějak jsme se zapomněli." Vstávám a jdu jí naproti. Polibek na červené rtíky, které si určitě před chvilkou samou nervozitou kousala a odvádím ji ke stolu, kde se zdraví s Jimim. Jenže ten ji ani nenechá sednout a hned nás oba vyhání pryč, že už to dodělá a pošle mailem. Procházíme tedy nahrávacím studiem zpět ven, kde sedáme do auta a jedeme k našim. Dneska je totiž ten den D, kdy jim konečně Juli představím. Však už se několikrát ptali.

Je nervózní. Neustále si mne ruce, které má pěkně ledové a těká očima ze strany na stranu. Takže když konečně přijíždíme k domu mého dětství, nejdeme hned dovnitř. Vedu ji ke koním, které se zase volně pasou ve výběhu. Vím, že se jí koně líbí, ale ještě nikdy neměla možnost se s nimi pořádně seznámit. Držím ji tedy pevně za ruku a jdeme přímo k tomu nejhodnějšímu co tu je, k Blondie.

„Ahoj Blondie" pozdravím ji a pohladím. Poté se stavím za Juli, levou ruku ji omotávám kolem pasu a tu pravou beru pod svou. „Zavři oči" stihnu ji ještě zašeptat do ucha, než naše spojené ruce přiložím na Blondie. Ta pokyne vesele hlavou, jakoby věděla a nechává se dál hladit. Cítím, jak se napjaté Juliino tělo pomalu uvolňuje, až mi její hlava klesne na hruď.

„Je to jakoby mi dodávala energii. Je to možný?" Natáčí se ke mně a čeká na odpověď.

„Jo, to oni dokážou. Zbaví tě stresu a ještě ti dobijou baterky." Dám jí polibek a nabízím, že pokud bude chtít, můžeme tu být častěji a já ji naučím jezdit. Ostatně naši by byli určitě rádi.

A po prvotním seznámení jsem si stoprocentně jistý, že rádi jsou. Vždycky chtěli dceru, ale nikdy jim to nebylo dopřáno a teď, můžou na Juli oči nechat. Máma už na mě několikrát významně mrkla a táta dokonce ukázal palec nahoru. Svůj smích se mi zatím daří maskovat za rádoby vtipnou věc, co rychle plácnu, ale Juli už začíná nejspíš tušit. Takže když po povídání, vypití kafe, bábovce a oznámení našich, že musí obstarat koně, chce vidět můj pokoj, nemám námitek. Vycházíme nahoru po starých schodech a mé království je jí plně k dispozici. Nic se tu nezměnilo, vše je tak, jak jsem to tu nechal.

Juli sedá na postel, rozhlíží se a pak se s úsměvem ptá.

„Copak to tam vaši dělali za posunky, co? Povězte, pane Deane Archere Heathe."

Sedám vedle ní, odhrnuju nezbedný pramínek z obličeje a zcela vážně pravím: „Slečno Julie Micaelo Epps, splnila jste všechny rodiči dané požadavky na mou přítelkyni. Jste schválena!"

„Ó, jaká čest" zazubí se, ale to už si ji přitahuji blíž.

„Važte si toho slečno, to se jen tak nestává. To víte, nároky jsou vysoké, doba těžká..." polibek, kterým jsme se spojili nás strhává na postel a je nám úplně jedno, že jsme v domě mých rodičů. Ti jsou teď u koní a tak tuhle chvíli musíme náležitě využít.